Everybody Knows This Is Nowhere - Sean

Everybody Knows This Is Nowhere - Sean | foto: Copyright - RYAN MCGINLEY (http://www.ryanmcginley.com)

Nanoru píše z New Yorku: Vašku, ten fotograf McGinley je opravdová hvězda

  • 4
Druhý dopis publicisty a kritika Michala Nanoru z New Yorku. Tentokrát referát o výstavě fotografa Ryana McGinleya, dle autora "největší hvězdy nastupující fotogenerace". Na vernisáž jeho výstavy v Soho se dostavilo tolik lidí, že sešlost se snažila rozpustit policie a nakonec galerii vyklidili hasiči...

Vašku,

tohle jsem ještě neviděl. Věděl jsem, že Ryan McGinley je největší hvězda nastupující fotogenerace, ale že bude jeho vernisáž v Sohu muset zavřít policie, protože zástupy zastaví dopravu, jsem nečekal. Na fotky nebylo přes lidi moc vidět, ale to nebylo tak na škodu, byli to často ti na fotkách.

Dopisy zpoza oceánu

Nanoru píše Vaškovi - rubrika o tamějším zejména výtvarném dění. Má formu listů "jakémusi" Vaškovi v Čechách, jehož oslovuje Michal Nanoru, publicista a kritik spjatý v ČR především s časopisem Živel.

Do galerie přišlo víc osob než zákon dovoluje a zatímco se hasiči snažili frotéry vytlačit na už tak ucpanou ulici, tam - to už s menším úspěchem - je přemlouvala policie k rozchodu. Dvakrát zkoušeli třeba k davu přijet s nervy drásající houkačkou a vší tou diskotékou. Prototypy světového cool, hipsteři a modelky na druhou, kluci se skejty a motýlky a holky s kérkami a kostěnými brýlemi, všichni vkusní a přirození, děti, od nichž se inspirují módní časopisy, co všechny sídlí nejdál tři bloky odsud, dál pobaveně dělali, že neslyší, tlachali a vychutnávali historický okamžik. Svědčí to o dvou věcech. Popularitě fotografie a popularitě fotografií Ryana McGinleyho.

Everybody Knows This Is Nowhere - Leah

Everybody Knows This Is Nowhere - Leah

Ze země nezemě

Poznávacím znamením McGinleyho umělecké tvorby jsou nazí mladí lidé. Nefetují, nesouloží, nestřílejí se a nemlátí skejty jako adolescenti Larryho Clarka, nejsou pasivními vzorci z dějin zobrazování jako malí nudisti Jocka Sturgese, ani nežijí každodenní životy americké vyšší třídy jako vlastní děti Martine Fougeron.

U McGinleye běhají po loukách, vozí se na korbách, válí sudy z dun, skáčou do zatopených lomů, padají s vodopády a prskají v sadech. V souboru Moonmilk se ztrácejí v introspektivních jeskynních komplexech jak v Macoše. Velice často létají. Jako postavy z jakési pohádkové země nezemě, jsou nevinnost sama, odění jen do akvarelových barev červánků, úsvitu a světel Brinkmann. Vítr jim čechrá vlasy a na té snové scenérii, a v těch lyricky nadreálných bezčasých fotkách, není ani jedna poskvrnka, žádná civilizační choroba, žádný predátor, žádná penetrace, žádný symbol, žádné ruinující poznání. Jako koťata, neodolatelně krásné děti spolu bukolicky dovádějí, v ten vrcholně melancholický okamžik těsně předtím, než jejich sexualita převládne, vrhnou se na sebe a pohltí. Jablko visí na stromě, otrávené, celé a vyleštěné, jakoby se ho nikdo nikdy neměl dotknout. A ať si tam třeba shnije.

Ta něha…

McGinley tentokrát nefotil v plenéru, kam normálně z New Yorku vyjíždí na celé léto, na svých stránkách zas sháněl modely z ulice, ale bral je do ateliéru, před bílé pozadí a na černobílý materiál. Spíš bílý než černý, i černoši tu vypadají jako efemérní vrstvičky kolodia na plechu. Sami jsou takoví – rachitičtí, křehcí, androgynní, spanilí potomci čtrnáctileté Kate Moss s dírou mezi zuby na prvních fotkách s Corrine Day.

Everybody Knows This Is Nowhere - DakotaEverybody Knows This Is Nowhere - IoEverybody Knows This Is Nowhere - JasperEverybody Knows This Is Nowhere - JenEverybody Knows This Is Nowhere - Julia

McGinley zas fotil tisíce záběrů a zas vybral ty unikající. Na rozdíl od aktu módního časopisu S tu nejde o erotiku a modelky z jinak blízké série černobílých nahých portrétů Inez van Lamsweerde a Vinoodha Matadina tíží často až moc zkušeností. McGinley fotkám nedovolí kontrast a ani nikdo z modelů nesmí zaujmout pózu, stejně jako děti lesů, luk a strání jsou neustále v pohybu, ve chvíli, kterou nevymyslíš, kterou rozum nekontroluje. Často se trochu stydí, vždycky neuvěřitelně sliční a zranitelní. A v tom je McGinleyho úspěch.

Mnoho modelů pózovalo na vernisáži pro fotografie podruhé.

Mnoho modelů pózovalo na vernisáži pro fotografie podruhé.

Mládí má dost informací a mouder. Mládí chce nevinnost, nepředvídatelnost, mládí chce ven z města, mládí se vidí nahé, bezbranné, zimomřivé, tam hluboko pod koly BMX, metalem, vibrátory, japonskými horory a sníženým věkem trestní odpovědnosti. Na kráse a nejistotě mládí se totiž nic nemění. A McGinley má jemnost, která se hned tak nevidí. Snad leda u Tillmanse. Některé Mapplethorpovy polaroidy mají tuhle bezprostřední něhu.

Modelové mezi fotografiemi… - srovnej s vedlejší fotografií

Modelové mezi fotografiemi… - srovnej s vedlejší fotografií

Modelové mezi fotografiemi… - srovnej s vedlejší fotografií

Modelové mezi fotografiemi… - srovnej s vedlejší fotografií

Tedy budu umělec

O výstavě

Ryan McGinley: Everybody Knows This Is Nowhere.

Team Gallery, New York, Výstava trvá do
17. dubna 2010.

Více viz http://www.teamgal.com

http://www.ryanmcginley.com/

McGinleyho úspěch má ještě jeden důvod a jeden paradox. McGingley je nejvýraznější postava party, které už teď patří mýty New Yorku po 11. září – jako patří 60. léta Factory, 70. léta Patti Smith nebo 80. léta hip hopu a graffiti. Party nádherných blbců (ve smyslu současné kampaně fy Diesel: "Chytrej kritizuje, blbec tvoří. Buď blbej."), ne nepodobné Kids Harmony Korina, na kterou personálně navazuje, brázdící dolní Manhattan s tričkem a plechovkami barvy a piva za pasem, neustále na honu za dobrodružstvím. Všechny drogy, holky, kluci, graffiti, tagování žebráků za 20 dolarů, tagování ožralých kámošů, lešení, požární žebříky, gauče, ulice, fixky, kazeťáky, plakáty, polaroidy, masky Saddáma Husajna, cíga, časáky, ironie, naivita, bary, noc, rock’n‘roll. Focení a experiment jako součást večírku. Metropolitní děti hrající si na American Pictures Jacoba Holdta, ta nejromantičtější špína velkoměsta v době, kdy maskulinita řeší svojí krizi juvenilií.

"Neměli co ztratit a co mohli získat, byla vize," říká Mark Rothko ve hře Red, která teď běží na Broadwayi. Nezodpovědní, neukáznění, bezstarostní, tělesní.

McGinley fotil víc než 150 modelů.

McGinley fotil víc než 150 modelů.

A jak Keanu Reeves v Mém soukromém Idahu, nebo tedy shakespearovský princ Hal, který se po třicítce vynoří z bandy ulice coby čistý a zodpovědný Jindřich V., se McGinley redefinoval na seriózního světového umělce. Tim Barber, kamarád a model, fotograf a editor zastřešující celý styl inspirovaný vernakulární fotografií, odcházel z vernisáže s Kathy Ryan, dlouholetou obrazovou redaktorkou New York Times Magazine. Výtvarník holubího trusu Dan Colen je teď ve sbírce Saatchi. Nate Lowman, který se vyjadřoval střelbou do galerijních zdí, chodí s herečkou, takže plní bulvár. Dash Snow, blonďatý benjamín skupiny, se loni předávkoval. "Jednou mi nechtěl dát špetku koksu dokud jí prej nevyšňupnu z Earsnotova velkýho černýho péra. Samozřejmě, že jsem to udělal," píše McGinley ve vzpomínce na Snowa v časopise Vice, jehož estetiku definovali a s nímž ruku v ruce vystoupali až na schůdky před Team Gallery.

Everybody Knows This Is Nowhere - Helena

Everybody Knows This Is Nowhere - Helena

A tenhle McGinley, v Kristových letech, obleku a voskovém mejkapu, na ně teď vyjde, z místnosti, kde místo momentek z koncertů Morriseyho vystavuje studiové portréty, a obklopen uniformami a znatelně rozpačitý z celé situace, která vše výše popsané rozehrála jak cingrlata na verandě, nás megafonem žádá o rozchod. Že prý oni jinak vyhrožují koňmi. Ta těla, jejichž svobodu oslavují jeho fotky a upomíná těsnost té tlačenice, jsou za pomoci umělce státem rozptýlena. Pozornost přivolává kontrolu.

Trvalo ale ještě nejmíň hodinu, než ulici vyklidili.

Z ostrova zdraví
nanoru


Video