Pavel Melounek pracoval v 80. letech v kulturní rubrice Zemědělských novin. V roce 1990 spoluzakládal týdeník Reflex, v jehož první redakci tři roky zastával post šéfa kulturního oddělení. Zabýval se především psaním o filmu.
V 90. letech byl pět let programovým ředitelem Febiofestu a šest let šéfem public relations Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Posléze několik let působil jako programový ředitel Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně.
"Myslím, že udělal kus dobré práce, jak pro Karlovy Vary, tak později jako producent, a nejsem jediná, komu bude chybět," napsala z benátského festivalu umělecká ředitelka karlovarské přehlídky Eva Zaoralová, pro niž byl navíc Melounek nejen kolegou z Varů, ale i "parťákem" z cest po zahraničních festivalech.
Na ty Melounek jezdil nejdřív jako publicista a následně i jako producent. Ani v této roli ovšem nezapomněl na svůj novinářský původ a pokaždé poslal do Česka alespoň nějaký článek. S festivalovými zprávami z jeho pera se tak mohli dlouhá léta setkávat i čtenáři deníku Mladá fronta DNES.
Zároveň byl jedním z prvních, kdo krátce po revoluci zmapoval dějiny českého filmu 90. let v knize Čeští filmaři, něžní barbaři (1996). Českému filmu se ale jako publicista věnoval soustavně a vydal o něm několik publikací Proč se hraní kdekdo klaní (1989), Biják: Intimní osvětlení českého filmu (1994).
V roce 1995 patřil k zakladatelům společnosti Whisconti, která se kromě jiného věnovala i produkování celovečerních filmů. Jeho prvotinou byl dnes už neprávem pozapomenutý film Mrtvej brouk Pavla Marka, který spadal do vlny takzvaných generačních snímků 90. let. (více ZDE)
K Melounkovým největším úspěchům patří divácký hit Snowboarďáci s Vojtou Kotkem a Jiřím Mádlem v hlavních rolích.
Následoval další odvážný počin, celovečerní portrét Vlastimila Brodského Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský či další ne zcela doceněný snímek Početí mého mladšího bratra z dílny Vladimíra Drhy.
Později s Davidem Prudkým založili produkční společnost First Film, která je podepsána mj. pod filmem Anglické jahody, který byl kritiky přirovnáván k Pelíškům Jana Hřebejka. Tématem Anglických jahod je 21. srpen 1968 viděný skrze drobné lidské příběhy.
V několika filmech se Melounek objevil i jako herec menších rolí. Bylo to například ve snímcích Džusový román, Jak básníkům chutná život, Dům pro dva či Kanárek. Nezapomenutelná je potom role "muže s velkou hlavou", jeden z mnoha důkazů Melounkovy smyslu pro sebeironii, kterou si "střihl" vezmíněném Mrtvém broukovi.
Z filmu Anglické jahody
Z filmu Jak básníkům chutná život - E. Vejmělková, P. Kříž
Pro producentskou činnost Pavla Melounka byla charakteristická ochota riskovat a zkoušet nové věci, což zcela logicky obnášelo i nespočet škobrtnutí nebo přímo průšvihů - k těm se (alespoň podle hodnocení recenzentů) řadil například film Začátek světa.
Právě díky těmto experimentům ale Melounek objevil a hlavně podpořil mnoho talentovaných tvůrců, kteří následně natočili cenná díla: to je případ režiséra zmíněného snímku Dana Svátka, který nyní zaujal filmem o heparinovém vrahovi Hodinu nevíš.
"Pavel byl buldozer ve všem. Když se pro něco nadchnul, tak za tím šel. Obhajoval svůj názor, za kterým si pevně stál. Přestože jsme se v poslední době nevídali často, je to pro mě velká rána," řekl iDNES.cz Svátek.
Podobně odvážným krokem byla i jeho poslední producentský projekt snímek PIKO (více o filmu najdete ZDE), který popisuje historii české drogové scény. Ten režíruje Tomáš Řehořek, nová naděje čeké kinematografie, a hlavní roli v něm ztvární filmem dosdud nepolíbený talentovaný herec Rosťa Novák. Ten přiznal, že byť se znal s Melounkem relativně krátce, zdaleka ho nebral jenom jako režiséra. "Pavel mi pomohl, když jsem byl v nouzi," přiznal herec.
Právě tento film mohl být podle reakcí všech, kdo viděli ještě před Melounkovou smrtí jeho hrubý sestřih, oním majstrštykem, ke kterému se Melounek metodou pokusu a omylu poctivě dopracoval.
Eva Zaoralová o kolegovi melounkovi
|
"Pořád tomu nemohu uvěřit. S Pavlem jsme si moc dobře rozuměli, i když jsme se v poslední době nevídali často. Budu na něj vzpomínat tady v Benátkách. On sem rád jezdil a poněvadž byl dobrý společník, občas jsme spolu taky prošvihli některý film v zápalu hovoru u sklenky prosecca nebo spritzu, což je tady oblíbený nápoj. Je mi to strašne líto, že už ho neuvidím, sem do Benátek už nejezdil, ale býval duší společnosti i při různých sezeních v Praze. Myslím, že udělal kus dobré práce, jak pro Karlovy Vary, tak později jako producent, a nejsem jediná, komu bude chybět."
