Freeride neboli více či méně bezpečné blbnutí na kole při jízdě cestou necestou rovnou dolů bez ohledu na sklon svahu je opravdu zvláštní cyklodisciplína. S normální jízdou na kole to nemá prakticky nic společného. Teď trochu předběhnu, ale musím rovnou sdělit, že i já, jinak milovník horského kola, jsem při tom objevil nové dosud nepoznané obzory.
Silniční karbonový speciál z etapy Tour de France jsem ovšem musel vyměnit za neuvěřitelně těžký, bytelný, celoodpružený stroj s velkými zdvihy, lehkou helmu za mohutnou integrální přilbu s chráničem chrupu, tenoučký silniční dres za páteřák a ještě přidat chrániče kolen, holení i loktů.
Na startu
Připadám si trochu jako rytíř Lancelot. Od rána pěkně pere slunce, takže jsem propocený od hlavy až k patě. Na druhé straně nepopírám, že mi "rytířská" výzbroj zvyšuje sebevědomí. Společně se svými malými synky, kteří mne přibrali do party, se tvářím jak drsňák. Holandští turisté zírají.
Hlavně žádná křeč
Průvodcem se nám na půl dne stává mladý rider Pavel Šimeček, který na lipenských tratích poskytuje přes prázdniny instruktáž základních freeridových dovedností.
Dnešní cílem je osvojit si základní techniku divoké jízdy terénem s překážkami. Synové si pak jako závěrečný bonbónek vynucují lekci aspoň malých skoků. Nemám se prý bát, bude to sranda.
Kola nám vyváží lanovka s pozornou obsluhou jak někde v Rakousku. Na samém vrcholu Jezerní sjezdovky pak přichází krátký popis cyklostroje a ústní instruktáž.
"Při jízdě v terénu zásadně neseďte v sedle, ale stůjte v pedálech v uvolněné pozici. Hlavně žádná křeč, mírně pokrčená kolena a lokty, váha těla je uprostřed, ani příliš dopředu ani dozadu," vysvětluje Pavel tak přesvědčivě, že se zdá, že se to musí naučit za pár minut každý blbec. "A s těžištěm se manipuluje až ve vzduchu, ovlivňuje se tím hlavně průběh letu při skocích," ještě doplňuje.
Synkové okamžitě zbystřují. Ano skoky, to je přesně to, co nás nejvíce zajímá, přesvědčují mne a opakují význam správně posazeného těžiště. Ještěže Pavel trvá nejprve na krátkém základním výcviku.
"Čím je sedlo níž, tím líp," pokračuje ve výkladu a sundává mi sedlo do míst, kde se už na něm skoro nedá sedět. Nestačím domyslet, proč ho tam tedy vůbec máme, protože Pavel hned pokračuje. "Nohy na pedálech jsou přibližně uprostřed, spíš jen mírně vpředu, ale rozhodně ne úplně na špičce nebo na patě. V takové pozici máte nejlepší stabilitu a můžete tak i ustát případný skok."
Malé nožky ihned brnkají o pedály a hledají učebnicovou polohu. Kdyby se takhle hrnuli do učení...
A další novinka. Účinné hydraulické brzdy prý zvládne jen jeden prst, nejlépe ukazovák. Hlavně, ale nebrzdit prudce (to, jak se později ukáže, jsem si měl zapamatovat nejvíc). Zbytek rukou se pak může věnovat pevnému, nikoli však křečovitému držení řídítek.
Výukou freeridové jízdy se jako červená nit táhne základní pravidlo: nic nedělat křečovitě a trhaně. "Jedeme uvolněně, ze začátku i pomaleji, ale čistě. Nezaměřujeme se na rychlost, ale spíš na techniku," zdůrazňuje Pavel.
Na trati
Stehna pálí, ruce bolí
Malí bikeři se při zmínce o pomalé jízdě už už začínají nudit, naštěstí dává Pavel pokyn ke startu. Vyrážíme jeden po druhém nejprve na lehčí "rodinnou" modrou trať.
Po první třetině máme co dělat, abychom to udýchali. Jízda ve stoje přes kameny a výmoly a malé hliněné lavice dá nezkušenému jezdci pěkně zabrat.
"Teď přijde série klopených zatáček. V nich se zaměřte na práci těla a přizpůsobujte ji terénu," pokračuje Pavel. "V klopence je dobré se naklonit a položit se do ní. Nejde tam až tolik o práci řídítek, spíše je důležité sledovat pozici pedálů. Někdo si také v klopenkách pomáhá podobně jako jezdci motokrosu tím, že sundají z pedálu vnitřní nohu a jsou jakoby připraveni se v případě nutnosti odrazit od země."
Hned při první jízdě najedu na malou dřevěnou lavici moc rychle. Kopne mne to, kousek letím vzduchem a po dopadu dělám všechno špatně. Těžiště jde moc dopředu, ruce jsou najednou moc pokrčené, až moc vystrašeně beru za brzdy. Jen tak tak, že nejdu přes řídítka.
Po půlhodině jsem úplně hotový, stehna pálí, ruce bolí a pot ze mne leje. Synové jsou ovšem naprosto nadšení. Pomalu ale jistě se seznamujeme se silou a zákeřností brzd, s náklony v zatáčkách. Brzy zkoušíme i těžší červeno-černou freeridovou trať (měří stejně jako modrá 1500 metrů), kde jsou ostřejší klopenky a ještě větší překážky.
Kdo lehne jako první?
A jde se na skoky. Každý, kdo jezdí na horském kole s nášlapy, si už určitě někdy zkusil s kolem poskočit, případně se přenést v jízdě přes nějakou nízkou překážku, třeba větev nebo kanál. Není to nic těžkého. Kontrolovaný skok z půl metru či metr vysoké překážky je ale úplně jiná disciplína. Nacházíme si malý hliněný hrb, kde se z nás stanou letci.
"Musíte mít trochu rychlost, ale pro začátek ne zas moc. Na kole stůjte pěkně uprostřed, uvolněně. Při výjezdu na překážku zatáhněte za řídítka a pak pokrčte nohy."
"Kolo se vznese a dopadne pak na obě kola. Nebo se jen přikrčte a natáhněte ruce s řídítky kupředu," vysvětluje Pavel a hned předvádí trik. V jeho podání to vypadá naprosto banálně. Ale banální to rozhodně není.
Člověk má v hlavě psychický blok trochu víc to rozjet a najet překážku v patřičné rychlosti. Ze začátku proto všichni shodně jen překážku přejíždíme. Teprve při třetím, čtvrtém pokusu cítíme změnu. Kolo chviličku letí vzduchem, nohy na sekundu opouštějí oporu pedálů a všechno se vznáší jakoby ve vzduchoprázdnu. Úžasné.
Hned zkoušíme víc, výš a dál. Ale ještě není vyhráno. Teď přijdou trochu vyšší překážky a při jízdě na celé trati, ne jenom na přehledném vybraném úseku. Pavel nám ovšem neřekl, že je jen otázkou času, kdy někdo lehne. První se rozstřelí benjamínek. Až je mi ho líto, ještě že má brnění. Chvíli brečí, oprašujeme umazané kalhoty a jdeme znovu na to.
Za chvíli dojde řada na mě. Je to rána, ani nevím, jak se to stalo, ale nejspíš podobná chyba jako minule, jen ve vyšší rychlosti. Tělo při dopadu příliš vpředu na předním kole a navíc jsem asi instinktivně vzal moc za brzdy. Ještě že mě kolo při pádu minulo. Pomalu se sbírám, všechny kosti snad drží pohromadě, ale na trochu krve z ruky došlo.
V závěru výuky se konečně chytáme a začínáme lítat. Ne moc, tak metr, metr a půl, možná dva. Je to úžasný pocit, kolo je ve vzduchu, nohy necítí oporu pedálů a pak přijde dopad. Čím déle to člověk zkouší, tím se cítí jistější. Připadám si jak první aviatici bratří Wrightové, když se na chviličku vznesli nad zem.
Loučíme se s Pavlem. Za těch pár hodin toho máme dost, ale stali se z nás malí letci. Synové jsou nadšeni, já přežil, co víc si přát.
Na úplný závěr ještě malá poznámka. Freeridové tratě na Lipně sjede s trochou opatrnosti každý mírně pokročilý biker. Jen to chce pro začátek opatrně a vyhnout se velkým překážkám. Dá se to zvládnout na obyčejném horském kole, ale určitě doporučujeme vyzkoušet speciál z půjčovny. Hlavně nezapomenout helmu a chrániče.
Mapa tratě
překážky na Lipně- klopené zatáčky |
