Paní Čáslavská, čím se teď bavíte?
Konečně jsem se odstěhovala z Prahy. Z domu po rodičích v Černošicích mi zbyla malá místnůstka se zahrádkou a tam teď na čerstvém vzdoušku žiju. Ráda si beru ven počítač a snažím se, jak říká moje sousedka, balzakovat. Spousta lidí mi radí: Věro, ty máš tak dramatický život, piš si vzpomínky aspoň do šuplíku. Radí mi to Václav Havel, Dana Zátopková, říkával to i Emil Zátopek a Ludva Daněk. Tak se o to teď pokouším.
Věra ČáslavskáNejúspěšnější sportovkyně české a československé historie se narodila 3. května 1945 v Praze. Na OH v Tokiu 1964 a Mexiku 1968 získala celkem sedm zlatých medailí ve sportovní gymnastice. Čtyřikrát se stala mistryní světa a jedenáctkrát šampionkou Evropy. V roce 1968 byla symbolem protestu proti okupaci Československa, což mimo jiné projevila tím, že se při sovětské hymně na OH v Mexiku odvrátila od vlajky SSSR. Za normalizace byla vyloučena ze sportovních organizací a dlouho nemohla ani trénovat. Po roce 1989 pracovala jako poradkyně prezidenta Havla a byla předsedkyní Českého olympijského výboru a jedinou českou zástupkyní v MOV. Po rodinné tragédii v 90. letech, kdy její bývalý manžel Josef Odložil zemřel při potyčce se synem Martinem, žila Věra Čáslavská deset let v ústraní. |
Kolik stran už máte popsaných?
Zatím mám jenom v bodech sepsanou základní kostru, protože jsem hodně času věnovala stěhování, a taky jsem si během letošního roku dvakrát zlomila ruku. Nejdřív levou, potom pravou. Neposlechla jsem pana Wericha, který tvrdil, že odborné práce se mají nechat na odbornících. Pletla jsem se do práce řemeslníkům a podařilo se mi natřikrát zlomit levačku. Jedna kost byla zlomená, druhá roztříštěná a třetí vyhřeznutá.
Do čeho jste jim fušovala?
Nemohla jsem se jich dočkat, a tak jsem si sama připevňovala bojler. Všechno jsem prováděla naprosto profesionálně, hmoždinky a tak, jenže bojler byl pořád trošku šejdrem. A já, jak jsem z gymnastiky taková akurátní, chtěla jsem ho mít rovně. Tak jsem posunovala, šoupala, až se bojler najednou vytrhl ze zdi a já jsem letěla pozpátku na zem. Půl roku jsem se uzdravovala, a když jsem byla konečně v pořádku, při fotografování jsem si zlomila druhou ruku.
A to se vám podařilo jak?
Stalo se to v den, kdy se v novinách psalo o české turistce, která v Tatrách couvala při fotografování a spadla do propasti. Já jsem udělala něco podobného, když jsem chtěla vyfotit kytici ve váze, která stála nahoře na poličce. S aparátem jsem si vylezla na gauč, zaměřovala jsem, couvala jsem, couvala, a pak jsem šlápla do prázdna. A nechala pod sebou ruku.
Ještě k těm řemeslníkům. Když do telefonu řeknete: "Dobrý den, tady Věra Čáslavská," tak vás přece nenechají čekat...
To já jsem právě neříkala. A víte proč? On nikdo strašně dlouho nevěděl, že v Černošicích bydlím. Já už jsem se několik let neukazovala na veřejnosti, dost jsem se mezitím změnila, a tak mě lidi neměli zmapovanou jako mají jiné celebrity. Jednou jsme zašli s dcerou Radkou na pivečko do takové příjemné místní hospůdky, a tam se začali vyptávat: Kdo vy jste, paní? Jste tady nová. A já na to: Jsem paní Columbová.
Jako manželka toho poručíka z televizního seriálu?
Jo. A už mi to zůstalo. Ta byla vždycky anonymní, nikdo ji neviděl. A taková jsem i já. Sžila jsem se s ní a bylo mi s ní dobře.
Věra Čáslavská na olympijských hrách v Mexiku 1968
A vaše pravá identita se vážně ještě neprovalila?
To jo, jedna dáma, kterou jsem kdysi jako malou učila na zahradě kotrmelce, už to prozradila. Jenže já se s paní Columbovou jen tak nerozloučím. Mám s ní spoustu historek. Byla jsem v nemocnici na rentgenu, plná čekárna lidí, a tam někde vzadu někdo volá: Dobrý den, paní Columbová. Byla jsem šťastná, že to byl velice inteligentní pán a že mě nejmenoval.
Vám je proti srsti nechat se poznávat?
Je. Velice. Když jsem poznala paní Columbovou a její svět, nemohla jsem se ho nabažit. To soukromí a možnost být sama sebou, je k nezaplacení. Celý život, od mých šestnácti let, si mě lidi škatulkovali a do té jejich škatulky jsem se musela vejít. Přesně věděli, co mám říct, jak se vyjadřovat, jak pohybovat. To už teď nemusím. Už si můžu říkat, co chci.
Opravdu se obáváte, že jste zařazená špatně?
Všichni mě chtěli mít za idol. Já si nemohla na veřejnosti ani zaklít, což teď s gustem dělám. Dělám si, co chci. Já se jen tak s Columbovou nerozloučím. Teď si budu život hodně korigovat. Já jsem se dřív strašně rozdávala. Besedy, interview, pak práce na Hradě. Tam to bylo vůbec nejtěžší období.
Sportovec roku 2009 - Věra Čáslavská a Martina Sáblíková. (22. prosince 2009)
Vážně bylo?
Každý se tomu diví. Byla čest a velká škola dělat po boku Václava Havla, ale zdravotně jsem tohle období odnesla nejvíc. Chtěla všechno splnit, každému pomoct, nic jsem neodřekla. Sypalo se to na mě ze všech stran. Kdybych tam byla o měsíc déle, asi by mě odnesli nohama napřed. Teď se učím odříkat a budu balzakovat.
Léta jste žila v ústraní, jak došlo k "nalezení ztracené dcery"?
Každý rok mě zval Klub olympioniků na svá setkání. Dlouho jsem se necítila zocelená, měla jsem respekt z některých okamžiků. Letos volali zas, telefon si všichni ti bývalí sportovci předávali jako štafetu a bylo to dost vehementní, intenzivní přemlouvání. Nakonec mi pohrozili: Jestli nepřijdeš, tak ztratíš všechny kamarády. Řekla jsem si, že je teda převezu. Tak jsem se tam zjevila a všechny jsem poznala - hokejisty, fotbalisty, gymnasty.
Už máte chuť potkávat se starými přáteli?
Týden poté měl setkání i "pytel blech", tým poradců prezidenta Havla. Tak nás nazval, protože jsme se nikdy nedokázali všichni sejít. Doba byla hektická, pořád se něco řešilo za pochodu, tady telefon, támhle schůzka. Havlovi to děsně vadilo, ale nakonec na nás vyzrál a když jsme měli poradu, kde se mělo něco zásadního vyřešit, tak nás zavřel do hradní hladomorny, zamknul a dokud jsme to nevyřešili, nebyla žádná cigareta, žádný telefon.
Co byla další akce?
Šla jsem se podívat i na Národní třídu, sama za sebe. Zapálila jsem svíčku, poslechla jsem si koncert. A chytla jsem tam chřipku.
Na vyhlášení Sportovce roku jste se zase ocitla mezi svými přáteli a bylo vidět, jak dobře se mezi nimi cítíte. Zdá se, že si návrat z ústraní hodně užíváte.
Cítím se s nimi dobře, ale už nechci být středem pozornosti. Už ze sebe nenechám dělat trhací kalendář, je to moje předsevzetí do nového roku. Musím dobalzakovat to, co jsem si vzala do hlavy. Jen pořád nevím, jestli mám psát sama, nebo někoho oslovit, aby tu biografii se mnou sepsal. Nevím. Co by bylo lepší, co myslíte?
Věra Čáslavská se vrací plná energie"Ono to vlastně není moc zajímavé a vy to stejně vyškrtnete," zarazila se na moment uprostřed jedné z historek. Ale hned pokračovala: "Už vám to dopovím." Věra Čáslavská se po deseti letech života v ústraní vrací na veřejnost a vrací se s velkou chutí. V posledních týdnech navštívila několik společenských akcí a minulé úterý v přímém televizním přenosu korunovala Sportovkyni roku 2009. 
Hvězdy galavečera Sportovec roku 2009 (zleva): sportovní legenda Ája Vrzáňová, Věra Čáslavská, Sportovkyně roku Martina Sáblíková, druhá v anketě Barbora Špotáková a bronzový Josef Váňa. Do rozhovoru pro iDNES.cz a Lidové noviny, který vznikl právě po sportovním vyhlašování, skočila rovnýma nohama. Nečekala ani na první otázku a sama se rozpovídala. Pražský hotel Hilton jí připomněl historku z Tokia, kde si před mnoha lety spletla noční košili s kimonem a procházela se v ní mezi užaslými Japonci. Později během téměř hodinového rozhovoru odbočila k zábavným historkám ještě mnohokrát. Určitě na ně nezapomíná ani při "balzakování", jak říká pokusům sepsat vlastní životopis. Sedminásobná olympijská vítězka přiznala, jak si užívá život v anonymitě pod přezdívkou paní Columbová. Na druhou stranu však bylo očividné, jak ji těší návrat mezi staré kamarády, bývalé sportovce. Právě tímto směrem měla mířit i jedna z otázek v rozhovoru, jenže paní Čáslavská nečekaně odbočila jinam. "Když jsem vás pozoroval, jak jste v debatě s přáteli odcházela z hlavního sálu, tak jste se mi zdála taková...," začal kolega poněkud zeširoka. "Tlustá!" skočila mu do řeči. Věta o elánu a odhodlání, s jakým se Věra Čáslavská vrací do života, tak málem zůstala nedokončená, ačkoliv právě silná energie a chuť do života dnes slavnou sportovkyni tak zdobí. |
