Jste z malé vesnice na Slovácku. Jste tam za hvězdu?
Jasně. U nás jsou asi tři rybníky a na těch teď všichni místní puberťáci surfují. Mají od nás půjčená prkna a jezdí.
Jak se holka ze Slovácka vůbec dostane k surfování?
Nevím proč, ale od malička to byl můj životní sen. Vystřihovala jsem si obrázky ze zahraničních časopisů, které se k nám náhodou dostaly. Hrozně jsem po surfu toužila, ale jsem ze šesti dětí a naši nám mohli koupit jen opravdu potřebné věci. Proto jsem v 19 odjela pracovat do Itálie.
Tam jste si koupila první surf?
Ano, ale v Itálii to mají holky, které chtějí dělat adrenalinové sporty, celkem těžké. Kluci mě nebrali moc vážně, žádný mi neukázal, jak na to.
Co jste tedy s prknem dělala?
V prodejně mi zprostředkovali nějaké kluky, kteří mě měli něco naučit, ale brzo jsem pochopila, že se mnou spíš někam chtějí jít, než mě naučit jezdit. Až později jsem potkala jednoho surfaře, údajného homosexuála, s nímž jsem začala surfovat.
Jaké byly první pocity ve vlnách?
Strašné zklamání, protože jsem zjistila, že je to hrozně těžké. Vůbec to nebylo takové jako v časopisech a filmech, rozpádlovat se a naskočit na prkno. Teorii jsem měla zmáklou, ale nikdo mně nijak nepomohl. Až v Americe po dalších třech měsících plácání se na pláži, kde jsem se učila rozpoznávat vlny a tak, jsem se surfováním doopravdy začala. A teprve při druhém pobytu v Itálii jsem potkala dva kluky surfaře, kteří mě něco naučili a učí doteď.
Za jak dlouho jste si mohla říct, že trochu umíte surfovat?
Asi po třech letech.
Zúčastnila jste se soutěže BigBroter. Co bylo těžší, projít reality show, nebo se naučit surfovat?
Naučit se surfovat. BigBrother byla, i když to moji rodiče asi neskousnou, moje nejlepší dovolená v životě. Padesát dní jsem se nemusela o nic starat, nemusela jsem nic dělat. A to je pro člověka, který celý život pracuje, dost dobrý.
Surfer bez oceánu bude pořád začátečník
Kolik hodin máte naježděno?
Strašně málo. Žiju v Česku, takže jsem smířená s tím, že se to nikdy pořádně nenaučím. Prvních 14 dní u oceánu si pokaždé oživuju, co už umím. Ale jsem šťastná i za to. Vůbec si nechci stěžovat. Kdyby mi to nevyhovovalo, odstěhuji se k oceánu. Ten čas ale asi ještě nenastal.
Přesto jste loni vyhrála vůbec první mistrovství Česka v surfování. Jaká byla konkurence?
To jsem tedy koukala! (smích) Na pláži byla konkurence obrovská, holky vystrojené, vedle některých leželo profi prkno Maverick... ale ve vlnách, tam už jich bylo míň, tak dvě tři holky.
Neměla jste tedy problémy je porazit?
To bych zas neřekla. Byla tam například Saša Tothová, slovenská snowboardistka, která jezdila možná i líp než já. Byly velké vlny, takže člověk musel fakt umět jezdit.
Jak vypadala loňská vítězná jízda?
Stačilo mi sjet ve finále největší vlnu. Počkala jsem si na největší set.
Letos jste titul obhájila. Byla konkurence větší?
O dost. Holky, které jsem znala z loňska, byly dlouho na Bali. Nemyslela jsem, že vyhraju. Byly malinké vlny. Mně ale pomohlo, že pořádám surfařské kempy, takže takové podmínky znám.
Udělala jste od loňska velký pokrok?
Myslím, že jo. Intenzivně se surfu věnuju. Každý den plavu, dělám jógu, hodně cestuju za vlnama. Byla jsem surfovat na Kostarice s tamními surfaři, kteří nás brali na velké vlny. To mi dalo hodně.
Na jaké úrovni jako surfařka vlastně jste? Dáváte nějaké barely (vlny, které když se lámou, vytvářejí dutinu – pozn. red.)?
To dává jen málokterý Čech. Jen mého bráchu jsem to viděla jet, na fotce. Umím jen pár věcí. Mimochodem, mezi Čechy se rozšířila fáma, já nevím proč, že dobrý surfař jezdí na shortboardu. Přitom to tak vůbec není. Já jezdím raději na delším prkně, i když už zas taková začátečnice nejsem.
Nejste až taková začátečnice? To zní, s ohledem na vaše výsledky, až přespříliš skromně...
Podívejte, většina lidí, kteří nežijí u oceánu, bude odsouzena k tomu být věčnými začátečníky celý život.
Jezdíte taky dobře na skateboardu. Dá se něco ze street prkna přenést na surf?
Jasně, na skatu jezdím taky na longboardu, je to hodně podobné. Proto na něm jezdím i po Praze.
Dá se to porovnat i se snowboardem?
Tak to asi ne. Většinou si to myslí jen ti, co jezdí v zimě do Špindlu a v létě do Hossegoru.
Nejlepší je Kostarika
Na jakém nejlepším místě jste surfovala, který spot byste doporučila?
Kostariku. Indonésie je taky pěkná, ale měla jsem tam problém, je tam strašná chudoba. Jako Evropan jdete se surfem po pláži a hned vás obklopí děti a žebrají. Na Kostarice je klid.
A v Evropě? O portugalském Algarve se říká, že to je "surfing in Europe", francouzský Hossegor se zase pyšní světovým pohárem.
V Portugalsku jsem nebyla. Španělsko se mi líbí. Francie je v Česku strašně zprofanovaná. Ale doporučila bych Maroko.
Podepsalo se na vašem životě, že jste dvojnásobná mistryně republiky v tomhle sportu?
Trochu jo, pár firem se ozvalo, farmaceutika, hadry. Ale já na to nejsem. Nechci se svázat diktátem firem, které do surfingu cpou prachy.
Jak to že nemáte žádnou obří surfařskou kérku?
Mám malou na zádech. (smích)
Viděl jsem na různých plážích po světě holky s pokérovanou půlkou zad.
Asi na nich taky žijou a můžou utrácet za tetování. Já vrážím prachy do toho, abych se na ty pláže vůbec dostala.
Už jste zmínila, že pořádáte surfařské kempy. Můžu se během těch 10 dní vůbec něco naučit?
Když se podíváte do novin, dojde vám, že surfing je poslední dobou v Česku hodně populární. Účelem našich kempů není, abyste se naučil jezdit v barelu, to ani nejde. Za týden se nenaučíte ani číst oceán, vlny. My chceme, abyste si o surfingu udělal představu, osvojil si základy, respekt k oceánu, přírodě a místním lidem. Můžete mít nejstylovější hadry, ale když se ve vlnách chováte jako idiot, tak je to peklo.
Byla jste první, kdo začal vozit Čechy za surfingem. Myslíte, že pro to máme aspoň nějaké předpoklady?
Potkala už jsem dost lidí, kteří jezdí fakt dobře. Pochopili, že to není jen pohoda a hulení na pláži.
