Tomáš Kaberle, Marek Židlický, Libor Procházka... Po tréninku extraligového Kladna vyjíždí na led známí hokejisté z kladenské líhně, většina z nich se tu připravuje na sezonu v NHL.
Chytá jim Milan Hnilička, jenž podobně jako exsparťanský obránce Procházka vlastně vůbec nemá jistotu, zda jeho snažení přinese v zimě plody: poprvé touhle dobou nemá olympijský vítěz a hrdina hokejového MS 2001 podepsanou smlouvu s elitním klubem.
Milane, jak se cítíte po letní dřině?
Poslední dobou je mi skvěle. Zhruba měsíc jsem chodil na led s Kladnem a teď jsem asi dva týdny s klukama z NHL. Kladno už si uzavřelo tým a chystá se na extraligu, tak jsem přešel k téhle partě.
Jaká byla letošní letní příprava?
Kratší. Já jsem se mohl začít hýbat pořádně až na konci června, teď jsem už dva měsíce v plné zátěži. Ale hlavní věc je, že od září minulého roku pracuju na mojí hlavě, reakcích a všem, co se týče psychologie.
Spolupracujete s doktorkou Evou Šauerovou, která „spravila“ psychiku třeba u olympijského vítěze ve střelbě Davida Kosteleckého. V čem je její kouzlo?
To je její tajemství, to nemůžu prozradit. Ale jsem šťastný, že Evu mám, protože už teď mi změnila život.
Loni jste skončil s chytáním kvůli únavovému syndromu. Nešlo částečně i o psychický problém?
Stoprocentně. Nechci spekulovat, z jakého důvodu jsem onemocněl, ale na ten popud mi Liberec pomohl angažovat psycholožku. Samozřejmě jsem se musel nejdřív vyléčit, to nebyla jenom záležitost hlavy. Ale teď jsem stoprocentně zdravý a k tomu mám ještě tuhle nadstavbu, že s Evou dál pracujeme na tom, abych byl nejlepší.
Nemít angažmá? Skvělá zkušenost
Jak častá jsou vaše sezení?
Každý den jsme v kontaktu po telefonu. A bude to tak až do konce mé kariéry, alespoň to plánujeme. Já mám svoje cvičení, na kterých pracuju podle jejího systému a všechno jde rapidně nahoru. Týká se to především reakcí na puk a vůbec celkového pohledu na hokej.
Takže ona vám mění i hokejový styl?
Dá se to tak říct. Ne, že by mi radila, jak mám v brance stát, ale moje reakce se odvíjí od jiných věcí než dřív.
Vaše spolupráce s ní se ovšem týká i života mimo led.
Na tom samozřejmě pracujeme taky.
Co tomu říká manželka?
Má z toho radost. Život u nás v rodině se podřizuje hokeji a teď, když jsem dostal šanci dostat se na svůj absolutní výkonnostní vrchol, o kterém jsem ani neměl zdání... Tak se těší na to, až to někde budu moct rozbalit.
Opravdu věříte, že i v šestatřiceti letech můžete své výkony dostat ještě výš než třeba tam, kde byly na mistrovství světa v roce 2001?
Stoprocentně! Pracuju na tom.
Přitom zatím není kde to dokázat. Jakým způsobem si vlastně hledáte nové angažmá?
Lidi kolem mě na něčem pracují. Já se o tohle nestarám, já jenom makám na sobě a na své cestě na vrchol.
Přece jen ale je nezvyk, že začátkem září ještě nemáte kde chytat. Jak to vnímáte?
Je to skvělá zkušenost. V životě bych si nemyslel, že to takhle řeknu, ale je to tak. Já žádnou takovou ještě neměl, od svých juniorských let jsem byl pořád v zápřahu. A moje léta se skládaly maximálně z jednoho nebo půldruhého měsíce.
To je dost překvapivé: gólman nemá angažmá a tvrdí, že je to skvělá zkušenost. Pod tímhle prohlášením je cítit podpis doktorky Šauerové, že?
Určitě ano. Získal jsem nadhled nad spoustou věcí.
Můj návrat bude lekce pro děti
Po sezoně 2007/2008 se na vás valila kritika, do toho přišel únavový syndrom. Byly chvíle, kdy jste to chtěl zabalit?
Ano. Když jsem onemocněl a nemohl jsem se z toho dostat. Byl jsem na tom špatně psychicky, bylo to ubíjející. Pak mi začalo být líp a přitom jsem měl hokejovou pauzu. Tehdy jsem si uvědomil, že hokej je můj život a že to nevzdám. Že zabojuju z posledních sil. Teď už se cítím výborně psychicky i fyzicky.
Že byste nesehnal angažmá si vůbec nepřipouštíte?
Ne.
Dá se říci, zda budete chytat v Česku, nebo v zahraničí?
Určitě se to dozvíte, ale momentálně nechci nic prohlašovat. Nic ještě není domluvené.
Vaše dcera Barborka už chodí do školy. Šla by za vámi rodina do ciziny?
Myslím, že ano. Tu školu bychom museli vyřešit, ale jsem na rodině závislý, bez ní by to bylo moc těžké.
Jak vnímala osmiletá Barborka nesnadné období, jímž jste procházel?
Mělo to dopad i na ni. Ale to je daň, kterou my sportovci platíme. Píše se o nás hezky, ale i špatně. A děti si to neumí vysvětlit. Já však doufám, že je to posílilo. Teď už vidí, jak táta trénuje a má před sebou tu vidinu nebo sen být nejlepší. Věřím, že se to povede a když to přijde, tak to bude pro moje děti největší životní lekce.
Není vám smutno z toho, jak vaše „naganská“ generace pomalu bez ovací odchází? Davida Moravce nechtěli v Třinci, Jana Čalouna v Ústí nad Labem...
Je to škoda, ale každý je nahraditelný a všechno jednou končí. Ti kluci mají ze své kariéry takové zážitky, jaké spousta jiných lidí nezíská za celý život.
I v hokeji se neustále skloňuje slovo krize. Jak moc byste byl ochoten jít dolů s financemi, abyste podepsal smlouvu v elitním klubu?
Peníze jsou pro mě momentálně až na druhém místě. Opravdu. Teď se hlavně těším na to, až budu zase hrát a dál na sobě pracovat. Chci si sáhnout na výkonnostní vrchol, protože ty pocity jsou tak jedinečné, že to za to stojí.
