Čím vás Fellini tak fascinuje?
Mě přitahuje celá Itálie. Chodil jsem kdysi v Římě do mateřské školy a později do paláce Chigi, kde sídlí vláda. Mám rád pizzu, červené víno, olivy, bazalku a moře. Strávil jsem tam dohromady nějakých deset let. Co ode mě můžete čekat jiného?
A ten Fellini?
Viděl jsem většinu jeho filmů, asi polovinu jich mám doma, a přečetl jsem o něm spoustu knih. Víte, že hrozně rád spal? Ne z lenosti! Kvůli snům. Nemohl se dočkat, až se mu budou zase zdát. Sny považoval za daleko skutečnější nežli realitu.
Z inscenace Zkouška orchestru
Který jeho film jste viděl jako první?
Asi Amarcord. Myslím, že to bylo ve sportovní hale v Holešovicích. Dva nebo tři dny se promítal pro menšinového, takzvaně náročného diváka. Takových diváků se tam však nakonec sešlo tak třicet tisíc. To je zhruba návštěva za tři zápasy naší fotbalové reprezentace. V Amarcordu jsem tenkrát viděl takové množství fantastických obrazů jako pak ve všech filmech dohromady.
Proč jste si ze všech Felliniho filmů vybral právě Zkoušku orchestru, zalidněnou, bez hlavních hrdinů?
S velkým předstihem jsem kdysi hledal titul, kterým bychom mohli připomenout dvacáté výročí sametové revoluce. V nějakém bazaru jsem zahlédl Zkoušku orchestru na DVD. Nedočkavě jsem ji pustil a bylo rozhodnuto. Orchestr je tady metaforou, jakýmsi koncentrovaným vzorkem společnosti. Dirigent pak představitelem vedení, moci. Střet těchto dvou komplikovaných a nejednoznačných veličin nabízí spoustu otázek. Stejně jako polistopadový vývoj u nás. Problém však samozřejmě byl, jak se dostat z filmu na jeviště. A tak začala dlouhá práce plná hledání.
Obraz společnostiFederico Fellini natočil Zkoušku orchestru v roce 1978. "Dokud to neuslyším na vlastní uši, nemohu věřit, že tak neharmonické společenství lidí, kovu a dřeva splyne v jedinou melodii. Harmonie vzniklá z chaosu mě fascinovala a uvědomil jsem si, že se tato situace dá metaforicky přenést i na společnost," řekl o něm. Ve vinohradském divadle se jako součást orchestru představí třicítka herců. Mimo jiné i Otakar Brousek, Zlata Adamovská, Petr Kostka, Simona Postlerová, Svatopluk Skopal a Viktor Preiss jako dirigent. |
To bylo tak náročné Zkoušku orchestru zadaptovat?
Bylo to trápení, to možná ano, ale tohle trápení je jedna z nejkrásnějších věcí, které vás mohou u divadla potkat. Felliniho film je jako Pandořina skříňka plná inspirace. Vy ji pootevřete a ona začne kolem vás hvízdat. Musíte dávat pozor, aby vás to neodfouklo.
Jak se liší původní film od vašeho divadelního přepisu?
Fellini Zkoušku natočil ve studiích Cinecittá za čtrnáct dní. Existuje tu vlastně jednota děje, času a místa, což je pro divadlo dobré, ale přesto bylo při adaptaci třeba vyřešit spoustu zásadních problémů. Scenáristických, prostorových, technických. Film jsem si přeložil, české titulky zachycovaly přirozeně jen část původních dialogů. A právě v těch zasutých slovech byla spousta inspirace. Z útržkovité věty tak vznikl úplně nový motiv nebo dialog. Film vznikl v bouřlivém období Itálie druhé poloviny sedmdesátých let. To je doba Rudých brigád, únosu a vraždy politika Alda Mora. Od počátku jsem však byl rozhodnutý, že my musíme hrát o nás a teď. Třeba o našem svérázném chápání osobní svobody.
V tom je Zkouška orchestru aktuální i po třiceti letech?
Co je to třicet let? Směšný mžik. Fellini byl nesmírně múzický člověk a stopy po takových lidech zůstávají naštěstí podstatně déle nežli slogany reklamních agentur nebo účelové kroky politiků. Podstatou Felliniho díla je odhalování skrýší našeho podvědomí, kladení otázek. Kde jsou hranice individuální svobody? A jaký je její vztah k řádu? Jaká je úloha vyhraněné osobnosti? Jaký má vztah k celku? Těch otázek bych mohl položit tucet, ale pozor: jedna z nejcennějších věcí na Fellinim je naprostá absence hlubokomyslného plkání a doslovnosti. Odpověďmi se otázky často ničí.
Dnešní premiérou to vrcholí. Co všechno jste s představením během jeho příprav už zažil?
Bylo to nejtěžší zkoušení v mém životě. Totální nasazení. Každodenní desetiboj. Musel jsem motivovat herce, kteří, marná sláva, v představení slouží celku. Oproti filmu jsem se však snažil poskytnout každému z nich prostor pro individualizovanou miniaturu, či dokonce osobní příběh. Museli jsme se učit hrát na hudební nástroje, dirigovat. Museli jsme zvládnout finesy spojení playbacku s živým hraním. To se nám, myslím, podařilo: na jevišti jsou i profesionální hudebníci. Vzniká tak autentická akustická iluze. Bylo třeba nahradit finální scénografický efekt demolice celého prostoru použitý v závěru filmu. Bylo nutné vyřešit už jen takovou zdánlivou banalitu, jakou je fakt, že dirigent musí stát k orchestru čelem, a tedy zády k publiku. A desítky dalších věcí.
Herci jsou tedy součástí orchestru. Jak na to reagovali?
Víte, v tom pro mě byla strašně důležitá první čtená zkouška. Rozdal jsem texty těsně před ní. Nikdo nevěděl, do čeho přesně jde. Potřeboval jsem tu první reakci. Herci byli zároveň svými diváky. Tenhle test vyšel: herci se přestali předvádět jak báječně umějí číst, začali se hrou upřímně bavit, občas zařvali smíchy, pak začali být zvědaví, jak to skončí, a nakonec vypuklo velebné ticho. Přesně tak to zatím při předpremiérách funguje s diváky. S tím drobným rozdílem, že po tichu následuje potlesk. S potěšením musím konstatovat, že dlouhý.
