Většina muzikantů je známa tím, že nerada připravuje jednorázové projekty. Monkey Business jsou naopak proslulí tím, že jsou ochotni si vypiplat kdekteré vystoupení do detailu. A oslovit právě je, aby tvořili "home band" koncertu, při němž si předávali mikrofon zpěváci více či méně proskribovaní minulým režimem, případně mladší, kteří ale mají jasný postoj k rozdílu mezi minulostí a současností, byl od pořadatelské společnosti Opona skvělý nápad.
Monkey Business jsou nejen ochotni se dobře připravit. Kapelu tvoří ze sta procent hudebníci, kteří kromě hráčských schopností vládnou skutečnou muzikalitou, tedy tím nepopsatelným, co umožňuje dokonalé vcítění se do hraných skladeb a naslouchání se navzájem. Jejich hřivna, přiložená k výsledku koncertu, byla tak z nejpodstatnějších.
Výraznějších chyb nezaznamenala ani dramaturgie. Výborně byly vyváženy příspěvky "otců zakladatelů", tedy Vlastimila Třešňáka a Vladimíra Merty v úvodu (předcházel jim ještě krátký, víceméně neplánovaný, ale vzhledem k souvislostem logický a chvályhodný vstup Michaela Kocába), Pavla Zajíčka a Vladimíra Mišíka uprostřed a Tonyho Ducháčka s Michalem Ambrožem v závěru, s výstupy představitelů mladší muzikantské generace.
Nečekané a speciální vystoupení odehrála americká písničkářka Joan Baez. Ta si podle organizátorů sama od sebe prodloužila pobyt v Praze, za vlastní peníze si koupila letenku na pozdější termín, nabídla se k zazpívání písně We Shall Overcome, a bez hvězdných manýr dokonce nelenila a zašla za Monkey Business do jejich zkušebny domluvit doprovod. Písničkářku na pódium doprovodil coby "nosič kytary" Václav Havel, bezesporu nejaplaudovanější osobnost večera.
Z hudebníků a zpěváků se ukázal být pro shromážděné tisíce posluchačů všech věkových vrstev největší hvězdou Vladimír Mišík - jeho Variace na renesanční téma (odvozená překvapivě, ale vtipně od floydovského intra) ostatně zněla už v roce 1989 na Letné. A závěrečný Slunečný hrob, kterým v Mišíkově podání celý koncert skončil, zase má kdekdo naposlouchaný z filmu Pelíšky.
Příjemných hudebních zážitků ale byla na Národní třídě celá spousta. Třeba Tonya Graves, zpívající se svým roztomilým přízvukem českou verzi Hey Jude z repertoáru Marty Kubišové (dvojnásob sympaticky pak vyzněla "Toniččina" závěrečná slova "Země česká-domov můj"). Nebo syrový undergroundový sound, který jinak v podstatě popoví Monkey Business dokázali vykouzlit jak při Podivuhodném mandarinovi od Plastic People Of The Universe, tak při Vstávaj nový bojovníci z repertoáru DG 307 a v interpretaci Pavla Zajíčka.
Nezklamali ovšem ani "mlaďoši": James Cole s výrokem "Kdybych rapoval před ´89/tak bych byl disident", Vladimir 518 a Orion skvělou skladbou 1985 z posledního alba PSH, Dan Bárta s Nevidomým národem J.A.R. či Tereza Černochová s Perfect Day Lou Reeda.
Národní třída zkrátka zažila výborný koncert. To, že se konal jako součást oslav 17. listopadu, byl sice velmi dobrý důvod k jeho uspořádání, ale co do kvality byl zcela nadčasový. Tedy, nadčasový omezeně. Kdyby se totiž takové srocení "protistátních živlů" někdo pokusil uspořádat před 17. listopadem 1989, nestačil by ani zapojit aparaturu...
20 let bez opony
Monkey Business a hosté
17. 11. 2009, Praha, Národní třída
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
