Hned v první písničce Discoverer máme jasno: kytary v ní typicky "mydlí" a melodie je pěkně vyklenutá v autorském rukopisu, který si posluchač nesplete. A i kdyby náhodou ano, hlas Michaela Stipea je prostě jedním z nejsnáze rozeznatelných už nějakých třicet let. Je evidentní, že žádný velký "discoverer", tedy objevitel, při vzniku alba přítomen nebyl.
Na minulém albu Accelerate (2008) R.E.M. přitvrdili. Část kritiky i posluchačů je poplácala po zádech, že se "vyvíjejí" a "jdou s dobou". Teď už ale víme, že kapela popřála sluchu spíš druhému táboru, který tesknil po starších časech prvoplánově melodických a průzračně instrumentovaných písní.
Už ve druhém, rockovějším songu All The Best ovšem narážíme na slabinu tohoto modelu. Totiž na to, že samotný klasický sound a výraz nestačí, když není silný melodický nápad – na nichž jsou postaveny všechny nejlepší písně historie R.E.M. A těch je na Collapse Into Now vlastně nemnoho.
Album totiž do značné míry klouže po povrchu. Je znát, že si R.E.M. hlavně hodně hráli s aranžmá. Na jedné straně jsou tu jejich typické poprockové kousky s průzračně cinkavými kytarami, na straně druhé relativně hodně skladeb postavených na zvucích akustických kytar, piana, akordeonu, buzuki, ba i dechů. Na skok si R.E.M. pohrají i s ostřejšími polohami (kromě zmíněné All The Best také That Someone Is You nebo Alligator_Aviator_Autopilot_Antimatter) nebo si "zablbnou" s psychedelií (Blue).
Kdyby do těchto líbivých a v kontextu dvanáctipoložkového alba velmi pestrých kabátů byly oblečeny skutečně silné písně, bylo by Collapse Into Now jedním z nejlepších v jejich diskografii. Takhle si je budeme pamatovat spíš jako průměrný titul, který obohacují zajímaví hosté. Ať už byla jejich výpomoc spíš jen přátelským, ale vlastně zaměnitelným aktem (mj. vokály Eddieho Veddera nebo Peaches), nebo dává v koncepci písně opravdu smysl (Patti Smith a Lenny Kaye v závěrečné Blue).
Je třeba ale připomenout, že mluvíme o průměru v rámci diskografie této kapely. Mluvit o udržení autorského rukopisu je sice možná klišé, ale právě R.E.M. jej prostě mají. I když jím zrovna nenapíší nic zásadního nebo dokonce takzvaně nového, tisíce jiných jim takový "průměr" mohou závidět, protože jej nikdy nedosáhnou.
A poslední věc: stojí vlastně vůbec někdo o to, aby kapely typu R.E.M. dělaly něco "nového"? Vždyť právě po těch umělcích s naprosto silným a originálním rukopisem posluchači chtějí pořád to samé. Rolling Stones, U2 nebo Depeche Mode stavějí už mnohá léta své koncertní repertoáry vlastně ze stále stejných prvků a ty jen "aby se neřeklo" doplňují tu a tam novinkami. Které jejich fanoušci na stadionech nějak přetrpí. Není to sice nic povzbudivého, ale je to realita.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
