O filmu se u nás nemluvilo, tvrdí syn slavného filmaře Buňuela Juan Luis

Španělský den ve Zlíně ozdobil Juan Luis Buňuel. Režisér, který má na kontě přes dvacet filmů, ale všichni se ho ptají na otce. "Jen se klidně ptejte, nemám s tím problém," usmíval se tvůrce, který přijel jako reprezentant španělské kinematografie, ač žije léta ve Francii.

Kde jste vlastně  doma?
Hlavně se mě neptejte, která země je mou vlastí. To slovo nesnáším. Mám vztah ke konkrétním místům, ale vlast nemám.

První dojmy

Režisér, scenárista, ale také sochař, jinými slovy zdaleka nikoli jen syn slavného otce: tím vším je Juan Luis Buňuel. Jeho první věta poté, co dorazil na festival, zněla: "Když jsem uviděl Zlín, dostal jsem hlad."

Proč?
Po občanské válce se z nás stali uprchlíci. Žil jsem v Mexiku, ve Státech i jinde, doma jsem všude.

Dá se alespoň říct, jakým jazykem mluvíte nejraději?
Anglicky. Studoval jsem na amerických školách, přijeli jsme tam, když mi byly čtyři roky. Francouzsky a španělsky mluvím, ale například psaná francouzština, to je katastrofa. Navíc jsem studoval anglickou literaturu, chtěl jsem být profesorem na vysoké škole.

Filmařem ne?
O filmu se u nás vůbec nemluvilo, takže mě to ani nenapadlo.

Tomu se nějak nechce věřit.
Uvědomte si, jaká to byla doba. Neměli jsme televizi, do kina jsem se moc často nedostal – zvlášť v Mexiku. A otec mluvil o jiných věcech, než bylo filmování. Válka, literatura, to byla témata. Film ne.

Jak jste se k němu tedy dostal?
Přes jazyky. Oslovil mě producent, jestli můžu tlumočit mexickému a americkému režisérovi. Kývl jsem, potřeboval jsem peníze. Tím Američanem byl Orson Welles.

To jste měl dobrý start!
Problém byl, že já v té době netušil, o koho jde. Slyšel jsem o nějakém Wellesovi, co spustil Válku světů v rádiu, ale to bylo vše. Zpětně mě to mrzí, mohl jsem se od něj jako od filmaře hodně naučit. Ale tehdy jsem opravdu jen překládal.

A první filmová práce?
To už jsem byl v Evropě, kam mě otec poslal "poznávat kořeny". Maminčiny do Francie, jeho do Španělska. V Paříži se opět objevil nějaký producent: Mluvíte anglicky a francouzsky? Tak to mám pro vás práci, film v Kambodži. Jen budete muset jezdit na slonu, na auto nejsou peníze. Takhle jsem začínal. Bylo mi dvaadvacet a o filmu jsem nevěděl nic.

To musel být křest ohněm.
Dva měsíce jsme strávili v džungli, i na toho slona jsem opravdu musel. Ale přičichl jsem k filmu a začal jsem se učit, což bylo skvělé.

Není Buňuel jako Buňuel

Kdo je Juan Luis

Filmař, který se narodil v Paříži v roce 1934, má na kontě přes dvě desítky filmů a jen o polovinu méně scénářů. V několika filmech si rovněž zahrál. Do filmu La femme aux bottes rouge (Žena v červených botách) z roku 1974 obsadil Catherine Deneuve, herečku, již poznal na natáčení otcova filmu Kráska dne. "Přišel jsem, zrovna když se točila scéna s exkrementy," vzpomíná s úsměvem Juan Luis Buňuel.
Na snímku Leonor (1975) spolupracoval s Liv Ullmannovou a Ornellou Muti, italský horor Au rendez-vous de la mort joyeuse (Na schůzce s radostnou smrtí) z roku 1973 natáčel s Gérardem Depardieu. V osmdesátých letech pracoval především pro francouzské televize: z této doby pochází i televizní seriál Fantomas.
Coby herec se představil například v úspěšném titulu Clauda Lelouche z roku 1972 Dobrodružství je dobrodružství, který se pohybuje na hranici politické satiry a crazy komedie.
S Umou Thurmanovou si zahrál pro změnu v americkém dramatu Philipa Kaufmana Henry a June (1996). Uvedení tohoto snímku doprovázelo vzrušení. Film, který se volně inspiroval životem kontroverzního spisovatele Henryho Millera, respektive jeho pařížským setkáním s osudovou Anais Nin ve třicátých letech minulého století, totiž obsahuje řadu erotických (či podle prudérnějších kritiků až pornografických) scén.

Asistenta režisérům jste pak dělal dvanáct let.
Přesně tak, nemám filmovou školu, učil jsem se praxí. A bylo to ideální, film je jen technika.

Nemůžu se nezeptat, jak vypadala spolupráce s otcem. Nehádali jste se například?
A proč bychom měli? Otec byl profesionál, všechno měl dopředu promyšlené, takže já jen plnil úkoly jako každý správný asistent.

Lišil se Buňuel otec a režisér?
Vůbec. Byl to klidný člověk, měl rád svůj řád. Chodil spát v osm, vstával v šest a tak to bylo denně, nic ho nevyvedlo z rovnováhy. Na place ani v životě.

Dostal jste od něj radu, které se dodnes držíte?
Nemusel radit, stačilo sledovat, co dělá. Ale měl dobré postřehy, takové filmařské vychytávky, které se osvědčily.

Úplně upřímně: nikdy jste se svým jménem neměl problém?
Nikdy. Je úplně jedno, jestli se jmenuju Buňuel nebo Ježíš Kristus. Samozřejmě že se našli kritici, kteří mi film strhali s tím, že na otce nemám. No a co. Našli se i ti, kteří chválili.

Baví vás hraní?
Ani omylem. Hraju příšerně. Kolegu Lelouche jsem varoval: Claude, jako režisér vím, že neumím hrát. To půjde, odporoval. Když jsme skončili, přišel za mnou a říká: Měl jsi pravdu, jsi strašný herec.

Přitom jste hrál i s hvězdami!
Potřeboval jsem peníze. A hvězdy trpěly. Lino Ventura například nosil můj text přilepený na čele. Nadával mi za to, ale já se bránil, co by chtěl. Že jako neherec, mám právo nemít paměť. (směje se)

To je náhodou geniální nápad.
Že? Taky jsem ho neustále vylepšoval. (směje se) Ostatně Brando na to šel podobně.

Prý jste i sochař. Co děláte?
Vyrábím sochy z drátů. Teď. Ale něco jsem vyráběl už odmalička. Učil jsem se u Alexandra Caldera, pomohl nám, když jsme žili v USA.

Vystavujete někde svoje díla?
Občas. Teď budu mít výstavu v Calandě, o které jsem natočil dokument. A mám novou zábavu. Znáte IKEA? Tam jsem teď objevil úžasné minirámečky ze dřeva, do kterých se snažím malovat. I když to neumím. 

Který otcův film máte nejradši?
Miluju jeho první tři filmy. Řekl v nich všechno, ostatní snímky už byly jen variace na to samé. Mimochodem, nenáviděl Krásku dne s Catherine Deneuve, natočil ji jen proto, aby si vydělal nějaké peníze.

Díváte se někdy na jeho filmy?
Zrovna Viridianu jsem viděl před třemi týdny v Malaze.

Co se vám přitom vybavuje?
Všechno. Otec, doba, natáčení. Zrovna u Viridiany byla legrace, táta pořád žertoval. Když ne, věděl jsem, že se něco děje. Tehdy bylo fajn.