Česko - Ázerbájdžán 6:27. Česko - Kazachstán 10:22. Česko - Rusko 11:21. Česko - Černá Hora 4:33. Česko - Katar 8:22. Česko - Írán 11:33. Česko - Rumunsko 6:31. Česko - Turecko 17:27.
Pokud platí, že pouze z porážek se člověk vyvíjí a roste, pak si Jan Prošek, Tomáš Hochman, Pavel Skřivan a Richard Rondoš odvezli z Malé Asie pořádný ranec poučení. Protože - těžko to zamluvit - skončili ve světové konkurenci na 15., tedy předposledním místě. Navíc bez výhry.
Ale nejde jenom o medaile, zvlášť při jejich věku. Hlavní bude poučit se a příště to zkusit znovu a lépe... Češi zůstanou hrdí aspoň na sportovní rozlučku. Domácím, kteří skončili na opačném pólu tabulky, zůstali vyrovnaným soupeřem. "Byl to poslední zápas. Byli jsme dobře naladěni. Řekli jsme si, že do toho půjdeme v pohodě a že toho už nemůžeme moc ztratit," svěřuje se Tomáš Hochman za přitakávání spoluhráčů.
Ale za ostatní výkony si kluci sypou popel na hlavu: "Kdybychom při zápasech kladně mysleli, asi by to vypadalo jinak. Viděli jsme vejšku, dostali jsme respekt. A ten se odbourával až při zápasech," pokračuje Tomáš.
Český streetballista Jan Prošek (v bílém) se na dětských hrách v Turecku.
Mladí čeští streetbalisté (v bílém) se na dětských hrách v Turecku.
"Co jsem se naučil? Bránit větší hráče, " zabručí Honza Prošek, nejvyšší ze sestavy, přesto kluk, který rozhodně nenaplňuje stereotyp basketbalového pivota. "Byla tam hrozně velká výšková převaha," namítne. "Na to se ale nesmíme vymlouvat!" pokárá ho Tomáš.
Víc než tři tátové
Na podměrečnosti Čechů ale něco bude. "Třeba Mali mělo dva hráče dva metry deset," rozpovídá se Richard Rondoš. "U některých snad ani nebylo možné, je jim je čtrnáct. Když má takový kluk na bradě víc chlupů než tři tátové dohromady..." kroutí hlavou ještě dávno po návratu. "Asi je krměj nukleárním odpadem."
Ostatní reprezentace zdá se pojali akci o něco prestižněji. "Asi to byli hráči vytahaní z basketbalovýho týmu. Třeba Rusáci byli ze stejnýho týmu a měli moskevské dresy. My jsme tam byli jedinej streetballovej tým," vysvětluje Richard.
Motivace poučit se tak platí také pro stavitele příštího českého národního týmu.
"I já musím říct, že výsledek byl zklamáním," svěřuje se Veronika Matějková z České streetballové federace, která v Ankaře působila coby trenérka výběru.
Kluci do Ankary vyjeli jako vítězové Českého poháru třináctiletých a mladších. Ale taková vizitka nestačila. "My jsme se řídili pravidlem ulice, dát příležitost klukům, kteří hrají venku pro radost. Kdežto spousta jiných zemí ani streetballovou federaci nemá a dělali to po basketbalové linii. Jestli chceme něco dokázat, musíme příště do klubů," soudí Matějková.
Česká trenérka Veronika Matějková a maskot dětských her v Turecku.
Ani letošní výběr není tvořen basketbalovými začátečníky. Svůj sen o velké sportovní kariéře ještě někteří z nich mají. Jenže pouze Tomáš Hochman hraje nejvyšší basketbalovou soutěž ve své věkové kategorii.
Ještě nedávno byl Hochmanovým spoluhráčem v BA Sparta i Jan Prošek. "Ale skončil jsem kvůli dojíždění, teď hraju přebor v Horních Počernicích," dodává Honza.
A Pavel Skřivan nabíral základy v Sokole pražském Barest, jednom z předních mládežnických týmů. "Ale pak jsem kvůli škole nestíhal," zvolil si prioritu. "Teď hraju jen za školu."
Za rok zase...
Pro český streetball sloužila letošní Ankara jako turnaj nula a inspirace pro budoucnost. "Byla to taková hurá akce, pozvání jsme dostali dost narychlo," netají se Veronika Matějková. "Teprve tři týdny, čtrnáct dní před turnajem jsme to začali řešit," přiznává.
Už za rok bude turecká metropole hostit sportovní hry mládeže znovu. Jak si povedou nástupci čtyř počernických kluků? Jejich sportovní výsledky jsou ve hvězdách. Zato zážitky si nejspíš odvezou podobné jako Tomáš, Honza, Richard a Pavel.
Návštěvu mauzolea zakladatele tureckého státu Mustafy Atatürka, která kluky "zase tolik nevezme". Lunapark v Ankaře, který si vyslouží o dost pozitivnější hodnocení. Velkolepé zahájení, které je lepší vidět na fotkách a videu, než o něm psát.
Velkolepé zahájení dětských her v turecké Ankaře.
I oni budou vzpomínat na svého průvodce a "bodyguarda", jako kluci na Sinana, který "sice moc neuměl anglicky, ale rozhodně dokázal povzbudit."
A možná odjedou i o něco lehčí. Tak jako Pavel Skřivan, který si na hotelu zahrál svůj nejdražší fotbalový přáteláček. "Platil jsem pak tři a půl tisíce za rozbitou lampu," krčí rameny. Ta výprava nakonec stála za to...
