Co si k sedmdesátinám přát? Karel Gott, jemuž kolegové gratulovali ve čtvrtek v pražské O2 areně, hovoří o muzikantské rodině, kterou je rád obklopen. Waldemar Matuška nebo Karel Hála ji sice opustili, na druhou stranu do ní přibyli noví členové, jež Gott uvítal na svém koncertu.
"V jedné anketě o mně hezky mluvili i lidé, kteří bývají velmi kritičtí, to mám radost. To se trochu změnilo proti devadesátým letům, kdy se zdálo, že nastane převrat úplně ve všem," říká zpěvák a dodává: "Podívejte se na Grammy, kde vlasatci tleskali Tonymu Bennettovi. Sedmdesátiletý Bennett přišel rozzářený a oni povstali. Mně se to vždycky obrovsky líbilo. Vzpomínám, jak jsem kdysi poprvé podal ruku Rudolfu Cortésovi nebo Milanu Chladilovi, tak to pro mne něco znamenalo."
Jste i vy svědkem toho, že vás mladí lidé jakoby objevují?
Ano. Což se nedá říct s odstupem o mé generaci. Aspoň myslím. My jsme začínali v šedesátých letech. Nemůžu potvrdit, že bych obdivoval třeba třicátá léta v hudbě. Pro mě byla hodně archaická. Dnes nezpívám jen pro svou generaci. Publikum má spektrum úplně bez hranic. Právě to je pro mne největší uspokojení, když vidím mladé lidi, kteří zpívají se mnou.
Myslíte, že nová generace bere hudbu méně ideologicky, než tomu bylo za totality?
Ano. Říkali o mně, že jsem zpíval za Husáka nebo komunistům. Komunistům já zpívám dodnes. Co já vím, kolik jich sedí v hale? To bychom museli nějak zkoumat publikum u pokladny.
Šedesátku jste slavil v Tesla Areně na pražském Výstavišti. Přál jste si, aby tuto akci "sedmdesátkový" koncert v O2 Areně překonal?
Já jsem původně nechtěl velké oslavy. Spíš jsem si přál pozvat blízké lidi a udělat narozeninovou party. Někdo zahraje nebo něco řekne, proběhne gratulace a tak podobně. Myslel jsem, že po koncertu k šedesátinám nemůže být nic lepšího. Takovou sestavu nelze dát dohromady, vždyť někteří už ani nežijí. Tak se nám rodina zmenšuje... Ale není to vlastně pravda, jak jde život dál, přicházejí jiní.
Nováckou estrádu si Gott nezasloužilČtěte recenzi narozeninového koncertu v 02 Areně |
Stále se vám vracejí vzpomínky na Waldemara Matušku?
Ještě jsem toho plný. Zvláště když jsem Waldovi říkal na jeho sedmdesátinách: "Doufám, že přijedeš na moje." "Ano, samozřejmě," odpověděl mi. Walda už nebude. Před časem mi jeho žena Olga zavolala a řekla, že mu lékař zakázal létat. Ale ona nedala znát obavy. Možná nechtěla, abych nějak panikařil. Na Floridu jsem volal každé tři měsíce. Asi čtyřikrát pětkrát. Olga vždycky říkala: "On právě šel někam s Waldíkem." Když to řekla potřetí, tak jsem pochopil, že se asi něco děje. Ale že by se to stalo takhle náhle, jsem nečekal.
Člověk ho měl asi v paměti jako vitálního zpěváka, že?
Když Walda dělal první Lucernu v roce 1990, obdivoval jsem, jak celý koncert zvládl. Zpívali jsme spolu krátkou improvizaci. Pak jsem přišel do šatny a chtěl jsem mu říct: "Tak těbůh, nazdar, děkuju." Viděl jsem, jak leží v šatně a má potíže s dýcháním. Říkal jsem si, to já, starej tenor, hypochondr, to mě by asi vůbec nedostali v takové situaci na scénu. Mně stačí, když přijde rýma, a prožívám málem konec kariéry. Bojím se, jak dlouho budou problémy trvat, mám obavy o koncert, volám doktory. Stalo se, že před koncertem v Lucerně jsem dostal injekce "béček". Někdy musel zachránit představení kortizon. Takže doktor měl v sedm hodin připravené ty koktejly, já měl vpíchnutou jehlu, objevily se kapky krve. Když někdo přišel do té šatny, hrůzou zkoprněl: "Ježíši, co se děje, bude Karel večer zpívat?" Zpíval jsem, přišel jsem na pódium a přivítal publikum: "Dobrý večer..." Ale když jsem tenkrát viděl Waldu, jak on zvládl představení, klobouk dolů. Poslední vystoupení s Waldou jsem měl při jeho pětasedmdesátinách. Walda si tam zazpíval i s Karlem Hálou. Najednou oba nejsou. Znal jsem se s nimi od počátků svého zpívání, oba mi chybějí.
Kdy budete mít čas na soukromé narozeniny, které máte 14. července?
Čtrnáctého nebude vůbec čas, to televize odvysílá záznam koncertu z O2 areny. Takže bych chtěl přátele pozvat den či dva před tím.
K narozeninám vám vychází trojalbum hitů nazvané podle úvodní písničky Když jsem já byl tenkrát kluk. Proč jste si vybral zrovna ji?
Ta píseň je pro mne symbol. Zpívám, že slovo kdysi platilo víc, rostla zelenější tráva, sníh byl bělejší, ženy hladívaly líp. Jinak řečeno, člověk si s ohlédnutím pamatuje ty hezké věci. To horší se nějak zapomene. I když já si víc vzpomínám na věci, které jsem mohl udělat líp. Dodnes mě mrzí, že jsem nereagoval jinak, že jsem třeba tamto neodmítl...
Například?
Že jsem ani nepoděkoval některým lidem. Třeba dirigentovi Josefu Vobrubovi, který dělal rozhlasové snímky, výborné i po zvukové stránce. Tyhle písničky pak zněly z rádií, to byla od šedesátého třetího revoluce. A já jsem měl štěstí, že jsem přišel právě v třiašedesátém. Kdybych začínal dřív, tak tyhle možnosti ještě nebyly. To jsou takové šťastné mezníky. Potkal jsem správné lidi včetně kapelníka Karla Krautgartnera, který na mě věřil. Jedni mu o mně tvrdili: "Ten kluk má budoucnost." Jiní oponovali: "Kam jste dal oči a uši?" Jiří Malásek, který dělal televizní programy, mi později, po mnoha letech, říkal: "Kdybych vám ukázal dopisy, které nám chodí do televize, tak jste nezazpíval ani tón. Úplně by se vám sevřelo hrdlo."
Jak jste ty hlasy vnímal?
Tyhle protireakce nebo námitky já mám dodnes za bernou minci. Vzpomněl jsem si, jak manažerovi Elvise Presleyho, plukovníku Parkerovi, volal moderátor Ed Sullivan po první televizní show. Říkal: "Tome, máš hvězdu." "Podle čeho jsi to poznal?" "Jedni říkají: Konečně je tady super odvaz. Druzí tvrdí, že to je konec kultury. Hrozné. Obscénní." Američtí pouštěči desek, kteří nosili ještě motýlky, ničili ty desky před rozhlasovými mikrofony. "Víte, co teď dělám?" říkal jeden z nich do přímého přenosu. "Rozbíjím Elvisovy desky." Myslím, že správná hvězda musí k něčemu vyprovokovat.
Ale vám se něco takového přece nestalo ani v Německu. Nebo snad ano?
Ne, to se mi v Německu nikdy nestalo. Rádia mě zařadila do škatulky jakoby mazlivých, sladkých písniček. V Německu jsem udělal zkušenost, které jsem se pak držel a nenechal se vyhecovat k experimentům. A že bych, myslím, některé uměl. Od jazzu až po lidovky. Ovšem jakmile se jednou zpěvák dostane do přihrádky sladký šlágr, tenor, tak už ho rádia jinak neberou. Několikrát jsem jim chtěl dokázat, že ještě umím tohle nebo tamto.
A tak jste si zazpíval se sborem od Joe Cockera?
Bylo to pro mne zjevení, když stáli ve studiu. Měl jsem rád Joe Cockera, i když on je pravý opak mého zpívání. Když to nádherné nahrávání skončilo, poslechli si nahrávku šéfové od firmy. Samým nadšením jsem chtěl zvolat: "Jé hele, pusť to tam, napal to, ať je slyšet, jak to šlape!" Nahrávka běžela potichu, protože takhle to prý poslouchají lidé doma. Přehrávka skončila a já čekal spokojený ohlas. Manažer Ossi Drechsler mi však řekl: "Karle, umožnili jsme, aby sis udělal radost. Ale tahle nahrávka úplně zlomí tvůj image. Nové posluchače nezískáš a ty staré nepotěšíš. Jistě, oni si ještě koupí tuhle desku. Zklamaní budou až doma, poté, co zaplatili. Ale utrpí tím tvé další nahrávky."
Dal jste mu za pravdu?
Ano, taky to tak bylo. Ale já to celé vyprávím kvůli přihrádkám. Poradil bych začínajícímu zpěvákovi: Singl, kterým začneš, máš přišitý na celou kariéru. Drž se pak toho. Dobře si tedy rozmysli, s čím vyrukuješ jako první.
Co chystáte v Německu v souvislosti s narozeninami?
Vyjde mi tam nová deska, na které zazní i duety. Bude tam i jeden španělský slaďák. Po zkušenosti s Bushidem jsem v duetech odvážnější. Předtím jsem slyšel, že jsem se snad zbláznil. Proč mám zpívat s Bushidem, kontroverzním raperem, který používá řeč ulice? Kolik já mám v písni "liebe", tolik on má "šajse". Bushido přišel za mnou a řekl, že má jasnou představu. Já jsem si zprvu myslel, že je to legrace. Stále jsem se rozhlížel, jestli nás nesnímá nějaká skrytá kamera. Ale Bushido to myslel úplně vážně, s pokorou. On, který má samé průšvihy. "Ty zazpíváš píseň Für immer jung," navrhl mi Bushido. "Ty budeš ten snílek a já budu rapovat, jak to v životě opravdu chodí." Říkal jsem si: Po tom, co všechno jsem už nazpíval, se pustím do něčeho nového. Tak jsme na to šli. A nezažil jsem pak jedinou negativní reakci. Náš duet se dostal do hitparád, všichni o nahrávce mluvili. Získal jsem i jiné posluchače, kteří pak přijeli na koncerty.
Mimochodem, čím si vysvětlujete zájem o koncerty legend?
Dneska lidi opravdu chtějí kontakt, být při tom. Desky se téměř neprodávají, ale hala je plná. Posluchači se chtějí dotknout žijící legendy. Byli jsme na něm, podali jsme mu ruku, podepsal se nám. Vlastně už tolik nežádají o podpisy. Spíš se chtějí vyfotit, být u toho. To naši branži jakoby zachraňuje v té přeprodukovanosti a v krizi, která s ekonomickou krizí nemá nic společného. To je krize z přehršle nabídek. Ovšem teď máme pocit, jako by měl přijít konec světa. Působí strašák médií, že to říkají vědci, ať už britští nebo američtí, z Cambridge nebo Harvardu. No když nám to říkají vědci... Člověk ty strašáky třeba přehlíží, ale ono to hlodá. V těch zprávách je obsažený kód: není perspektiva. A mladí často sahají po extrému od anarchismu po pravici. Protože oni to cítí, i když o tom třeba takhle nepřemýšlejí, že mohou ztratit šanci udělat třeba kariéru.
I nedávné házení vejci může být projevem těchto pocitů?
No ano.
Šel byste zpívat na volební mítink nějaké strany?
Ne, nešel bych. Nechci se vůbec do ničeho angažovat, protože sám jsem trochu zmaten. Vnímám to i ze zahraničí, nejen odsud. Jakmile slyším, že padla vláda a bude jakási prozatímní, to jsou pro mne velmi špatná znamení. Pojem prozatímní známe z Ruska z roku 1917. Tehdy vládla prozatímní Kerenského vláda, a jak to pak dopadlo, už taky víme. Pak jsme to museli oslavovat.
Přeskočme od Velké říjnové socialistické revoluce k vašim projektům. Vyjde vám také kolekce všech alb, která jste od roku 1965 natočil pro firmu Supraphon. Čím se liší od bilančního Kompletu, který byl postupně vydávaný od počátku devadesátých let?
V kolekci jsou zařazena jenom má alba, nejsou tam singly. Plus speciál, a to bylo moje přání, na které vydavatelé přistoupili. Na různých deskách totiž mám italsky nebo anglicky nazpívané věci. Chtěl jsem mít samostatné album "Karel english" a "Karel italiano", i když je posbírané z různých produkcí. Nyní se to podařilo a mám z toho velkou radost.
V sobotu 30. května jste volal pod Říp Evě a Vaškovi. Chtěl jste je povzbudit?
Ano. Já jsem byl na open air na Konopišti, pod širým nebem. V sobotu lilo. Říkal jsem si, mě to čeká taky. A jak je tam pod Řípem? A zavolal jsem jim. Eva říkala: "Za pět minut na to jdeme. Udělal jste mi obrovskou radost." Ještě jsem slyšel ve sluchátku, jak Ringo Čech hecoval lidi, aby volali: "Vašek na Hrad, Vašek na Hrad!" Typický Ringo Čech.
