Sledování 3D obrazu v televizi i v kině není bez rizika

Hitem letošních Vánoc jsou 3D televize. Sledování trojrozměrných filmů či sportovních utkání může způsobit většinou přechodné problémy, varují vědci.

Ilustrační foto

Půl hodiny poté, co vyšel Josh James z kina po zhlédnutí 3D Alenky v říši divů, naboural auto. Josh je přesvědčen, že za jeho nehodu může 3D. Nezatracuje navždy trojrozměrné kino, ale už nikdy do něj nepojede autem, líčí internetový Mail On Line.

Je sledování 3D opravdu tak nebezpečné? Ano, Avatara provázelo nadšení, ale i nepříjemné dojmy a nevolnost některých diváků. Řada z nich líčí, že museli sundat brýle nebo opustit kino a že trvalo i několik hodin, než se z trojrozměrného zážitku vzpamatovali.

Výrobce varuje

Bolení hlavy. Pálení a svědění očí. Ztráta orientace. Migréna. Nevolnost, nutkání ke zvracení. A v nejhorším i epileptický záchvat či mrtvice. Takové následky může mít pro citlivé či predisponované jedince a lidi se skrytou vadou zraku sledování 3D televize. Před těmito riziky varuje u svých výrobků i Samsung.

Je vnímání 3D na plátně nebo na obrazovce problém pro mozek, nebo pro oči?

"Hlavní problém je v mozku," říká neurofyziolog Josef Syka z Ústavu experimentální medicíny a pokračuje: "Prostorové vidění je založeno především na tom, že na každé naše oko se promítá prostor trochu jinak.

Mezi pohledem na normální svět a na 3D svět v televizi nebo v kině je zásadní optický rozdíl

To se využívá i v technice 3D obrazu. Ale není to jediný princip binokulárního vidění. Uplatňuje se při něm i řada dalších mechanismů, ty jsou však při pozorování 3D obrazu zablokovány, zaostření je na obrazovku a prostor se dociluje virtuálně. To je zřejmě příčinou, proč pro mnohé lidi je delší vnímání 3D obrazu nepříjemné a vyvolává až pocity nevolnosti."

"Ano, mezi pohledem na normální svět a na 3D svět v televizi nebo v kině je zásadní optický rozdíl," souhlasí oční lékař Martin Filipec z Evropské oční kliniky Lexum.

Při normálním pohledu vnímáme prostor díky tomu, že naše oči se současně a plynule pohybují k sobě a zase od sebe (vergence) a každé oko vnímá sledovaný obraz z trochu jiného úhlu. V mozku se obrázky spojí, vzniká plastický vjem. Když se díváme do dálky, je úhel nulový, čím je objekt blíže, tím víc se zvětšuje úhel, pod nímž se 3D obraz tvoří.

Oči se při vergenci do blízka sbíhají a současně se automaticky zaostřují na blízko. Při sledování vzdálenějších objektů se zase rozbíhají a ostří na dálku. Bez správné vergence člověk vidí dvakrát, bez akomodace neostře.

"Je důležité, že v normálním světě se oči zaostřují přesně do vzdálenosti, kde sledovaný trojrozměrný předmět skutečně je. V tom je zásadní rozdíl proti virtuálnímu 3D obrazu, který je vytvořen uměle," vysvětluje profesor Filipec.

Potíže ano, ale přechodné

Při promítání 3D filmů nejsou rozdílné obrazy pro levé a pravé oko ve skutečnosti trojrozměrné. Pokud má vznikat dojem, že sledovaný předmět je před obrazovkou (plátnem), oči se sbíhají, jako by před ním skutečně byl, a vysílají signály mozku, aby příslušně zaostřil.

Obraz je ve skutečnosti dál: abychom viděli ostře, musí oči nepřirozeně zaostřit o kousek dál. "V tu chvíli vzniká konflikt mezi vergencí, tedy souhlasným pohybem očí, a akomodací čili zaostřením obrazu," dodává oční lékař.

"A právě tento konflikt je zdrojem bolestí hlavy a dalších obtíží," potvrzuje i profesor optometrie Martin Banks z University of Berkeley.

Je tedy sledování 3D filmů a televize nebezpečné pro člověka? "Všechny obtíže jsou pouze přechodné a nemají žádný trvalý efekt," soudí profesor Filipec.

Pocity, jaké zažívají někteří lidé při sledování 3D filmů, mohou vzniknout při jakémkoliv dlouhodobém pozorování rozostřeného obrazu

"Pocity, jaké zažívají někteří lidé při sledování 3D filmů, mohou vzniknout při jakémkoliv dlouhodobém pozorování rozostřeného obrazu. Stereoskopické 3D vnímání po dobu několika minut či hodin, třeba v kině IMAX, nemusí být nebezpečné, zvláště pro dospělého, u něhož jsou mechanismy vidění dostatečně fixovány," říká profesor Syka. Také připomíná, že až desetina dospělých trpí vadami zraku - šilháním či tupozrakostí, pro něž není normální prostorové vidění možné.

"Člověk, který má potíže při sledování 3D, by měl navštívit očního lékaře. Nepříjemné pocity mohou signalizovat skrytou oční vadu nebo jiný problém," zdůrazňuje i Michael Rosenberg z Northwestern University.

Příliš zahrávat s novou technologií by si podle odborníků neměli ani lidé, kteří zažili mrtvici nebo epileptický záchvat. Důvodem k opatrnosti je intenzivní a silný emoční zážitek a duševní pohnutí, nikoli samotný princip 3D.

A co děti?

Hlavní diskuse se nyní vede kolem 3D televize a dětí. "Zejména v prvních letech života není vývoj zraku ustálen a mnohahodinové sledování může ohrozit normální vývoj a souhru mechanismů prostorového vnímání," soudí profesor Syka.

"Jistě si lze teoreticky představit, že pokud se bude dítě v prvních letech života dívat osm hodin denně na 3D televizi, tak bude mít narušený vývoj vidění. Ale takové dítě bude narušené po všech stránkách. Je to však jen spekulace," namítá profesor Filipec.

Další experti soudí, že sledování 3D televize sice oční vady nezpůsobí, ale jejich vývoji může napomoci.

Neurofyziolog i oční lékař se shodují v jednom: sledovaní 3D televize se stereoskopickými brýlemi přináší řadě lidí problémy. A překvapivě se tématu nevěnuje v lékařské a vědecké obci pozornost.

Nesedíte-li uprostřed kinosálu, dochází ke zkreslení, které může vést u citlivých lidí k větším obtížím. Čím blíž je obrazovka a plátno, tím větší pravděpodobnost problémů.

Podle Filipce budou muset výrobci a producenti vliv 3D technologií na vidění zkoumat a optimalizovat techniku výroby 3D filmů tak, aby způsobovaly co nejméně obtíží co nejméně lidem. Jinak s novinkou neuspějí. Musí též dát spotřebitelům informace, jak se na 3D filmy dívat.

Třeba: Nesedíte-li uprostřed kinosálu, dochází ke zkreslení, které může vést u citlivých lidí k větším obtížím. Čím blíž je obrazovka a plátno, tím větší pravděpodobnost problémů.

I další odborníci zdůrazňují, že by se výzkum měl zaměřit hlavně na rizikovější sledování malých obrazovek blízko očí diváka či kratší vzdálenost od plátna, kde je konflikt mezi vergencí a akomodací největší. Tým Martina Bankse již vyvinul a otestoval zařízení, jež problém virtuálního obrazu řeší. Je příliš nepohodlné a drahé, aby se hodilo pro běžné diváky. Zatím se využije spíš v chirurgii nebo počítačovém designu.