Věděl jste, že cíl je blízko, že už saháte po zlaté medaili?
Přesně tak. Poprvé v životě jsem cítil, že český sprinter na venkovní Evropě může být nejlepší. S tím jsem nastupoval do finále, že na mě někdo bude hrdej, že já sám na sebe budu hrdej, i moje rodina. Ve mě strašně lidí věřilo a najednou je z toho zase nic.
Co máte teď v hlavě?
Docela se bojím odsud vylízt a podívat se do očí lidem, jako je můj trenér, jako je Tomáš Dvořák, zbytek výpravy. Bojím se, až přijdu na pokoj podívat se na telefon, až si přečtu lítostný zprávy. Nejradši bych jel domů. Tady bych hned sednul na letadlo a letěl domů, úplně se všem vyhnul obloukem. Buď mě někdo bude litovat nebo někomu budu něco vysvětlovat. Nikdo mě nenechá mluvit bez otázky proč, nebo jak je to možné.
Smutek Petra Svobody v cíli finálového závodu
Na to tedy teď myslíte nejvíc?
Radost i zklamání vytvářejí lidi kolem vás. Pro mě to tak bývá. Třeba medaile z halového Turína: já tam neměl radost kvůli sobě, ale protože lidi kolem mě měli radost.
A dnes?
Nebýt jedné blbé překážky, určitě by to dopadlo jinak. Tohle se mi fakt nepovedlo. Pokazil jsem finále mistrovství Evropy. Ale lidi by mě snad měli hodnotit i za to, že celou sezonu předvádím relativně pěkný výkony, které by tady v podstatě stačily na medaili. Snad mi nikdo neřekne, že jsem ničema kvůli jednomu závodu.
Co vás napadlo, když jste sledoval záznam vašeho běhu?
Že do šesté překážky dobré. Na sedmé, osmé, deváté a desáté jsem padal po hubě. Takže tak...
Proč jste tu sedmou nabral?
Nevím. Já jsem tu kolizi nějak extrémně nezaznamenal. Já vlastně ani nevím, čím jsem jí srazil. Kotníkem? Kolenem? Byla to chvilka nepozornosti. Nějak jsem ji přisedl a šlo to všechno do háje.
