Režisér Románu pro muže: Nahotu jsem se snažil natočit jinak

  • 8
Kdo si Román pro muže nejprve přečetl, v kinech, kam stejnojmenný film vstupuje po středeční slavnostní premiéře, jej skoro nepozná. "Dobovou místní politiku jsme hodně škrtali, aby příběh získal odstup a dal se hrát i po letech a mimo Česko," říká režisér Tomáš Bařina.

Po pravdě: je právě Román pro muže látkou, o níž sní mladý filmař?
Po pravdě: vůči knižním předlohám jsem skeptický. U Románu pro muže mě nakonec přesvědčily dvě věci. Zaprvé postava umírajícího, kterou hraje Miroslav Vladyka. Připomněla mi vlastní námět, byť ten vyprávěl o ženě; má svou poezii, dá se na ní stavět. A druhý důvod? Viděl jsem všechny filmy podle Michala Viewegha a zdálo se mi, že i při zachování autorova rukopisu by tenhle mohl být jiný.

Může se režisér na vieweghovské předloze vůbec nějak ukázat?
Určitě, já jsem si tu prosadil dost nápadů, které Viewegh přijal. On napsal dvě verze scénáře a já pak verzi režisérskou, z níž jsme něco převzali. Není to sice film, kde režisér mluví stoprocentně za sebe, ale ve Vladykově postavě jsem našel osobní téma. A taky Viewegh se hodně naučil: ač staví na dialogu, viděl, že beze slov fungují scény líp.

Podmínkou producentů byl Miroslav Donutil v hlavní roli. Jak jste k němu hledal partnery?
Zprvu jsem to bral trochu s despektem, ale řekl jsem si, že Donutil je bohatá osobnost plná protikladů, z čehož se dá čerpat, a přestal jsem se bát. Doladit obsazení k danému hlavnímu hrdinovi je těžší. Vladyku jsem měl před očima už při četbě scénáře, ale s herečkami jsem si lámal hlavu. Nakonec v roli Vladykovy sestry mi připadala Vanda Hybnerová ze všech nejpřirozenější a rolí striptérky, která oproti knize není pouze čirá zlatokopka, nýbrž i čistá duše, šla Tatiana Pauhofová do největšího rizika.

Nicméně riskoval i Donutil, který se musel zbavit šablony baviče. Jak jste ho přesměroval jinam?
Už od FAMU si díky profesoru Otakaru Vávrovi nesu názor, že ve filmu vidíte jen hercův odlehčený stín, kdežto na divadle jeho plnou hmotnost. Film potřebuje od herců švih, rychlost, lehkost, říz – a to jsme zkusili s Donutilem. Tak říkajíc jsem ho "zrychlil" – a on to vzal, chodil dokonale připravený a změny sám nabízel.

Ve srovnání s knihou ubylo ve filmu i hrubostí, ani scéna striptýzu nepůsobí vulgárně. Čím to je?
Nechtěl jsem, aby účinkovala doslovně. Přiznám se, že mě osobně striptýz vlastně dost nudí, a řekl bych, že spousta mužů je na tom podobně. Prostě jsem se snažil natočit nahotu jinak, doladit ji ve zvuku – a nejen tuhle scénu, Román pro muže na zvuk hodně spoléhá.

Další film "na zakázku" jste splnil. Myslíte, že teď už vám producenti dají šanci natočit vlastní látku?
To se musíte zeptat jich, ale já jsem se už pevně rozhodl, že příští můj film bude stoprocentně autorský. Naučil jsem se pravidlům, jak psát scénář, a díky Bobulím i Románu pro muže jsem si uvědomil, že patřím k autorským typům režisérů. Jakmile si nejsem jistý každým gestem, není pro mě výsledek čistý, nefunguje, jak by měl.