Neznamená to ale, že by Proroctví bylo zavrženíhodné. Vlastně je to velmi svižně a obratně natočený snímek, který i přes veškeré neduhy a lapsy udrží divákovu pozornost a nejednou ho i nepokrytě strhne do děje.
Na tom má určitě největší zásluhu režisér Alex Proyas, ke kterému díky filmům Vrána, Smrtihlav a Já, robot fanoušci vzhlížejí coby k jednomu z velkých současných talentů.
Proyasovi se totiž ze spletence obsahujícího předpověď naprogramovaného konce světa kombinovaného s blízkými setkáními třetího druhu podařilo vykřesat dvouhodinovku pádící ke svému závěru neuvěřitelným tempem.
Rychlý nástup, ještě rychlejší jízda
Působivé katastrofypůsobivé katastrofyRežisér nechá diváky velmi rafinovaně v jednotlivých událostech vykoupat, občas uštědří i pořádnou „podpásovku“. |
Do vlaku nechá diváky nastoupit už v úvodu, v němž malá dívenka místo kresby své vize budoucnosti odevzdá učitelce papír popsaný změtí číslic. V plné rychlosti je režisér ovšem přemístí o půlstoletí dopředu, kdy hlavní hrdina zjistí, že jde o kódy určující veškeré zásadní katastrofy za posledních padesát let.
Což má samozřejmě háček - tři ještě zbývají, přičemž ta poslední vypadá velmi podezřele. Do toho hrdinův syn zaslechne podivné hlasy a kolem jeho domu se po lese začnou potulovat divně se tvářící pánové s mrtvolnou vizáží.
Je vlastně zázrak, že se takový film do kin vůbec dostal. Podobných filmů najdete ve videopůjčovnách dvanáct do tuctu a Proroctví se od nich svým scénářem nijak neliší. Jenomže to by ho nesměl natočit právě Proyas.
Ten nejenže příběh, jehož pointu alespoň trochu bystrý divák odhadne zhruba ve třetině, drží už zmíněným tempem, okořenil ho navíc i momenty, jichž by se divák v podobném filmu nedočkal.
Nezvané návštěvy podivných cizinců i jejich prosté postávání mezi stromy vyvolávají husí kůži. Havárii letadla nechá režisér snímat jediným nepřerušovaným záběrem, incident v newyorském metru se pak nadlouho vryje do paměti.
Proyas navíc nechá diváky velmi rafinovaně v jednotlivých událostech vykoupat, občas uštědří i pořádnou „podpásovku“. Jenomže jsou věci, které výtečně zvládnuté řemeslo prostě nezakryje.
Ještě had a jablko
Největší klacky pod nohy filmu hází scénář plný logických lapsů. To platí zejména u závěrečné půlhodinky, kde by mělo vše do sebe zapadnout a namířit k nevyhnutelnému. Neděje se tak, ozubená kolečka příběhu se na sebe pouze vrství a tak tak, že se nezhroutí na nepřehlednou hromadu.
Druhou překážkou je nízký rozpočet. Nutnost digitálních triků je u Proroctví neoddiskutovatelná, jenže nedostatek peněz se na jejich zpracování až bolestně podepsal.
Herecky se také žádný zázrak neděje, dětští představitelé hrají obstojně, Nicolas Cage se pak po tristním Ghost Riderovi a regulérní příšernosti Rituál vzepnul alespoň ke koukatelnému výkonu, byť si sebedrásající momenty, vzbuzující často jen smích, neodepřel ani tentokrát.
Dovětek nechť patří samotnému závěru filmu. Nebýt závěrečných dvou minut, v nichž chybí snad už jen had a jablko a které vyznění celého filmu neuvěřitelným způsobem sráží, dalo by se smeknout za odvahu. Takhle Proroctví zůstalo i přes veškeré vyčtené klady prostě na půl cesty.
