Album vypovídá nejen o tom, že v Langerové případě máme co do činění s výbornou zpěvačkou a stále se lepšící autorkou hudby i textů, ale – a to se v popu vyvažuje zlatem – také se slečnou s velmi dobrým čichem na spolupracovníky. Dobrý producentsko-muzikantsko-autorský tým je totiž alfou i omegou tohoto zdařilého alba.
Je-li řeč o dobrém čichu, platí to i obráceně, minimálně ze strany producenta alba Martina Ledviny. Ten dokázal velmi dobře pracovat se zpěvaččiným výrazem, využít jejích předností, nesnažil se ji stylizovat, kam nepatří, a hlavně vytvořil albu sound, na který by mohlo slyšet hned několik možná značně nesourodých vrstev potenciálních posluchačů. Což je v popovém mainstreamu, k jehož kvalitní vrstvě se album hlásí, vlastně ideál.
Vypiplaná a přitom nikterak přeplácaná aranžmá se nesou především ve věčně aktuálním kytarovém duchu, což samozřejmě nepřekvapí už proto, že Ledvina je především kytarista, a že i samotná zpěvačka se na tento nástroj doprovází. Podstatnou roli ovšem hrají i klávesové nástroje jinak jazzmana Jakuba Zitka, ať už klavír, elektrické piano nebo dokonce "pravěký" melotron. Milým oživením je i cello Doroty Barové.
Skvělým hitovým nakopnutím v podobě písně V bezvětří album začíná. Autor textu Filip Horáček (z kapely Prohrála v kartách, ale také mj. spolustrůjce několika starších hitů Anny K. včetně toho největšího, tedy Nebe) je další Langerové dobrý "objev".
Typicky horáčkovské ("filipohoráčkovské", abychom si to ujasnili), tak trochu tajnosnubné obraty typu "co se schová to se poztrácí/proto jsou zámky otevírací" Langerové dobře sedí a výborně korespondují s hudbou, která svým doširoka otevřeným refrénem nemůže nepřipomenout styl starších U2, naštěstí bez nesnesitelného bonovského patosu.
Hitová krasojízda pokračuje hned v následující písničce Tomáše Kluse, která dala albu název. Zbytečně mnohomluvný text by sice bylo snadné napadnout (když třiadvacetiletá dívka zpívá o "pleti konkubín", nelze se než pousmát...), ale jsme v popu a tu a tam nějaký verš lze s klidným svědomím oslyšet, pokud jej přebíjí dobrá melodie a odpovídající sound, což v tomto případě platí.
Naproti tomu v dalším Horáčkově textu Amor lze v refrénu "Jsem jen tisíc pocitů/odpověď nechtěj není tu" věřit zpěvačce každé slovo a kvitovat, jak se textař opět dokázal správně trefit do správných úst.
Písničku Jedináček od Oskara Petra a Martina Ledviny zdobí především aranžmá, ve kterém nádherně funguje souzvuk dvanáctistrunné akustické kytary a vyloženě "beatlesácky" znějícího melotronu, podložený tably Tomáše Reindla.
Dynamický song Pokušení s ostřejším refrénem a tvrdou rockovou kytarou bude asi hlavně vděčným koncertním číslem, poněkud unylá Ledvinova folkárna Už víš je přes docela hezký verš "z nás dvou zbyla polovina" důkazem, že ne každý dobrý producent a instrumentalista je zároveň stejně dobrý skladatel a textař.
Na albu první plně autorská píseň Langerové Motýl vypovídá o tom, že zpěvačka si umí napsat klenutou melodii, která jí výrazově sedí, ale – aspoň v tomto případě – chybí jí řemeslná zdatnost ve spojení hudby a textu, jehož přízvuky ne vždy dokonale pasují (což je ovšem kupodivu problém Langerové repertoáru už od debutu, a to i v dílech mnohem zkušenějších autorů).
Svou hřivnou samozřejmě přispěla i jedna z šedých eminencí zpěvaččiny kariéry Michal Hrůza. Jeho Stačilo říct (s rádoby originálním, avšak dosti kostrbatým "stačilo říct že ty a já/už nejsme láska") obohacuje album především hybným rytmem, odpichovou akustickou kytarou a refrénem, který si kdekdo zapamatuje na první dobrou. Zřejmě další budoucí repertoárová trvalka.
Další písnička plně z autorské dílny Anety Langerové Dokola je jednou z těch, které asi způsobily, že o albu jde řeč jako o "smutném". Nehledanými slovy, bez zbytečně konstruovaných metafor a rozumování tady zpěvačka ukazuje, že na rozdíl od svých popmuzikálních vrstevnic nežije pod skleněným poklopem – a tudíž jí lze uvěřit.
Předposlední Den dodal komplet na klíč Filip Horáček a použil své osvědčené postupy v hudební stavbě i textu. Na závěr alba přichází z určitého úhlu pohledu nejsilnější kousek alba, píseň Vzpomínka, opět plně autorské dílo Anety Langerové.
U tak výrazně osobních textů, jako je ten o zpěvaččině stesku po zemřelé matce, je vždycky dobře mít se na pozoru, zda nejde o laciný a proto spolehlivě zabírající výprodej citů. Vzpomínka ale skutečně není ten případ – chce a dá se věřit, že Langerová by ve svém citlivém tématu tak daleko prostě nešla.
Albem Jsem se Aneta Langerová – s víc než onou příslovečnou "trochou pomoci přátel" – konečně pevně usadila v první lize české popscény. Tentokrát sama za sebe, bez umělého popostrkování jakýmisi televizními trachtacemi. Ano, tahle deska pro její budoucnost znamená mnohem víc, než vítězství v SuperStar.
Aneta Langerová: Jsem
Sony Music, čas 46:49
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
