Libyjští školáci se předvádějí před objektivy státní televize a oslavují Kaddáfího (10. března 2011)

Libyjští školáci se předvádějí před objektivy státní televize a oslavují Kaddáfího (10. března 2011) | foto: AP

Vojenská intervence v Libyi by byla zásadní chybou, míní arabista

  • 154
Pokud si libyjský despota Muammar Kaddáfí udrží příliv petrodolarů, může se načas udržet u moci. Ozbrojená intervence Západu v severoafrické zemi zmítané občanskou válkou by ale byla velkou chybou, myslí si arabista a odborník na oblast Středomoří Jaroslav Bureš.

Udrží se podle vás Kaddáfí u moci?
To závisí na mnoha vnitřních i vnějších faktorech. Existují různé scénáře. Podle mého názoru je zatím nejpravděpodobnější, že se Kaddáfímu podaří využít převahy ve vojenské technice, hlavně letectvu, a obnoví nadvládu v západní části země ještě před zřízením bezletových zón.

Bude se snažit prolomit souběžně diplomatickou izolaci a obnovit vývoz ropy z klíčových terminálů. Zaměří se na hledání spojenců v regionu i ve světovém měřítku, což závisí na dynamice vývoje celkové situace. Pokud se mu plán podaří a zajistí si dostatek petrodolarů pro financování armády, bezpečnostních složek i státní správy, má šanci, že se jeho režim nějaký čas udrží.

Může se Libye v případě Kaddáfího odchodu rozpadnout podle hranic jednotlivých kmenů?
Mohlo by dojít k dočasnému rozdělení země na Kaddáfího Tripolsko a vzbouřeneckou Kyrenaiku, ovládanou rebely. Ani jedna strana však podobný status quo dlouhodobě neuzná.

PhDr. Jaroslav Bureš

PhDr. Jaroslav Bureš, arabista a odborník na Středomoří ÚMV

Vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, arabista a představitel české sítě Nadace Anny Lindhové. Vystudoval arabistiku a orientalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Několik let pracoval na arabském odboru Ministerstva zahraničí ČR, kde byl zodpovědný za země Maghrebu a Středomoří. Kromě knihy Politický islám publikoval například články Muslimské bratrstvo v proměnách času, Globální informační revoluce a role médií v arabském světě nebo Islámská charita v době globalizace.

Pokud se vládním silám nepodaří obnovit hegemonii, bude zřízena bezletová zóna eliminující převahu vládních jednotek ve vzduchu a zesílí mezinárodní sankce, hrozí rozkol v řadách Kaddáfího přívrženců a jeho násilné svržení. Rozhodující může být v tomto ohledu uznání povstalců za jediného zákonného představitele libyjského lidu, jak nyní zvažuje EU. To by znamenalo mezinárodní delegitimizaci režimu.   
 
Měl by Západ uvažovat o vojenské akci v Libyi?
Podle mého názoru by to byla vážná chyba, na kterou by doplatila nejvíce EU, která je na tomto regionu energeticky závislá. Zásah odmítá Liga arabských států i libyjští povstalci. Dlouhodobá stabilita regionu by byla ohrožená a zásah by vyvolal antizápadní cítění, asymetrickou válku a diskreditoval by odpůrce diktátorského režimu v řadách muslimského obyvatelstva.

Nestabilita, násilí a terorismus by se přelévaly do okolních zemí a zesílily by emigrační tlaky ve směru do schengenského prostoru. Aktivovali by se antizápadní stoupenci salafijského, radikálního islámu. Zásah by navíc byl zřejmě nelegální. Nepodpořila by ho Liga arabských států a kvůli ruskému či čínskému vetu ani RB OSN.
 
Jakou roli hraje v blízkovýchodním regionu EU a jaké státy sedmadvacítky mají v oblasti rozhodující slovo a proč?
EU by mohla hrát v regionu mnohem větší roli, pokud by byla její politika jednotná alespoň v zásadních strategických a hodnotových záležitostech. Rozhodující slovo mají tradičně členské země jižního Středomoří.

V případě Alžírska či Libanonu Francie, v případě Maroka hlavně Španělsko a v případě Libye je to Itálie. Spojené království se ve vyšší míře zajímá o některé ropné země Zálivu. Větší angažovanost je dána koloniální minulostí, energetickou závislostí a rizikem migrace, terorismu a organizovaného zločinu.

Jak může pomoci Česká republika? Můžeme například nabídnout naše zkušenosti z přechodu k demokracii?
Nabídnout naše znalosti můžeme, pokud bude zájem. V minulosti jsme se například snažili předat zkušenosti z kuponové privatizace v Alžírsku a poté v rámci transformační strategie i v Iráku. Každá země je však specifická a od naší země odlišná.

Podívejte se

na snímky reportéra MF DNES z Libye

Odpůrci libyjského režimu ve městě Benghází. (6. března 2011)
Libyjští povstalci v Ras Lanúfu.
Libyjští povstalci v Ras Lanúfu.
Libyjští povstalci v Ras Lanúfu.

Například liberální, ekonomické a politické reformy (infitáh) začaly v Egyptě již počátkem 80. let, ale s ohledem na patrimonialismus, značnou korupci, extrémní protekcionistickou roli státu a islámský hodnotový systém se nepodařily.

Tržní ekonomika postavená na islámských etických principech a nalezení islámského modelu demokracie jsou v centru pozornosti. Pokud chceme pomoci, musíme své zkušenosti přizpůsobit odlišnému kulturně-historickému a politickému prostředí, protože neoliberální model se v arabském světě neosvědčil.

Vlnu revolucí v arabském světě nikdo neočekával. Proč k ní došlo právě teď?
Z dlouhodobého hlediska to byla neschopnost státu nastartovat ekonomický růst, který by vytvořil pracovní příležitosti pro stále početnější mladou populaci, a také oslabená řídící role státu v období globalizace. Dále to byla politika EU bránící v posledních letech emigraci pracovní síly a fakt, že EU neotevřela trh pro arabské zemědělské produkty a služby.

Arábie pod lupou:

Dalšími podstatnými faktory byla i nedůslednost a dvojí standard při demokratizaci regionu. Masové využívání nových médií, jako je satelitní vysílání a internet, vedlo ke ztrátě státního monopolu na informace. Bezprostředním impulzem bylo skokové zvýšení cen potravin v minulém roce, které postihlo arabský svět dovážející většinu základních potravin. Povstání lidu v Tunisku nastartovalo periodu arabských revolucí, která zdaleka není u konce.    

Je odchod bin Alího v Tunisku a Mubaraka v Egyptě skutečně začátkem demokratizace?
Věřím, že ano, ale demokratizace vratké a kdykoli zvratné. Arabské politické strany často fungují na klanovém principu. Jakmile některá z nich získá rozhodující hegemonii, může se pokusit okleštit práva opozice. To se stalo v Egyptě počátkem 90. let, kdy se Mubarakův režim snažil izolovat umírněné islamisty.

Především v Egyptě může sehrát klíčovou roli ochránce demokracie armáda, která by podobně jako v Turecku zasahovala pouze v případě zásadního porušení klíčových ústavních práv. Armáda ale bude chtít zachovat dřívější privilegia, například rozhodovat o nákupu zbraní a svém vnitřním financování.

V Egyptě bude klíčový i postoj ke koptské křesťanské komunitě. Spojencem demokratických hnutí může být početná internetová mladá generace a rychle se aktivizující feministické hnutí v rozvinutějších zemích. EU i USA budou demokratizační přeměny aktivně podporovat.   

Analytici se domnívali, že Kaddáfí si klid v zemi koupí příjmy z ropy. Mohou padnout i dlouholeté dynastie panovníků v ropném Ománu, Bahrajnu či Saúdské Arábii?
Sociální aspekty a korupční skandály nemusí být vždy rozhodujícími činiteli pro vytvoření revoluční situace. Například v Bahrajnu byly protesty vedeny šíitskou menšinou, která odmítá hegemonii sunnitské dynastie. V Saúdské Arábii to může být i nesouhlas s rychlou modernizací a rozkladem některých islámských hodnot.

Egyptské dítě v autobuse na útěku z Libye (3. března 2011)
Káhirské náměstí Tahrír zaplavily desetitisíce Egypťanů v rámci Pochodu vítězství (18. února 2011)
Mozaika se svrženým egyptským prezidentem Husní Mubarakem v přímořském letovisku Sharm el Sheik.

Libyjská ekonomická situace byla těsně před revolucí nejlepší od prvního ropného boomu v 70. letech.  Skončilo mezinárodní embargo a sankce a díky vysokým cenám ropy se podařilo vytvořit finanční rezervy. Stát štědře dotoval potraviny, energii a služby, ale nezajistil zaměstnanost mladé generace.

Těsně po vypuknutí revoluce v Tunisku se sešli ministři zahraničí arabských zemí v Egyptě, aby se usnesli na výrazném zlepšení sociální situace. Rychlá opatření, která v tomto směru podnikl i Kaddáfí, ale už nestačila zabrat a ve většině zemí vyšlehly plameny revoluce. Rozhodujícím činitelem byly internetové sociální sítě, které pomohly urychlit přelévání revolucí a jejich koordinaci.
 
Západ se obává nástupu islamistů. Má k tomu důvod a v které zemi to hrozí nejvíce?
Jak vidíme nyní na příkladu Turecka, nástup politického islámu nemusí znamenat zásadní zvrat. Závisí to na politické kultuře v zemi a charakteru modernizace. Islámská revoluce v Íránu byla vyvolaná rychlou modernizací a vytlačováním šíitského kléru z veřejného prostoru.

Bahrajnští lékaři omývají obeť střetů s policií
Nepokoje v ománském městě Suhár (28. února 2011)
Nepokoje v Bahrajnu (27. února 20121)

V Egyptě je nástup islamistů v kratším časovém horizontu možný. Muslimské bratrstvo však prošlo transformací, původně radikální islamistická strana začala v posledních desetiletích využívat ke svému prospěchu pluralistický systém. Vytvořila vlastní stranu a islamistické špičky se přeměnily v čilé podnikatele. Jejich silnou oporou nejsou nejchudší Egypťané, ale střední vrstva.

Islamistická hnutí se liší podle zemí a nelze generalizovat. Podle mého názoru islamizace hrozí Libyi a Jemenu, kde dochází ke zhroucení státu. Tam může islám sloužit jako jednotící faktor pro sjednocení kmenové společnosti v přechodném období. Něco podobného se stalo v zemích Afrického rohu, jako je Súdán a Somálsko.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video