Jsou to krásné předměty, jako stvořené do televizního pořadu Evy Hüttnerové či do některé z her o Járu Cimrmanovi. Jsou předmětem obdivu hráčů samotných. „Vida, Skotsko,“ zaradoval se na hřišti v Líšnici host šampionátu David Hamilton, když podle ošoupané výrobní značky zjistil, že sto let stará hůl sem doputovala z jeho domoviny.
V tu chvíli seděl opodál Prokop Sedlák, pozdější premiérový hickory šampion českého golfu a vykládal jednu historku za druhou. Tento dějepravec českého golfu se před pěti lety setkal s Jiřím Martinkou, spoluzakladatelem golfového areálu v pražské Hostivaři. Věci se hnuly správným směrem.
Odmyslíme-li si hluk z nedaleké „strakonické“ čtyřproudovky, líšnická devítka je svou atmosférou perfektní pro takovou retro akci. Selský baráček jako klubovna ji navodila dokonale. Už loni se ale skupina golfistů v dobových kostýmech sešla právě v Hostivaři k prvnímu veřejnému Hickory Matchi a letos si ho v sobotu zopakovala jako generálku na mistrovství.
Martinka přispěl organizačními dovednostmi, Sedlák kontakty na Evropskou asociaci golfových historiků a sběratelů. I proto mohlo mít české mistrovství mezinárodní punc. Hamilton je dokonce členem slavného St. Andrews. Spolu s ním ji tvořili přátelé a kolegové z Německa, kde čeští hickoristé nedávno ohledávali terén na tamním národním turnaji.
Hickory golf je na vzestupu. Z tradičních ostrovních bašt se rozšířil hlavně do Německa, Francie a Švédska. Česká republika zase jednou v něčem drží krok se světem.
Svou přítomností jako by český golf stál na jedné noze. Polistopadový boom stojí hodně na penězích, na materiálnu, na prestiži, konkurenci, soupeření a na vnějším efektu. Hickory golfisté připomínají důležitou věc: je to stále hra. Noblesní, přírodní, důmyslná ve své jednoduchosti i složitosti. Tato druhá noha, opřená o více než stoletou historii, může český golf jedině posílit.
překvapení užaslého nestaromilcePřiznám se, že jsem na turnaj Hickory nešel s očekáváním velkého zážitku. Když jsem se dočetl, že je doporučeno dobové oblečení, představil jsem si něco ve stylu Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. Doba dvacátých a třicátých let minulého století mi moc neříká, a lidé stylizující se na pódiu do toho období mi připadají křečovití až legrační. Vždy jsem měl dojem, že jde o takové maškarní dospělých – hru na někoho, kdo ve skutečnosti nejsem. Také jsem se obával, že půjde o nudný spolek pedantských sběratelů, pro které je určitý detail na 100 let staré holi to nejdůležitější v životě… O to víc mě překvapil pocit, který na mě dýchl už před zahájením hry. U stolu hypermoderní klubovny seděli totiž vesměs lidé minulého století. Vesele se bavili, popíjeli pivo a rovnali si několik až legračně vypadajících holí. Ti lidé ale vůbec nepůsobili jako děti, co si o víkendu vypůjčí oděv od dědečků a babiček, nebo lidé, kteří se obsedantně dohadují o autenticitě zakřivení loftu… Ti lidé působili nefalšovaně. Ti lidé nebyli z tohoto století. Samozřejmě, někteří neměli dobové oblečení a někteří řešili zcela nepodstatné věci, jak jsem očekával… Ale několik hráčů mi zásadně utkvělo v paměti. Oni totiž nějakým záhadným způsobem vůbec nepůsobili, že si na něco hrají. Nějakou chvíli jsem přemýšlel, proč mám tak intenzivní pocit, jako by skutečně přileteli z oné doby. A pak jsem došel k závěru, že to není oblečením ani doplňky. Oni totiž mají i tváře a pohyby té doby! Oni JSOU z jiné doby! Jak je to možné, nevím… To odpoledne mi můj moderní digitální fotoaparát, paneláky a bilboardy kolem a vůbec vše moderní připadalo hrozně nepatřičné. Ten turnaj mě přenesl někam do bezstarostného elegantního odpoledne před desítkami let. A tu bezstarostnou eleganci a pohodu jsem si odnesl i domů. MARTIN KABÁT |
