Jednoho listopadového dne roku 2004 se Amáni Bahramíové změnil život. Tehdy šestadvacetiletá Íránka se zrovna vracela z práce, když jí na autobusové zastávce zkřížil cestu stejně starý Madžíd Mohavedi. Znali se z univerzity, šťastná z něj ale nebyla.
Mohavedi jí neustále nadbíhal, sedal vedle ní v lavici, snažil se jí dotýkat, i když to žena v souladu s výchovou odmítala. Poblázněný muž usměvavou tmavovlásku požádal i o ruku, ovšem velmi nevybíravě. "Když si mě nevezmeš, zabiju tě," hrozil jí. Amáni nenapadlo, že to může myslet vážně.
Pochopila až na té zastávce, když nakrátko uviděla jeho pohled. Pak její pozornost upoutala červená krabička, kterou Mohavedi svíral v ruce. O chvíli později už nemyslela na nic, jen na palčivou bolest v obličeji. Íránec jí do tváře chrstl kyselinu, která mladé ženě rozleptala oči, nos i líce.
Oko za oko, zub za zub
O čtyři roky později vynesl teheránský soud jasný rozsudek: Madžíd Mohavedi musí být potrestán stejným způsobem, jakým ublížil ženě, která se provinila jen tím, že neopětovala jeho city. V Íránu totiž ve výjimečných případech platí, že zločince stihne totožný trest, který spáchal na své oběti.
Vězeňský lékař ho měl uvést do umělého spánku a pak mu do každého oka nakapat po pěti kapkách stejné chemikálie, kterou navždy zohavil Amáni. Ta se dala slyšet, že kdyby se lékaři nechtělo, udělá to sama.
Také jen v jejích rukách byla možnost exekuci zabránit a trest viníkovi odpustit. To ale odmítla: "Nejde mi o mstu. Jen chci, aby už nikdy žádný muž nemohl žádné ženě udělat to samé. Chci, aby tento případ sloužil jako varování." Rozhodnutí nezměnila navzdory tomu, že na ni apelují mnohé humanitární organizace a někteří imámové, napsal americký list The Washington Post.
Od rozsudku uplynuly další čtyři roky a Mohavedi stále čeká na trest. Měl být vykonán v pátek. Soud ho ale znovu odročil a neuvedl žádné datum. Bahramíová posledních sedm let strávila mezi Íránem a Španělskem, kde se jí lékaři marně snažili vrátit zrak. Operovali ji celkem sedmnáctkrát.
