Uchození rytíři. Proč je pohyb ve zbroji horší než chůze s batohem

  • 84
Pohyb v těžkém středověkém brnění je o mnoho náročnější než pohyb se stejnou zátěží na zádech. Ukazují to fyziologické zkoušky na běžícím pásu. Zbroj je na těle nejen nevýhodně rozložena, ale také výrazně omezuje dýchání.

Poháry hořkosti po velkých porážkách bývají hluboké. Zvláště když vítězové neopomenou žádnou příležitost, aby do něj trochu nepřilili. Vezměte si například Angličany. Od jejich drtivého vítězství nad Francouzi u Azincourtu uběhlo bez čtyř roků 600 let. Přesto si ani po tak dlouhé době angličtí vědci neodpustili, aby svým starým rivalům nepřipomněli, že si bitvu vlastně prohráli sami. Moc se nachodili.

Se závažím na nohou

Jak totiž potvrdily zkoušky pohybu figurantů v replikách středověkých brnění pod lékařským dohledem, pohyb v brnění byl skutečně dřina i pro trénované. Podle množství kyslíku, který lidé v brnění spotřebovali během pohybu na běžícím pásu, pro ně byla chůze v brnění o 130 procent náročnější než chůze nalehko. V běhu to nebylo o mnoho lepší: i ten je zhruba dvakrát náročnější než běh stejnou rychlostí nalehko. Výsledky vyšly v časopise Proceedings of the Royal Society B (výtah je dostupný zde, plná verze je placená).

Nejde jen o hmotnost. Brnění vážila zhruba od 30 do 50 kilogramů. Ovšem kdyby si je rytíři nesli úhledně složené na zádech, jejich energetický výdej by byl jen zhruba o 70 procent vyšší než bez zátěže, domnívají se vědci. Příčinou je nadměrné zatížení končetin. "Nést váhu rozloženou po celém těle vyžaduje více energie," tvrdí vedoucí studie Graham Askew z univerzity v Leedsu a vysvětluje dále: "Švih končetinou obalenou ocelovými pláty vyžaduje podstatně více síly." Hmotnost dílů na nohou činila u zkoušených kusů zhruba sedm až osm kilogramů.

Brnění má i další nevýhodu: výrazně omezuje dýchání. Figuranti během pokusu dýchali vždy mělce a samozřejmě o to častěji. Za běžných podmínek by dělali méně hlubších nádechů.

Nešlo přitom o žádnou nováčkovskou chybu. Na běžící pás se postavili zkušení instruktoři z Královského muzea. Zkouškám byly podrobeny čtyři typy brnění a ve všech se dýchalo podobně špatně.

Naše i jejich slavné prohry

Vědci si pro popularizaci výsledků nevybrali příklad Azincourtu náhodou. Je to jeden z nejkrvavějších příkladů důležitosti "fyzičky" v dějinách středověkých válek. Angličané byli v téhle bitvě z roku 1415 zřejmě přečísleni zhruba 2:1, poměr ztráty byl ale o hodně větší než 1:50.

Vojsko Jindřicha Pátého v bitvě vyprovokovalo útok francouzských rytířů přes zablácené bitevní pole. Pochodem i bojem unavené rytíře pak utloukli společnými silami odpočatí angličtí šlechtici a neobrnění, pohybliví lučištníci. Angličané ztratili pár set mužů, Francouzi snad až deset tisíc. Boj se změnil v masakr s dopady nejen na politiku, ale i život té doby. ("Čtěte seznam padlých u Azincourtu jako seznam obětí z Osvětimi," tuhle radu dal slavný režisér Peter Brook svým hercům pro inscenaci Shakespearovy hry Jindřich V., která o bitvě pojednává.)

Ze zhruba stejné doby máme podobný příklad z českých zemí. A to bitvu u Sudoměře, ve které část rytířského vojska postupovala proti táboritům bahnitým dnem vypuštěného rybníka. Ani tady to pro obrněnce nedopadlo nejlépe.

Pohyblivost bojovníků se ovšem přesto postupně měnila k lepšímu. V 16. století už na tom pěší obrněnci byli lépe než o sto let dříve. Zřejmě hlavně v reakci na rozvoj palných zbraní se zbroj změnila. Od té chvíle chránila v první řadě životně důležité orgány, tedy trup (velmi podobně jako moderní neprůstřelné vesty). Naopak došlo k omezení ochrany nohou. Krok rytířů se stal lehčím. A postupný ústup v kovu zakuklených vojáků z evropských bojišť tím jednodušší.


Témata: Osvětim, zkouška