Ale druhý tábor, většinou Evropanů, říká, že se kdykoliv můžeme vrátit, ale teď by se mělo jet zase do Afriky. Dakar má sice v Jižní Americe obrovskou popularitu, ale s tím se počítalo. Závod WRC v Argentině má pravidelně největší návštěvnost ze všech podniků po celé planetě.
Deník Ivo Kaštana |
A navíc, letos bylo trochu cítit, že zájem opadá. Lidé si už jednou zkusili, co to vlastně ten Dakar je, a k trati jich přišlo mnohem méně. Abychom se postupně nedostali do stereotypu, měli bychom zpátky na černý kontinent. Já osobně jsem pro, i když v lednu bývá v severní Africe příšerná zima.
Dakar by potřeboval Afriku dřív, než zdegeneruje. V Jižní Americe dostal nové prvky jako klid, bezpečí, hotely, davy ženských v padoku... Je tady taková pohoda, že všichni si sem tahají manželky, přítelkyně a koho já vím ještě. Přitom pamatuji, že jedinou manželskou dvojicí na africkém Dakaru jsem byl já a moje žena Vierka.
V Argentině a Chile se Dakar mění v show, a to starým africkým harcovníkům nesedí
Myslím, že v Jižní Americe nikdo z absolutní špičky nespal pod stanem. Většinou se jezdilo do nejbližšího hotelu. Snad jen v Kamazu si vystačili s obytným kamionem, ale je možné, že uvnitř to bylo luxusnější než právě v hotelu. To v Africe i Sianz jde na večeři do cateringu, a pak si lehne do prachu pod stan.
Stará dobrá dřevěná rampička
K Dakaru patří vítězná rampa. Malá dřevěná, narychlo postavená konstrukce, která stávala u Růžového jezera. Kde nic, tu nic, jen pár novinářů okolo a totálně vyčerpaní závodníci oslavující, že se jim podařilo dostat až do cíle té náročné poutě. To byl symbol Dakaru.
VIDEO: Jak vypadal Dakar v Africe? Ročník 2001 i s vítěznými oslavami Karla Lopraise na dřevěné "rampičce".
V Buenos Aires je sice nádherná rampa, kde na vás lítají konfety a tribuny okolo hučí nadšením, ale to kouzlo je pryč. Vypucovaní závodníci čekají v klimatizované hale, až na ně přijde řada, nastoupí na rampu, udělají show a zapózují fotografům.
Poslední den jsem snad sedm hodin seděl na tribuně a díval se na tu rampu, jak na ni vjíždí jednotliví soutěžící. Byla tam úžasná atmosféra a potěšilo mě, že stále se nedá říct, jak by mělo vypadat auto, které dojede Dakar. Vedle špičkových strojů tam byly vozy, se kterými byste se báli jet na nákup. Nejvíc mě asi zaujaly maličké buginy týmu McRae, které mají jen litrový motor z motocyklu Honda.
Růžové jezero, u nějž stávala cílová rampa, leží asi 30 km severně od Dakaru a má 10x více soli než mořská voda (téměř na úrovni Mrtvého moře). Sůl způsobuje růžovou barvu.
Těžko říct, kam je zařadit, mezi auty jsou jako muší váha, ale se čtyřkolkami soutěžit nemohou už proto, že mají volant. Ale je to podle mě jedna z možných budoucností Dakaru: levná vozítka, s nimiž se může vydat do závodu skoro každý. Nepotřebujete miliony. Jako asistenci měli McRaeovci jen malinký pick-up nacpaný pneumatikami.
V Jižní Americe si to všichni užívají, ale mně chybí ta stará dobrá rampička od Růžového jezera. Dakar je závod dobrodruhů, hrdinů v buginách nebo na motorkách smontovaných v garáži za domem. V Jižní Americe by se mohl změnit na terénní formuli 1.
