Kdo má slabost pro Gladiátora, nemůže být zklamaný. Spojení historie a akce ovládá Scott dobře. Onu akci navíc umí vymyslet tak, abychom se jí pokud možno ohromeně kochali, popřípadě ani nedýchali.
Robin na hlavu postavený
Osobně nejsem bezvýhradným obdivovatelem akce ani (dle mého názoru trochu přeceňovaného) Gladiátora. Přesto jsem se kochala. A i když má Robin Hood klopotný konec a Crowe nepředvádí nic jiného, než jen dalšího drsného akčního hrdinu, udrží vás ve střehu. Tedy až na posledních dvacet minut.
Nejvíce protestů jistojistě zazní z řad skalních „hoodomilců“: zbojník ze Sherwoodu není stále jen odvážný a čestný, Marianna má zase daleko k naivní panně. Co víc - zbojník tu vlastně vůbec není zbojník; s výjimkou jednoho přepadení nechává Scott Robinovu záškodnickou kariéru na jiný díl a svůj snímek věnuje výhradně Robinovi-lučištníkovi, rozenému vůdci lidu (ano, když Robin „vede“, dokáže být pěkně patetický, ale to byl Gladiátor taky).
Pokud si chcete Scottovu variaci na legendu britských dějin užít, zapomeňte raději vše, co jste o ní viděli či slyšeli. A pokud možno nesrovnávejte. Nebojte se, bude romantika, budou bitvy, bude Sherwood. Jen zkrátka trochu jinak, než jsme byli zvyklí.
A propos lovestory: právě ta je v novém „Hoodovi“ osvěžující. Robin s Mariannou podle Scotta totiž mají svoje odžito. Ona je čerstvá vdova, on se vrátil z křižáckých tažení. Ona je vzpurná, on má daleko k romeovskému vzdychání.
Pocta pro von Sydowa
Když jí její slepý tchán (ve šťavnatém podání Maxe von Sydowa) vnutí Robina za manžela, naštve se, ale neprotestuje. Jen ironicky glosuje a vytyčí si jasné hranice (já spím v posteli, ty se psy u krbu). Marianna Cate Blanchettové je prostě zralá sebevědomá žena, která se umí bezhlavě zamilovat, ale zároveň má nadhled. Mužské nedostatky přechází shovívavým úsměvem, s násilníky udělá rychlý proces (ať je to mizera z Nottinghamu nebo mizera z Francie). Nejspíš se dočká nálepky feministky, ale proč ne.
To Croweův Robin už má méně poloh. V interakci s Mariannou ještě obstojí (jiskření mezi nimi funguje dokonale), zato když vede vesnický lid do boje, nepředvede víc, než pár plamenných projevů a výkřiků. V závěru si dokonce „dá“ i typické bojové „Uáááááá“ s vyceněnými zuby a ještě typičtější zpomalené „Nééééééé“, když mu jeho lásku chtějí zavraždit (ano, to je těch závěrečných dvacet minut plných klišé).
Naopak klobouk dolů před výkonem Maxe von Sydowa, který dokáže být roztomilý (když se opije) i majestátní (když se navzdory slepotě chopí meče a dobojuje svůj poslední boj - nádherný hold Bergmanově Sedmé pečeti).
Scenáristovy příliš velké oči
Jedna věc však Scottův snímek skutečně poškozuje: dramaturgie. Ač se režisér snaží držet dynamiku děje, jak to jen jde, postupem času se snaha proměňuje v úkol téměř sisyfovsky nesplnitelný.
Příběh, který měl na začátku jasný rytmus a řád, najednou překotně spěchá ke kýžené velké závěrečné bitvě. Původně propracované politické pozadí se vytrácí a výsledkem jsou čím dál okatější fráze a bezpohlavní finiš ve stylu všichni proti všem (i Marianna přispěchá na koni v plné zbroji).
Na jednu stranu je chvályhodné, že se scenárista zaměřoval na zdánlivě vedlejší motivace hlavních postav (žárlivý král a jeho bezmocná matka). Naneštěstí však jaksi zapomněl, že by se měl s tím vším vejít do dvou hodin filmu. A že ten film se jmenuje Robin Hood.
Nebýt Ridleyho Scotta, mohla z toho vzejít pěkná zhůvěřilost. Jenže Scott je Scott. Když něco točí, snaží se to dovést k dokonalosti. V tomto případě se dokonalost snažil vytlouct z průměrného scénáře, což ještě není žádná katastrofa.
Jinými slovy až na Robina Hooda z roku 2010 jednou budeme vzpomínat, nevybaví se nám fráze ani hluchá místa, ale závratný pohled na šípy pršící z nebe či třeba vtipná parafráze na Spielbergovo vylodění v Normandii (zde s veslicemi a brněním).
A samozřejmě středověk. Nikoli ten filmově atraktivní, ale přirozeně uvěřitelný a syrový. Takový, u něhož si nám na mysli vytane: takhle nějak to tehdy nejspíš doopravdy vypadalo.
Mimochodem buďme vděční za každý remake, který v dnešním výprodeji témat byť jen trochu vybočuje z průměru. Na rozdíl od Souboje Titánů Scottův film nutí sledovat víc plátno než čas na hodinkách. Což je dost možná ten nejpádnější argument.
