Členové komunity Sant´ Egidio za vlastní peníze nakoupí bagety a oblohu, uvaří čaj a kafe a jdou nakrmit bezdomovce. Lidé bez střechy nad hlavou říkají, že studenti jsou jejich andělé.
Po šesté večer je ve studentském centru na Kozí ulici pěkně živo. "Hej, kolik máme ještě těch baget?" křičí Dáša s brýlemi. "Cože, ještě deset? Tak to nám nezbude sýr. Mažte míň!" velí s nožem v ruce.
Obyčejně se tu schází každou středu až pětadvacet mladých lidí. Každý má na starosti něco, třeba Jan Votava vždy kupuje kelímky. "Na prázdniny nám ale fůra kamarádů odjela, tak je nás tu dnes jen sedm," vysvětluje Jan Bílek, který před lety Sant´ Egidio založil po vzoru křesťanských komunit z celého světa.
Ve dvaceti termoskách už na bezdomovce čeká káva a čaj. "Už musíme jít, honem!" zavolá někdo ode dveří. Bude sedm hodin, když studenti vyrážejí.
Andělé všedního večera
První zastávkou je Jakubské náměstí. Studenti tam mají nepsaný sraz s bezdomovci z celého centra. "Všichni to ví, je to mezi nimi takový fenomén," hodnotí cestou Jan Bílek.
Před kostelem už se srocuje dav o čtyřiceti lidech. Naprostá všehochuť obyvatel ulice. Partu studentů dav po chvíli pohltí. "Kdo chce čaj? Aha, vy máte rád kafíčko," směje se Dáša na slavného Flétnistu z Kobližné.
KOMUNITASant´ Egidio znamená v italštině svatý Jiljí. Tento světec žil ve čtvrtém století poustevnickým životem a je patronem chudých. Před čtyřiceti lety vzniklo v Římě společenství studentů, kteří chystali jídlo pro bezdomovce. Jeho brněnská podoba funguje již šestým rokem. Členové se každou středu schází v 18 hodin ve Studentském centru na Kozí 8, kde chystají jídlo a poté jej přinášejí bezdomovcům. Každý čtvrtek ve 20 hodin mají společnou modlitbu v kostele sv. Michala. Společenství je otevřené široké veřejnosti. Kontakt: |
"Nejsem slavnej, spíš známej," podotýká muž s čepicí. Bezdomovci se nejdřív soustředí jen na jídlo. Každý chce dostat bagetu. Pak se ale vytváří menší skupinky a studenti tak mají čas lidi z ulice poznat.
René ještě před půl rokem přespával v dobytčáku někde na nádraží. Je mu jen pětatřicet, ale vizáž napovídá věk kolem šedesátky. "Já si za to můžu sám, že tu jsem. Dělal jsem s bráchou v kamenolomu devět let. Mezitím se naši rozvedli, s matčiným novým chlapem jsem nevycházel a když jsem jednou přišel domů, měl jsem všechny svoje věci před dveřma," popisuje zrzavý vousatý muž.
Pak ho náhle vyhodili z práce, prý pro malou produktivitu. "Nedokázal jsem jít ani na pracák. Věděl jsem, že to je začátek konce. Tak jsem sed do vlaku a jel do Brna, od té doby tu žiju," vypráví René. Dnes už v dobytčáku nebydlí. Ačkoli se strážníky vycházel, nedávno k němu náhle vtrhli a odvedli na ho výslech.
"Někdo tam vykrádal chaty, tak mi to chtěli přišít. Mlátili mě, prý ať se přiznám. Roztrhli mi tonfou obočí," ukazuje René.
"Vy musíte být aspoň anarchisti"
Strážníci na sebe nenechají dlouho čekat a vzápětí přijíždí. "Co se tu děje?" ptá se muž v reflexní vestě. "To je jenom poklidný rozdávání jídla," ujišťuje strážníky Honza.
"Nesmíš je pustit až k lidem. Hlavní je hned zareagovat," vysvětluje Jan. Octavia s nápisy Pomáhat a chránit brzy odjíždí.
Na Honzu pokřikuje bezdomovkyně Dáša, sedící na schodech kostela s kávou. "Honzo, ty se prý v sobotu ženíš! V kolik a kde?" vyzvídá žena. "V devět na Petrově, ale musíš tam přijít vyfešákovaná, ne abys tam byla v tričku," umravňuje ji s úsměvem mladík.
Studenti se rozdělují. Jedni míří na hlavní nádraží, další na Mendlovo náměstí, třetí k Tesku. Všude čekají skupinky asi o dvaceti lidech. U rohu kostela Jana Bílka ještě zastaví trojice s bagetami. "Proč to děláte? Za koho to děláte? Vy jste nějaká organizace?" ptá se mladší blondýna s kávou.
"Děláme to, protože jsme lidi jako vy," odpovídá Honza. "Ale né. Určitě jste aspoň anarchisti, že jo?" volá ještě za studenty zarostlý bezdomovec. "Napiš tam, že namazat bagety a uvařit čaj může každej blbec. Nejsme žádní mesiáši," říká Jan.
S Honzou a Terezou jdeme podchodem pod nádražím k Tesku. Potkáváme tři skupinky, snažíme se všechny nakrmit a aspoň chvíli si popovídat. Jeden Slovák si stěžuje na chování městské policie. "Státňáci jsou v pohodě. Ale strážníci do vás kopou jen tak na ulici, když spíte. Mám známého u kriminálky, jednou půjde se mnou převlečený za bezdomála. Bude se divit, co zažíváme," vypráví trochu opilý prošedivělý muž.
Půlhodina přátelství
U Teska k Honzovi přibíhá mladý bezdomovec a objímá ho. "Teď mě zbil jeden policajt teleskopem," oznamuje hned Richard v modré kšiltovce. Honza Bílek se vydává situaci řešit. "Prý to nebylo tak úplně bezdůvodně. Byl jsi prý sprostej," vrací se po chvíli Honza.
"Nó, jsme se s Ríšou líbali, to ho asi dožralo," uvažuje hezky oblečená Andrea. "Ne, ona mě líbala," směje se Richard. Vrací se mu šarm. "Ty vole, já mám pysky jak havajskej námořník, kdo do toho asi kousal?"
"A nebyla to náhodou mravnostní policie?" vtipkují i studenti. "Asi jo, ale měli tam napsaný městská," uzavírá s úsměvem Andrea. Lidem z ulice asi stačí k úsměvu docela málo.
Skupina uzavírá svou pouť městem kolem deváté hodiny v jedné vinárně pod Petrovem. "Nedělám si iluze, že jsou celý týden svatí. Umí být zlí a špatní, to vím. Ale to, že před námi dokážou být hodní tu půl hodinu týdně, je pro mě důkaz, že nejsou úplně zkažení," vykládá Jan Bílek.
"Plánujeme chodit dvakrát týdně. Pak už to bude hodina, kdy ti lidi mají přátele a pocit bezpečí. A to nám za to stojí," uzavírá sympatický kluk.
