Totálně ujetá cyklotour: Projížďka perverzní třináctou komnatou

Trávíte-li čtyřiadvacet hodin denně s umělcem, postupně se dozvídáte zasutá tajemství – otevíráte dávno již zamknuté komnaty. Při snídani hovoříme o úchylné muzice a Xaviho žena se najednou začne smát: "A můžu říct Tomášovi o těch Pet Shop Boys?"

Xavimu zaskočí pizza ze včerejška, pročež už nedokáže historku zastavit. Tak tedy: Když chodil na střední školu, věnoval se, bez legrace, kulturistice. Jezdil dokonce po okresních závodech, mazal si pokožku hnědým krémem a zatínal svalstvo před rozhodčími. Což by ještě nebylo tak strašné, pokud by neměl svoji kulturistickou sestavu nacvičenou na píseň skupiny Pet Shop Boys...

Dnes už Xavi neposiluje, ale fyzičky mu zbývá dosti, což v praxi znamená jednu komplikaci – nikdy totiž nejedeme z jednoho koncertu na druhý přímou cestou.

Vypadá to následovně: ve Varech si Xavi natočí do své cykloflašky horkou minerálku ze vřídla a rozhodne, že do Plzně se nutně musí přes Svatošské skály, kde jsou na břehu Ohře dvě slušné hospody se zahrádkou. Poté přes Goethovu vyhlídku v Lokti, dále pak na zámek v Bečově nad Teplou... Prostě se kocháme, zastavujeme v restauracích a pokaždé dojedeme do cíle o čtyři hodiny později, než jsme plánovali. A poměrně unavení, nejsme sportovci. "Už toužím být v cíli," pronesl například Xavi v městečku Toužim.

Prcháme před bouřkou

Ve středu osmdesát kilometrů táhlými sudetskými kopci do Nečtin.

Pátek 20. května, 10:00 h

Dnů na cestě: 3

Místo: Plzeň

Najeto: 125 kilometrů

Průměrná rychlost: 16,5 km/h

Počet vypitých piv: 19 Xavi, 17 Tomáš

Doprovod nám dělali dva nadšení návštěvníci úterního koncertu, což Xavi zprvu naštvaně komentuje slovy "Cyklistika je přece individuální sport", ale po pár hospodách si na sebe zvykneme. Nakonec jsme za společnost rádi, protože v Nečtinách při našem dojezdu hospoda dávno nevaří, a tak naši noví přátelé využijí nadstandardních kontaktů. Nechají nám doručit pizzu až z Varů.

Ve čtvrtek máme jenom pětačtyřicet kilometrů do Plzně, ale náročných. Šlapeme pořád na jih, zemí nikoho, ráj to na pohled, ale všude kolem prší. "My máme takový štěstí," volám na kolegu, "nám se ta bouřka snad vyhne!" A v euforii pokračuju: "Xavi, koukám na tachometr a právě jsme ujeli sto kiláků z karlovarský kolonády – to by se mělo oslavit aspoň malým pivem."

Neznáme se ještě natolik, abych vypozoroval, co se v něm děje. Mrkne na oblohu, zamračí se, ale aby mi udělal radost, zabočí v obci Pernarec do výčepu U Lva. Vietnamská servírka nás obslouží, v televizi vrcholí dnešní etapa Gira. Chci ji dokoukat, něco se přiučit, ale Xavimu tvrdnou rysy. "Jestli sis nevšiml," promluví z něj zálesák, "celou dobu jsme úspěšně ujížděli před bouřkou. A kvůli tomuhle zbytečnýmu zdržení nás za pár minut dostihne..."

Jak řekl, tak se stalo.

Už v nedaleké vísce Písek pochopím, k čemu jsou třeba cyklistické přilby – začínají totiž padat kroupy. Hnědá voda z polí zatopuje sklepy. Zapadneme do plechové boudy na místní zastávce autobusu. Řach, řachají hromy a bouda se třese. Pro jistotu si nechávám přilbu na hlavě.

Co teď? Teplá plzeň je špatná kombinace.

Máme tu zvláštní společnost, bezzubého indiána jménem Jiří. "Říkejte mi iží," nabízí nám víno z umělohmotné lahve, dva litry za čtyřicet korun. Myslí si, že je indián, ale bude to spíš Rom. "Na kole jezdit neumím," baví nás po celou dobu bouřky, "ale jinak jsem taky dobrodruh, kluci. Všude chodím pěšky."

Xaviho výrok

Vzkaz všem cyklistům, kteří by nás chtěli doprovázet: "Cyklistika je individuální sport. Takže pokud někdo neumí sportovat sám, tak ať to aspoň nekazí ostatním."

Máme promoklé dresy, najednou je nám kosa. Víno odmítáme. Dali bychom si grog.

"A kam jsi došel nejdál?"

Jirka si posype rajče pepřem a chvíli drtí sousto dásněmi: "Do Prešova. Kamarád tam byl na vojně, tak jsem ho šel navštívit."

"A jak dlouho jsi to šel?"

Jiří odloží nakousnuté rajče na lavičku: "Půl roku."

Když bouřce po hodině dojdou síly, loučíme se s ním jako staří kamarádi a ještě dlouho slyšíme jeho bodré volání: "Jste dobrý kluci, tak hlavně jeďte opatrně!"

Do plzeňského klubu Anděls' Café přijíždíme o půl osmé, jako obvykle o čtyři hodiny později oproti plánu.

Xavier Baumaxa

Litvínovský "bard všech úchylů", vlastním jménem Lubomír Tichý, se narodil v roce 1973, ve čtrnácti založil svou první folkrockovou skupinu Prach, v šestnácti punkovou V. M. H.

V šestadvaceti začíná vystupovat jako sólový písničkář, jeho songy si pohrávají se slovy, parodují popové zpěváky i hudební styly. Řadu let spolupracuje s ukrajinským minimalistickým básníkem Em Rudenkem. Za sebou má například alba Fenkám, Buranissimo Forte, … a ten Clintn, ten mi hýkal a loňské Coveranto.

Vystudoval pedagogiku s aprobací angličtina a čeština.

Asi dobré drogy

Když má Xavi den, lidi v klubech až pláčou. Napůl obdivem, napůl smíchy.

Jak jsem vypozoroval, aby svůj den měl, potřebuje Xavi klidnou desetiminutovku na záchodě.

Té se mu v Plzni dostalo, a proto stovka posluchačů hltá velmi kvalitní porci severočeského folku, která skončí až o půlnoci. Podle mého musí brát Xavi nějaké dobré drogy, protože já bych tohle nezvládl – šlapat, moknout, průběžně popíjet a večer pak dvě hodiny řvát a mlátit do kytary.

Po koncertě dostane pár tisícovek, takže teď ještě na panáka. V postelích budeme ve čtyři ráno, etapa do Horažďovic zabolí.