"Když přijdu do práce, musím se nejdřív podívat do mailu, potom si uvařím kafe, teprve pak můžu začít pracovat. Kdyby něco z toho neproběhlo, tak jsem nesvá," tvrdí třeba třicetiletá realitní makléřka Hanka. Většina z nás má stejně jako ona nějakou svou výstřední libůstku nebo malou "úchylku", která je pro nás důležitá. Když pak zarputile trváme na něčem tak malicherném, jako je třeba barva kolíčků na prádlo, neznamená to hned, že jsme nějací divní.
"Já zase čtu časopisy zásadně od konce," popisuje dvaadvacetiletá studentka Alena. "Nejdříve si přečtu všechny titulky a teprve pak se k některým článkům vrátím. A když mlsám třeba bonbóny, oříšky nebo jednohubky, vždycky si od všeho beru tři kousky," dodává.
"Nemůžu sedět v místnosti zády ke dveřím. Ani v práci, ani v restauraci," popisuje svou "úchylku" dvacetiletá Jindra. "Necítím se tak dobře. Ale vždycky se naštěstí najde někdo, kdo mi místo zády ke zdi přenechá."
Rituály si často ani neuvědomujeme
Jsou lidé, kteří si rovnají věci ve skříni podle barvy a nesnesou, aby bylo třeba červené tričko mezi modrýma. Další dělají všechno zleva, nasazují si nejdřív levou kontaktní čočku a pak pravou, stejně je to s líčením očí nebo s navlékáním rukavic či s obouváním bot.
Pojďte si povídat do KavárničkyA jaké máte rituály vy? Svěřte se nám v Kavárničce. Přidejte se zde.  |
"Před tím, než se vysmrkám do papírového kapesníku, tak ho celý rozložím a fouknu do něj uprostřed, i když to nemá žádný praktický smysl," přibližuje svůj rituál dvaačtyřicetiletá Zdena. "Také si nikdy nestoupnu na víko od kanálu. Když třeba jdu po chodníku a je plný lidí, radši počkám, než bych přes kanál přešla. Ale to snad dělá každý, ne?"
Často svým rituálům podléháme úplně mimoděk a ani si neuvědomujeme, že se naše jednání něčím vymyká. Prostě jsme zvyklí to takhle dělat. "Nenapadlo mě, že je to rituál, ale knoflíky na peřině prostě MUSÍ být dole. Má to někdo snad jinak? Kolíčky taky musí být stejné na jedno tričko, to je jasný. A ještě: nikdy nejdu spát bez sprchy, i když přitáhneme v půl páté ráno z plesu společensky dost unaveni," dodává k tématu v naší Kavárničce čtenářka s nickem Kath.
OCD - Obsedantně kompulzivní porucha
|
"Mně třeba knoflíky nahoře nevadí, ale automaticky všude a za každých okolností rovnám zubní pastu, potažmo jakoukoliv tubu, kterou narovnat lze," svěřuje se tamtéž Bára. "Cokoli v tubě musí být pečlivě urovnáno, konec zcela rovný a zbytek obsahu pěkně úhledně u hrdla tuby. Dělám to zcela automaticky, i v koupelně na návštěvě, kam si jdu umýt ruce. Najednou se vidím v zrcadle, jak rovnám pastu..."
Daisy zase musí mít v kuchyňské lince ucha na hrníčcích na pravé straně a skleničky vyskládané zleva od největší po nejmenší. Zuzana ulítává na tom, že je v ledničce vše přesně na svém místě. Běda, jak je to jinak. "Ani mě nenapadlo, že to je nějaký rituál," říká. "A s myčkou je to stejné. Přítel raději myčku už jen vyklízí, protože když tam skládá nádobí on, tak já jdu a všechno po něm přerovnám."
Pozor na neshody
Většina těchto malých "úchylek" je naprosto neškodná a jediné, co můžou vyvolat, jsou manželské půtky nebo občasné výměny názorů. "Můžu vyletět z kůže, když moje žena trvá na tom, že do hrnku s kávou patří nejdřív cukr a teprve pak mléko. Podle mne je to fuk, ale ona je schopná takové znehodnocené kafe i vylít," stěžuje si například Václav, zatímco Helena zvedá oči v sloup a kontruje: "A mně zase nepřipadá normální, když Vašek trvá na tom, že musí být cédéčka srovnaná podle interpretů a knihy podle autorů. Když náhodou dám některou jinam, hned jde a napraví to."
Helena může být klidná: normální to je. Každý máme právo na svůj soukromý rituál a pokud při tom nikomu druhému neškodíme, tak si s pánembohem rovnejme ponožky podle barev, cédéčka podle abecedy a hrnky ouškem na sever. Vždyť mít nějaký ten vrtoch je lidské, kdybychom všichni dělali jen samé "normální" věci, byla by na světě šedivá nuda.
