Avatar režiséra Jamese Camerona je bezesporu filmovou událostí minulého roku. V kině budete sedět jako přišpendlení a navzdory plytkému i předvídatelnému příběhu hltat každý záběr.
A když se z kina vrátíte, měla by vás na vašem počítači čekat herní adaptace tohoto díla. V ideálním světě by to mohlo být i opačně, protože herní Avatar je prequelem k filmovému, jenže realita je bohužel trochu jiná.
Pokud totiž ke hře usednete coby k první návštěvě malebného a na neuvěřitelně drahé suroviny bohatého světa Pandora, nebudete příliš tušit, co se děje. Jistě, něco si o světě a tom, co na něm probíhá mezi lidmi a kočkoidní rasou NaVi, přečtete. Ale z toho, jak hra podává svůj příběh, prostě moudří nebudete.
Je to škoda. Takhle totiž hra a film netvoří symbiotický celek, ale herní zpracování je stále jen přívažkem toho filmového. A nic na tom nezmění ani proklamace svornosti Ubisoftu a Jamese Camerona, jenž se měl na vývoji hry podílet, ale čert ví, co je ještě pravda a co už marketingový tahák.
Takže abyste si hru užili a nepřipadali si zahlceni otázkami, na něž nedostanete odpověď, nejprve skočte na film a teprve pak se pusťte do hry. Pak už je herní příběh sice naprosto průhledný a v podstatě nezajímavý, ale to by se dalo nakonec říct i o tom filmovém. Děj prostě není hlavní devizou Avatara.
Nezačali jsme nejpozitivněji, tak si raději rovnou řekněme, že Avatar není špatnou hrou. Naopak, je to titul vcelku dobrý, na filmový doplněk možná až překvapivě. Druhá věc je, že se jen těžko vyrovná velkoleposti své předlohy, ale kdo by to od něj také čekal, že?
Každopádně, do hry se dostanete svižně. V prvních deseti minutách se hladce seznámíte s ovládáním i důležitými postavami a poté už můžete vyrazit na první bojovou misi. Zatímco budete pomáhat kamarádům ovládaným umělou inteligencí s obranou "pantherů", naučíte se práci se zbraněmi a základními schopnostmi.
Ovládání jde dobře od ruky, byť především na gamepadu. Hrajete-li na klávesnici s myší, pocítíte konzolový původ Avatara, a to především na nekomfortním pohybu v menu a křížově sestaveném výběru zbraní a schopností. Silně do strany vychýlený pohled přes rameno bude pro počítačové hráče také poněkud nezvyklý a především v počátcích zřejmě způsobí nějaký ten chybný krok. Na druhou stranu, myš je v přestřelkách stále o několik koňských délek před gamepadem.
Zhruba po jedné hodině hraní přijde nutnost volby, která byla dopředu tolikrát zmiňovaná, že její popis snad ani nelze považovat za spoiler. Je to ostatně jeden z charakteristických rysů Avatara a také důkaz, že s tou odlišností od filmu to nebude zase tak žhavé.
Namísto Jakea Sullyho ovládáte Able Rydera, který se na jedné misi zkrátka bude muset rozhodnout, zda zůstane věrný vojenským dogmatům, nebude se pídit po motivech a bude prostě jen sloužit rozkazům. Nebo zda uvěří hrozbě, která visí nad rasou NaVi a přidá se právě na stranu domorodců.
Tato volba ovlivní zbylých devět desetin hry. Bohužel ale ne tak výrazně, jak by si leckdo představoval. Hovořilo se o dvou hrách v jedné. Tak daleko ale autoři nešli.
Mise v kampani se odehrávají v podstatě identicky, s tím rozdílem, že coby voják střílíte po NaVi a jako NaVi to máte přesně opačně. Ale zase bychom Ubisoftu křivdili, kdybychom oběma liniím určité odlišnosti nepřiznali.
Lidé spoléhají na pořádné kvéry, mechy, terénní bugyny a moderní helikoptéry. Modří domorodci jsou pro změnu dobří v boji na blízko, střelbě z luku s vlastnostmi odstřelovačky a také ve využívání samotné přírody Pandory. Zatímco vojáci se před zdejší faunou musí bránit nebo před ní dokonce utíkat, modrokožci s ní spolupracují v boji, případně ji využijí jako přepravní prostředek.
Přes všechny předpoklady se musíte smířit s linearitou celého zážitku. Džungli či kaňony sice můžete prozkoumávat víceméně
svobodně a kochat se tak jejich krásami, k nalezení toho ale mnoho není. Proto časem budete běhat od jednoho zadavatele úkolů ke druhému.
Mise stejně jako jejich podání jsou přitom překvapivě komorní a po zážitcích z filmu působí nicotně a nehodně opravdového hrdiny. Obvykle budete sbírat pět rostlinek, zabíjet dvaatřicet protivníků nebo hledat ztraceného syna. Nepotěší ani místy příliš dlouhé pobíhání z jednoho místa na druhé.
Mezi úkoly se ale najdou i světlé výjimky, jako třeba hledání specifických míst v jezeře, což se vám podaří jen rozezněním určitých tónů. Jako balzám na duši lačnící po velkolepých bitkách pak působí střetnutí s bossy. Ta sice nejsou takticky nijak propracovaná, 
ale aspoň se při nich jde tvrdě na věc.
Na začátku recenze jsme si řekli, že Avatar je docela dobrou hrou. Tak proč tomu dosavadní odstavce nenasvědčují? Pravdou je, že svým obsahem by herní adaptace blockbusteru nezaujala.
Jenže autorům se na monitory podařilo převést jednu z nejsilnějších stránek celého filmu, a tou je design prostředí. Také ve hře si užijete organického světa Pandory, která oplývá jakoby do sebe srostlými pahorky, kaňony, kmeny stromů atd. Technicky Avatar sice nemá třeba na Crysis, svým stylem se mu ale daří vytvářet filmovou atmosféru, kterou si jinde jen tak neužijete. Dovedu si představit, že milovníci filmu se ve hře budou jen tak kochat, třeba na hřbetě nějakého toho Ikrana.
Právě při pohledu na to, jak skvěle se do hry podařilo naroubovat filmový svět, obzvlášť zamrzí nevýraznost herních mechanismů a obsahu.
RPG systém s otevíráním nových schopností je tu jakoby navíc, protože se tyto příliš nehodí, obtížnost je dosti nízká a tím pádem nevyzývavá, příběh nezajímavě podaný a akční pasáže sice dynamické a svěží, po čase však stereotypní.
Přesto je Avatar nadprůměrným titulem. Nic zásadního nekazí a v podstatě se hraje celkem dobře, navíc ověnčen bonusem překrásného světa. Pro fandy filmu, kteří chtějí víc, jasná volba. Pro ostatní asi nemá moc smysl.
