Z Antonína Reimanna, jednoho ze šesti dětí židovského obchodníka Aloise a jeho ženy Růženy, se po odchodu do Spojených států v roce 1910 stal Antonín Raymond. Ačkoliv studia architektury na České technice zdaleka nedokončil, v Americe si rychle našel práci u významného architekta Casse Gilberta. Od roku 1919 pak působil jako asistent u legendy světové architektury Franka Loyda Wrighta. Právě s ním se dostal do Japonska.
Osud Antonína Raymonda a jeho podíl na moderní japonské architektuře je námětem druhého dílu nového seriálu České televize Šumné stopy (ČT2 v sobotu 30. dubna ve 20:00).
Hotel Imperial se stal základem moderní japonské architektury 20. let minulého století.
Zemětřesení stavby přežily, ceny pozemků nikoli
Žasnoucí architekt David Vávra provází diváka po stopách řady staveb, byť mnohé již neexistují. Hotel Imperial, na jehož stavbě se na počátku 20. let minulého století Raymond podílel, sice přežil děsivé zemětřesení Kantó 1. září 1923, při němž se ocitlo jeden a půl milionu lidí bez přístřeší, ale neodolal cenám pozemků. V roce 1970 jej nahradil hotel stejného jména. A to přesto, že původní Imperial pro dva tisíce hostů byl pokládán za skvost moderní japonské architektury.
"V Japonsku totiž neexistuje něco jako naše památková péče," vysvětluje David Vávra. Jako památka zůstal v novém a hlavně obrovitém (a nezajímavém) hotelu z původního pouze barový stolek a fragment dekorativní zdi...
Nepřehlédnutelný krov s diagonálními trámy, které odlehčují interiér – kostel sv. Pavla v Karuizawě.
Katolický kostel sv. Pavla v Karuizawě připomíná skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.
Do dnešních dnů zůstaly naopak zachovány některé dřevěné domy, v nichž Raymond prokázal neuvěřitelný cit pro kombinaci moderní architektury a japonské práce se dřevem, to vše lehce spojené valašskými stavbami. "Takže si u Raymondových kostelíků připadáte tak trochu jako ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm," říká architekt Vávra.
K vrcholům tvorby dvacátých let minulého století patří třeba dům pro švýcarského obchodníka s hedvábím Fritze Ehrismanna v Jokohamě, kde je dnes architektonické muzeum s přistavěnou kavárnou. Úžasná je i dřevěná italská vila. Platí o ní Raymondova slova stejně jako o vile Fritze Ehrismana: "Dům zabíhá do zahrady jako had do trávy."
Strop auly ve škole Hoshi, Tokio, Antonín Raymond, 1924
Odkaz stále živý
Po tragickém zemětřesení v roce 1923 se Raymondovi otevřely obrovské možnosti. Jeho budovy postavené ze železobetonu totiž zůstaly stát. Zákazníci z Tokia i Jokohamy se o jeho práci zajímali stejně jako cizinci žijící v Japonsku. Stavěl ambasády Spojených států, Belgie, Francie, ale i Sovětského svazu, budovu Golfového klubu ve funkcionalistickém duchu, ale také školy, kostely a univerzity.
Například univerzita Hoshi, kde se dodnes připravují pro svůj obor lékárníci, s neuvěřitelnou aulou pro dva tisíce studentů, "přežila" bez újmy díky monolitické betonové konstrukci už celou řadu zemětřesení. Vznikla v roce 1924.
A mnohé ze škol, které navrhl, se staly vzorem i pro dnešní stavby:poslední škola "podle Raymondových not" byla dokončena v roce 2008!
Ateliér, který v Japonsku založil, pokračuje v tradici a práci svého zakladatele.
Antonín Raymond Arch. Antonín Raymond 1888 Kladno – 1976 USA V roce 1919 odjel do Japonska, kde pracoval pro architekta Franka Llyoda Wrighta. Po zemětřesení v roce 1923 se podílel na obnově poničeného Tokia. V roce 1937 musel zemi vycházejícího slunce opustit kvůli fašismu, po skončení 2. světové války se tam však vrátil a pomáhal s obnovou. |
