Damnation: tak trochu sci-fi western

Nadmíru zajímavá akce z prostředí americké občanské války, která trvá už padesát let a přetavila se v naprosto svébytný konflikt.

Damnation

Takzvané vertikální akce, kde hraje významnou roli kromě pobíhání po víceméně rovných úrovních také slézání a vylézání budov, jsou trendem relativně novým a zatím nevyhořelým. Damnation tak přichází v ten správný čas, kdy jsou hráči na něco takového již docela zvyklí, ale stále ne nabažení.

Pakliže se vám líbily tituly jako Assasins Creed nebo poslední Prince of Persia, mohlo by vás Damnation zaujmout už na první zahrání. Jeho vertikalita je totiž značná a místy působí až prvoplánovitě. Dá se mu to ale odpustit, vždyť se jedná o hru, která má především pobavit.

Jedná se také o v poslední době hojně propagovanou prvotinu vývojářského týmu Blue Omega, jež bylo štědře podporováno finančními toky od Codemasters. Tahle britská firma se po vzoru Ubisoftu zjevně snaží o prosazení další nové značky, v níž by si hráč dosyta užil výšek a jejich zdolávání.

Bylo by však chybné stavět Damnation pouze do pozice té akce, ve které se leze po hodně vysokých stavbách, až z toho člověk místy dostává závrať. Tahle hra totiž nabízí o poznání více, zejména pak velmi netradiční téma, ze kterého těží atmosféra.

Ocitáte se v zuřivé americké občanské válce, kde se bije Jih se Severem. Už na první pohled tu ale něco nehraje. Primitivní střelné zbraně vystřídaly brokovnice, samopaly a odstřelovačky. Koně a vozy byly nahrazeny svižnými tříkolkám. Všude se navíc industrializuje o sto šest.

Takhle to za americké občanské války rozhodně nevypadalo. Máte pravdu, tahle se totiž poněkud protáhla a běží už plných padesát let. Děje se tak zejména proto, že si jeden průmyslový magnát založil na válce neskutečně výnosnou živnost a stal se v podstatě pánem rozvrácené země.

Odpor je už minimální, přesto se však pár posledních mohykánů najde. Mezi nimi také kapitán Rourke – správně drsný hrdina v kovbojském klobouku, který toho moc nenamluví a kterého kromě všeobecné spravedlnosti žene kupředu i touha setkat se znovu s uvězněnou milou.

Jeho parťáci jsou ve hře poměrně důležitými postavami. Jedná se o moderního profesora, jenž dokáže čapnout zbraň a zavelet k útoku, typického střeleného Američana s vášní pro bitvy a také sličnou indiánskou léčitelku. Do toho tu jsou ještě postavy, které vám nepomohou přímo v boji, ale jsou rovněž důležité.

Jak vidno, příběh má docela bytelný základ, a přestože to zdaleka není na Oscara za scénář, hrou se vcelku pěkně proplétá a místy i motivuje k dalšímu hraní. Vykreslení arcizloducha s neuvěřitelnou až mystickou mašinérií se povedlo na jedničku, a tak vás proti němu z pozice outsiderů bude bavit bojovat.

Už jsme naznačili, že některé z postav nesedí jen na zadku, ale Rourkovi ochotně pomáhají v boji. Nějaký ten parťák, ale obvykle rovnou dva, jsou po ruce prakticky neustále. Jejich účinnost je řekněme střední. Nejsou úplně zbyteční, ale většinu práce s vystřílením protivníků si musíte odvést sami. A že by tu byly hádanky vyžadující kooperaci, to se říct nedá. Přesto je ale společnost příjemná, už jen proto, že se neustále nemlčí a občas padne i nějaká ta vtipná hláška na odlehčení.

Prostředí Damnation je jednou z jeho největších deviz. Autorům se náramně povedlo smísit steampunkový styl s nádechem Divokého západu, což je kombinace, kterou jsme tu ještě neměli a která dýchá příjemnou svěžestí. Úrovně jsou navíc na první pohled monumentální. Dohlednost je náramná, a tak jsou na pořádnou dálku vidět i detaily.

Úrovně však otevřeně jen působí. V rámci jednotlivých míst se můžete pohybovat volně, takže například přestřelka na dvorku s domky je velmi variabilní záležitostí, jelikož umělá inteligence nepřátel není naskriptovaná a chová se podle situace. Tedy, měla by se chovat. Až příliš často totiž vypadává, takže jsou nepřátelé (ale i parťáci) jakoby neaktivní a dá práci je probudit.

Jinak však k cíli vede obvykle jediná cesta. Pravda, sem tam se dá využít nějaká odbočka, ale tolik volnosti jako třeba v Assasins Creed nečekejte. Když máte vedle sebe například tři domy, tak schodiště najdete pouze v jediném. Tím je třeba vyběhnout nahoru, přeskákat okny dvou dalších domů, kupříkladu na střechu stodoly a uhánět dále.

Jistě, když se nad tím budete zamýšlet, zjistíte, že jste poněkud svázáni, design levelů je ale přesto kvalitně provedený a jeho procházení, což je součást herní výzvy, vás bude bavit. Když vejdete do nové lokace, kamera jí nejprve projede, abyste si mohli zhruba promyslet cestu, jakou se vydáte.

Tu si stejně celou nezapamatujete, ale nemusíte se bát, že byste se příliš zasekávali, nevědouc kam se hnout dále. Vše je poměrně transparentní a i z hráčské perspektivy se dá situace dobře obhlédnout. Časem navíc odkoukáte základní mustry a budete už vědět, co si na vás autoři tak mohli připravit.

Ačkoliv je akrobatická vertikální část víceméně nalinkovaná, udržuje si naštěstí solidní zábavnost, která je dána zejména svižností pohybu hrdiny v úctyhodných výškách, které samy o sobě dokáží vyplavit množství adrenalinu. Pád do hlubin přitom není nijak zásadně trestán – objevíte se před inkriminovaným místem znovu. To při smrti střelnou zbraní musíte až k poslednímu checkpointu, které místy nejsou rozmístěny zcela ideálně, i když většinou jsme s nimi problémy neměli.

Dosud se recenze nesla v pozitivním duchu, máme ale i poměrně silnou kritiku, a to na nevýrazný pocit z akce. Té mohou autoři hodně litovat, jelikož se tak připravili o velmi důrazné doporučení. Ale nemůžeme si pomoct, požitek ze střílení v Damnation jsme zkrátka moc velký neměli. Zbraně jakoby byly jalové, jejich zpětná vazba je dosti podivná a nepřátelé z nějakého důvodu vydrží nebývale mnoho. Uvítali bychom také nějaký ten krycí systém, jenž však zcela chybí. Stejně tak interakce s prostředím je občas zvláštní. Například oknem proskakuje Rourke snožmo, jako kdyby skákal přes švihadlo.

Damnation tak není jednoznačnou akční peckou, jak si od ní tvůrci asi slibovali (a my v ní doufali). Přiznám se, že atmosférou, stylem i příběhem mi opravdu sedla, stejně tak využití vertikální roviny se povedlo, ale ta akce a několik dalších detailů výsledný dojem srazily přeci jen níže. Na druhou stranu je tu ale i možnost navýšení zábavy v kooperativním módu. I díky tomu Damnation nakonec doporučujeme, a to především milovníkům méně tradičních akcí.