"Když hrajete někoho, kdo celý den utíká před zombies a kdo je posedlý seznamem sedmačtyřiceti pravidel – to prostě ovlivní i váš osobní život," přiznal v exkluzivním rozhovoru.
Co vás k projektu Zombieland přitáhlo?
Jednoznačně scénář, byl úžasný. Říkal jsem si, že není příliš časté, abyste měli pohodový a zábavný film, ve kterém jsou současně i výtečné postavy. Navíc jsou jen čtyři, což je netradiční, obvykle bývá postav minimálně pětkrát víc. A většina je úplně k ničemu. Přiznávám, že jsem trochu váhal, jestli se pustit do vysokorozpočtového filmu, bál jsem se toho. Rozhodlo, když jsem se dozvěděl, že budu mít za kolegu Woodyho Harrelsona. Je to neuvěřitelný herec a skvělý člověk - milý a přemýšlivý. Navzdory tomu, že jeho postava ve filmu je naprosto bláznivá.
To je pravda, Harrelson hraje po zuby ozbrojeného venkovana, jenž bez rozpaků likviduje jednoho zombíka za druhým. S hercem samotným to předpokládám mnoho společného nemá...
(směje se) Ne, je to pořádný rozdíl. Myslím, že si ve filmu tak trochu dělá legraci sám ze sebe, alespoň tedy z určitých svých vlastností. Pochází z jihu a ze Středozápadu a střílí si právě z takových drsňáků, které odtamtud zná.
Trailer k filmu Zombieland
Film vypadá jako ohromná legrace, ale akční scény patrně nebyly zrovna jednoduché...
Pro mě byl nejtěžší fakt, že představuju postavu, která trpí všemožnými variantami obsesivně-kompulzivní poruchy. Když hrajete někoho, kdo celý den utíká před zombies, kdo je posedlý svým seznamem sedmačtyřiceti pravidel – to prostě ovlivní i váš osobní život. Ale celkově to byla hlavně zábava.
Zombieland je režisérův první celovečerní film. Jak mu šlo režírování?
Ruben patrně natočil víc filmů než většina režisérů, má totiž na kontě stovky krátkých snímků. Takže i když šlo o jeho celovečerní debut, rozhodně není zelenáč. Co mi vyhovovalo, bylo, že nás velice štědře nechával zkoušet vlastní nápady. A nebylo to proto, že by si nebyl sám sebou jistý - prostě ho zajímalo, jak by to udělali jiní.
Jak jste se vlastně dostal k herectví ?
Mám starší sestru, kterou rodiče - protože byla stydlivá - v osmi letech přihlásili do dramatického kroužku. No a já k ní natolik vzhlížel, že jsem se do něj přihlásil také. Bylo mi sedm a bavilo mě to. V patnácti jsem pak odjel do New Yorku, šel jsem na konkurz na Broadwayi a dostal jsem se do několika newyorských her. Po střední škole mi pak dali roli ve filmu Roger Dodger, což považuji za neuvěřitelné štěstí. Ten film mi rozjel kariéru.
Teď ale studujete vysokou školu, pokud se nemýlím...
Ano, mám těsně před dokončením. Zbývá mi jedenáct kreditů, což jsou v New Yorku asi tři přednášky. Studuji antropologii.
Baví vás to?
Ano, jsem za školu rád mimo jiné i proto, že nemám zas tak moc pracovních příležitostí. Když se zadaří, natočím jeden nebo dva filmy ročně, takže je příjemné mít co na práci, aniž by vás ničil pocit, že jste nula a nikdo o vás nestojí.
Také se věnujete psaní.
Chtěl bych se stát dramatikem. Napsal jsem muzikál, který by se měl v New Yorku brzy začít hrát. Jmenuje se Me Time, jde o jakousi satiru současné lidské pohodlnosti. Takového toho přihlouplého, narcistického pohodlí, které kolem sebe v New Yorku vídám na každém kroku. A taky jsem napsal román. Je o dvou lidech, kteří svět kolem sebe vnímají zkresleně a uvědomí si to.
Kde píšete?
Myslíte místo? Rád píšu v noci doma, ale přítelkyně musí brzy ráno do práce, takže to nejde. Mám ale známé, kteří se věnují novinařině a chodí v New Yorku na jedno místo, jmenuje se Paragraph, kde si v podstatě pronajímáte stůl na psaní. Má otevřeno 24 hodin denně a vy tam můžete kdykoliv zajít a psát. A samozřejmě můžu chodit s počítačem do Starbucks, tam píší scénáře naprosto všichni.
Neplánujete se z New Yorku přestěhovat do Hollywoodu?
Nevím, proč bych měl, řada filmů vzniká mimo Hollywood, různé státy nabízejí různé daňové úlevy. V Kalifornii jsem vlastně natočil jen jediný film, Prokletí. Bydlet v Hollywoodu kvůli kariéře je teď stále méně nutné. Naštěstí.
