UkázkyPoslechněte si je v audiogalerii. |
Dylan v rozhovoru na svých webových stránkách proklamoval, a v předběžných avízech nové desky ještě před vydáním to po něm papouškovali skoro všichni, že se na novém albu chtěl přiblížit soundu dvou legendárních amerických vydavatelství: Chess, které mělo kruciální význam v historii chicagského potažmo celého moderního elektrického blues, a memphiského Sun, pro které své první snímky natočily takové šajby jako Johnny Cash, Roy Orbison nebo Elvis Presley.
Ať už šlo o další z oblíbených mystifikací "velkého Boba" (srovnatelnou třeba se jménem producenta Jacka Frosta, což není nic jiného než písničkářův pseudonym; jeden z mnoha), o nedotažený záměr nebo pouhé plácnutí do vody, je tomu jinak. Už proto, že dominantním zvukem většiny písniček je akordeon Davida Hidalga (Los Lobos) - a tenhle nástroj na žádné chessovské se stoprocentní a sunovské nahrávce s 99 procentní jistotou nenajdete.
Jistě, máme tady třeba písničku My Wife´s Home Town, jež je hudebně doslovná citace písně I Just Want To Make Love To You, kterou napsal chessovský hitmaker Willie Dixon pro Muddyho Waterse, máme tady Jolene, v podstatě ryzí rock´n´roll bez jakéhokoli dalšího přívlastku, máme tu další stylové elektrické blues Shake Shake Mama, celkový dojem z deseti nových skladeb ale doslova válcují ty, které jsou mimo tento rank.
A to konkrétně skladby poznamenané stylem tex-mex, kterého je nejvíc v This Dream Of You (skladbě, která jako by vypadla z Dylanova slavného alba Desire - a vypadla prostě proto, že sice stylově odpovídala, ale nebyla zdaleka tak silná jako ty, které se na něj vešly...). Jediná píseň z celkového ladění vybočuje: Life Is Hard je vlastně westernswingová balada a paradoxně právě ona, psána pro nový film Olivera Dahana, vyprovokovala vznik celého alba.
I když Dylan a jeho muzikantská parta, v níž hraje kromě Hidalga nezastupitelnou úlohu také kytarista Mike Campbell, takto pravá ruka Toma Pettyho, sahají k všeobjímajícím kořenům americké hudby (a přeneseně k oporám zaoceánské moderní kultury jako celku), a album není myšlenkově vzdáleno období, kdy se písničkář namlouval s kapelou The Band, cosi jako by tady chybělo. Nebo přebývalo?
Možná je to právě ten chybějící dojem Díla, ze kterého by byl posluchač, a to i ten, který se sám klidně prohlásí za Dylanova fanouška, jedním slovem "paf" - až moc jsme si na něj zvykli (je to Dylanova chyba nebo naše?). Oproti minulému albu Modern Times se nálada Dylana coby autora i interpreta jednoznačně projasnila, s čímž ale jde ruku v ruce pocit jakési nepatřičné nadbytečné "nažehlenosti". Bez ohledu na to, že "dylanologové" díky tomuto albu popíší další desítky stránek odkazů a citátů.
Bob Dylan: Together Through Life
Sony Music, čas 45:31
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
