Aby to bylo dobrodružnější, jedu sám. Vzpomínám tudíž na film 127 hodin o klukovi, který se vydal do skal, ale nedal o tom nikomu vědět. Jsem na tom trošku podobně. Dostal jsem pár rad, že se mám držet levého břehu, dát si pozor na trhliny a když budu mít štěstí, tak se prý za nějaký čas potkám s partou, která jede od Zvíkova proti mně.
Zatím ale široko daleko nikde nikdo. Je to až tajuplné.
Mám batoh s vodou a sušenkami, zrcadlové lyžařské brýle, které chrání proti slunci i větru. Ale chybí mi záchranná bruslařská pomůcka zvaná vyprošťovací bodce. Jsou to dva hřeby zasazené do dřevěných nebo plastových držadel spojených šňůrou. Přehodí se do pohotovostní polohy kolem krku tak, že visí na prsou. Při proboření je bruslař zarazí do ledu a vydrápe se nahoru.
Bohužel nemám ani nic jiného, co by mi bodce nouzově nahradilo. Klíče od auta nebo od bytu se budou do ledu zarážet asi špatně. Naštěstí zprávy expertů o stavu ledu jsou příznivé. Na cestě mě prý čekají "jen" čtyři velké trhliny, na něž si musím dát pozor, opatrně je překonat nebo objet a přejít po břehu. Fakt povzbuzující informace.
Led není němý...
Je tu ještě něco, co mě znepokojuje. Čekal jsem absolutní ticho. Ovšem ticho je to poslední, co by tu bruslař mohl zažít. Zamrzlé jezero vydává neuvěřitelné zvuky. Co chvíli odněkud zazní prasknutí či duté lupnutí. Někdy dál, jindy blíž, občas se zvuky nesou celým jezerem.
Základní bezpečnostní pravidla
(Autor vyprávění některá z pravidel výjimečně porušil, jeho jízda proto nesmí být návodem, jak na to.) |
Jednou za 15 minut mi pod nohama tak lupne, až mi vstávají vlasy hrůzou.
Raději rychle vyrazit. Na pevné běžkařské boty nasazuji speciální dlouhé nože vybavené běžkařským vázáním. Skvělý švédský vynález, který umožňuje kdykoli nože sundat a překonávat překážky, pokračovat pěšky nebo si jen dojít bez přezouvání na parkoviště k autu.
Jedu ve stopách bruslařů, kteří tu brázdili přede mnou. Led je překvapivě hladký, pocukrovaný sněhem a jinovatkou. Jen občas ho narušují dlouhatánské trhlinky široké maximálně pár centimetrů. Tedy zatím jen pár centimetrů.
Cesta úžasně rychle ubíhá. Po levé straně míjím kemp Popelíky, v dálce napravo vykukuje tábořiště Spálenka. A je tu první velké překvapení.
Vidím ho už zdálky, zlověstně se šklebí, z ledu sem tam vyčuhují velké kry. Trhlina jako hrom. Táhne se prakticky od jednoho břehu ke druhému. Abych někde přeskočil metrovou až dvoumetrovou díru, musel bych být Tomáš Verner. Snažím se držet v uctivé vzdálenosti a hledám stopy, které by mě navedly na nějaký průchod.
Když 30 centimetrů vypadá jako tři metry
Už to vypadá, že budu muset vyšplhat na břeh a obejít ji, když vtom spatřím stopy po bruslích, jež se nějak podivně zatáčejí k trhlině. Nacházím místo, kde jsou kry od sebe jen asi 20 až 30 centimetrů. Kdo to nezkusil, neumí si představit, jak velká díra může být pouhých 30 centimetrů. Zdají se mi jako tři metry.
Dobrodruzi přede mnou to ale evidentně skočili. Zkouším dupat na led blíž u kraje, zda mě unese. Led se ani nehne, tak jdu na to. Rozjedu se a hop!
Ufff… Tak to bychom měli, jsem na druhé straně a rychle dál po ledovém nekonečnu.
Míjím další kempy Lavičky a Trhovky, pak vlevo a vpravo dvě velké zátoky a nad nimi kopce Ráj a Taterův vrch. V rychlém tempu přicházejí Šturmovky, vlevo potok Požár. Zatímco slunce se víc sklání k obzoru, projíždím další velkou trhlinou.
Vpravo kdesi v porostu se ukrývá Hradeň, pozůstatky opevnění z první poloviny 10. století. Hned vlevo pak jedna z dosud nejhlubších zátok, Podskalí.
Tohle už nepřeskočím
O kus dál napravo přichází další obtížné místo, objezd dlouhého ostrohu, který je pokračováním Charvatské stráně. Projet ani přeskočit se tady ale kvůli velké trhlině už nedá. Musím vyjet na rozbité kry na břehu a opatrně přešlapat asi 30 metrů.
Zároveň si zhluboka oddychnu. Potkávám předvoj party, která jede proti mně. Zdravíme se, vše je ok, ale raději rychle pokračuji v jízdě. Brzy prý narazím na zbytek skupiny.
Stopy křižují plochu jezera na protější břeh, kde v kempu Radava parkují hausbóty. A další trhlina, kde už musím brusle definitivně sundat. V jednom hausbótu si krásně lebedí dvojice, muž a žena. Topí si v kamnech, prý tu bydlí celý rok. Zdá se, že si to užívají.
Všechny krásy Orlíku
Brzy míjím tábořiště Velký Vír a v dálce konečně spatřím hrad Orlík. Je to nádherná podívaná, ale není čas na žádné zastávky, slunce klesá níž a níž.
Orlická přehrada na bruslích, Žďákovský most
Svižně obkroužím další ostroh a přede mnou nová krása – obrovský a závratně vysoký oblouk Žďákovského mostu. Tady konečně potkávám vůdce party a jednoho z největších expertů na zimní přírodní bruslení, Honzu Stodolu. V nohách mám možná už 18 kilometrů. Zbývá stejná porce zpátky, z toho větší část už bez sluníčka. Ale ve skupině zkušených borců to bude veselejší a hlavně už nepůjde o život.
