Film, který se ničemu nepodobá. To je novinka Jana Svěráka Kuky se vrací, která má ve sředu premiéru a v níž vyhozený medvídek hledá cestu domů z lesa plného podivných bytostí od správce Hergota po jeho soka Anušku.
Děti se ptají, zda kromě filmu a knížky vzniknou také hračky.
Ano, v hračkářstvích se objeví během léta. Anuška se navrhuje, Kuky a Hergot už jsou na cestě lodí do Česka – paradoxně z Číny.
Proč až z Číny?
To je podobný paradox jako u Tmavomodrého světa, kde jsem věřil, že nemohu chtít peníze od států bývalé osy zla; pak ho zaplatili právě Němci a Italové a koupili Japonci. U Kukyho jsem se rozhodl, že nebudeme šetřit a dáme zakázku české hračkářské firmě. Tam řekli – Kolik kusů potřebujete, třicet tisíc? To nesvedeme, nejvýš tak pět tisíc; nejsou lidi, s tím musíte do Číny. Takže podle jejich návrhů se plyšáci vyráběli v Číně, a ač nám o to nešlo, byli o dost levnější.
Je pro vás film pořád hračka – a Kuky obzvláště?
Ano, Kuky je ještě hračkovitější. Už u Vratných lahví jsem se naučil užívat si filmování. Tam jsem si vychutnával každý den s vědomím, že je to poslední společný film s tátou; Kukyho jsem zase točil s tím, že možná nedopadne dobře, že nebude nakonec ke koukání, tak si aspoň užiju rozkoš her s autíčky a v lese na mechu. Stejnou rozkoš jsem pak pociťoval každé úterý, když jsem se díval na triky, které za týden udělali lidé z UPP. Zahraniční zakázky je vycvičily k profesionální dokonalosti, a přitom je to pořád těší. Měli jsme laserová ukazovátka, abychom na plátně mohli ukazovat, co se nám ještě nezdá – prostě druhé Vánoce.
Zvolil jste tak neobvyklý projekt kvůli pocitu, že už tu všechno bylo, všechno jste viděl a všichni se jen dokola opakují?
Odtud vzešla má potřeba hrát si s něčím jiným; původně šlo jen o příběh pro psa, kámen a klacek. Věděl jsem, že technologie už na to máme. Ale byla to i součást terapie, že se nesmím bát prohry: proto jsem se rozběhl proti zdi. Kuky zažil i stadium, kdy jsem zvažoval, že po dvaceti minutách filmu a sedmi utracených milionech všem poděkuju a zastavím to.
Odkud se bere váš strach z neúspěchu?
Z předchozích úspěchů. Odstartoval jsem brzy. Dařilo se, Kolja dostal Oscara, přicházely nabídky, vládlo velké očekávání – a co dál? Kamarádka vychovává děti sportem, aby se prý naučily, že se pokaždé nevyhrává; já jsem nikdy nesportoval.
Dá se strach z prohry vyléčit jednou provždy?
Budu se s ním potýkat asi napořád. Ale když jsem ve formě, tak ho dokážu osedlat.
Dá se Kuky nazvat nezávislým filmem?
A co by to bylo jiného? Mohu si nezávislost dovolit, protože mám s koproducenty po léta budovaný vztah důvěry, takže za nimi mohu přijít s jakýmkoli nápadem. Ale nezávislý film má být nezávislý duchem, neznamená to laciný. Jen má výhodu, že nemusí obsazovat hvězdy nebo se ohlížet na televizi varující, že vkus jejích diváků končí u Harryho Pottera.
Bál jste se, aby Kuky nevypadal chudě?
Bál, když mi anglický producent radil, abych si ho natočil jen se synem na videokameru. Já jsem věřil, že velký detail vynikne právě na širokém plátně a v tomhle naivním příběhu bude příroda natolik skutečná a krásná, že strčí všechny umělé 3D krajiny do kapsy. Je to "hand made" neboli v éře sériové výroby ručně udělaný kousek. Takový pokus vydat se opačným směrem.
Asi jste ve správném věku, kdy si dospělý může hrát. Na začátku kariéry byste tím pohrdal?
Nejspíš. Teď mám výhodu v synu Ondřejovi, který ještě vidí dětskýma očima, kdežto ty moje, zanesené už hvězdným prachem a civilizačním odpadem, se dívají rozumně a hloupě. Děti udržují svěží paměť našeho dětství. Když jel asi tříletý Ondra poprvé tunelem, zkoušel jazykem, jak chutná tma; dítě je studna objevů.
Ale filmaři jsou z podstaty věční kluci, ne?
Uchovat si v sobě dítě je pro naši profesi důležité, já se o to vždy snažil a štve mě, že už neberu schody po čtyřech z obavy, že si něco zlomím. Naštěstí mám ženu schopnou vést domácnost za dva dospělé, takže si můžu dovolit dělat klukoviny. Doma si na foťák točíme Star Wars s figurkami z lega, vymýšlíme planety, na počítači přidáme hudbu Johna Williamse – už máme patnáct minut. Když jsem se připravoval na Anglického krále, zjistil jsem, že může být důležitá sama cesta, ne cíl; obohatil mě ten proces, takže vůbec nelituji, že ten film nakonec natočil Menzel. A Kuky to stvrdil: nedělám filmy pro výsledek, ale abych si mohl hrát.
