Streets of Moscow: Nic pro slabé nátury

Čas od času se objeví opravdu špatné arkádové závody. Něco jako Streets of Moscow.

Streets of Moscow

Špatné hry se prostě čas od času objevují. Svým způsobem lze jejich přítomnost označit za přínosnou. Při hraní opravdu špatného titulu si totiž uvědomíme, že ta průměrná hříčka, se kterou jsme přišli do styku minulý týden, aspoň za něco stála.

Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše a rovnou na vás vyvalím, že titul jménem Streets of Moscow (SOM) je propadákem na plné čáře. Jeho jediným štěstím zůstává fakt, že od něj nikdo nic nečekal a nebýt této recenze, tak by o něm dost možná ani nikdy neslyšel.

Vězte, že před námi stojí závodní titul, v němž se nám dostane možnosti prohánět se ulicemi Moskvy v jednom z mnoha aut. Jako třešinka na dortu zde nechybí možnost tuningu našeho „krasavce“.

Osobně jsem k SOM přistupoval ryze neutrálně a má očekávání nebyla nijak vysoká. První dojmy vše uvedly na pravou míru a okamžitě nebylo pochyb o tom, že tahle jízda bude o nervy.

SOM vás tak nemotivuje k dalšímu hraní klasickými zbraněmi, jako je třeba odemykání nových vozů nebo dalších zajímavých okruhů (tento systém zde ale také „funguje“). Tady se bude vše točit okolo touhy vydržet další závod a nezbláznit se při tom. Kolikrát jsem k tomu neměl daleko.

Nepamatuji si titul, proti němuž bych si během úvodních minut vytvořil takovou averzi, jako tomu bylo právě zde. SOM totiž selhává ve všech směrech, v nichž může závodní hra selhávat: jízdní model, grafika, automobily, a kdybych nebyl hrou výjimečně otupěn, mohl bych pokračovat dále.

Jízdní model

Naprosto nefunkční paskvil, který znemožňuje uspokojivé hraní na jakémkoli ovladači. Jediné, co jakž takž fungovalo, byla jízda dopředu. Jakmile se pokusíte vyhnout libovolné překážce, ať už je to protivník nebo civilní vozidlo, zjistíte, že to dost dobře nejde. Pokud podržíte směrovou klávesu trošku déle, tak se auto z nepochopitelných důvodů smýkne, jakoby někdo prudce trhnul volantem.

V praxi pak vlastně nemáte možnost, jak se vyhnout protijedoucímu vehiklu, protože do něčeho vletíte tak jako tak.

U arkádových závodů bych navíc nečekal, že bude činit problém přejet například přes obrubník. Zde se tyto pokusy nesetkávaly s příliš velkým úspěchem.

Na řadu pak přichází model poškození, jehož zpracování ale také nestojí za nějaké kladnější slovíčko.

Základní herní idea

Ta na papíře nevypadá vyloženě špatně. Ve hře funguje systém zkušeností a potažmo úrovní, které získáváme za různé jezdecké úkony. Na základě toho, na jaké jsme zrovna úrovni, se nám odemykají nová vylepšení a vozidla. Ty si potom můžeme za peněžitý obnos pořídit.

Další podstatnou věcí je fakt, že se před námi rozprostírají ulice Moskvy, kterými si můžeme kroužit dle libosti a případně dojet na místo na mapě, jež označuje výskyt závodu.

Upřímně řečeno, ocenil jsem, že tato procedura není nezbytná a stačí zvolit závod přes herní menu. Zpracování města nelze označit jinak, než jako ošklivé a to se ještě sám sobě divím, že jsem neužil hrubšího termínu.

Ulice Moskvy jsou navíc napěchované automobily a ať bylo nastavení hustoty dopravy sebenižší, pořád byl provoz příliš hustý. Vzhledem k výše popsané „kvalitě“ jízdního modelu to lze označit za další tragédii.

Míra frustrace – Nuselský most

Ano, titulek k tomuto textíku je velmi nadsazený, ale našly se i chvíle, kdy nebyl tak daleko od pravdy.

Na tomto místě nelze udělat nic jiného, než poznamenat, že k hraní titulu se budete přemáhat s velkými obtížemi, a pokud se ke koupi navzdory recenzi odhodláte, pak nejspíš budete svých peněz litovat (a to SOM stojí jen tři stovky).

Upřímně řečeno, já jsem dost dobře nevěděl, co si mám o hře myslet a ani jsem neměl sebemenší chuť dále zkoumat veškeré možnosti, jež SOM nabízí. Nakonec jsem u titulu strávil několik hodin a sám sobě se divím, že jsem po tom všem schopen napsat tyto řádky.

Dost možná se hra jen krutě netrefila do mého vkusu, ale opravdu pochybuji, že se najde mnoho lidí, u nichž se tak stane.

Mezi opravdové pohromy se řadí i modely vozidel. Ty buď připomínají některé z reálných vozidel (s licencemi zde nepočítejte), nebo se dají bez ostychu zařadit mezi kousky z automobilového panoptika.

Samotné závodění

Některé z důvodů proč zde hra selhává, jsem popsal výše. Jen dodám, že herní módy v oblasti závodů nepatří mezi nikterak originální (klasický závod, drag race, kaskadérská jízda, „znič, co můžeš“ atd.) a ani nijak zvlášť dobře provedené.

Tratě jsou podivně jalové, soupeři se řadí mezi tupce a protijedoucí civilní vozy mají tendence do vás každou chvíli narážet. Nejspíš mají zadáno, ve kterém úseku zatočí do vedlejšího pruhu a je jim jedno, že v něm zrovna jedete vy.

Technické zpracování

Tato část koresponduje se zbytkem hry a dost možná, že laťku o pěkných pár příček snižuje. Ano, špatné tituly po stránce hratelnosti nalezneme často, ale třeba se na ně aspoň z části hezky kouká.

U SOM tohle neplatí a grafika je vyloženě hnusná (s prominutím) a zvuky na tom nejsou o mnoho lépe. Upozorňuji na to, že obrázky v recenzi jsou dělány na nejvyšší možné nastavení, co jen šlo. Navíc vypadají o něco lépe, než jaká byla skutečnost. No jo, blur dělá divy.

Na druhou stranu se titul na maximální kvalitě detailů hýbal naprosto bez problémů a nepamatuji si, že by mi hra byť jen jednou spadla. Alespoň zde tedy najít něco kladného.

Mírumilovné zhodnocení

Z výše popsaného musí být jasné, že alespoň z mého pohledu nemá SOM, co nabídnout. Pokud si myslíte, že máte silné nervy, tak hru klidně zkuste, uvidíme.

Opravdu nevidím důvod, proč se vydat do ulic Moskvy v takto prachmizerném provedení. Rozhodně lepší variantou bude vytáhnout postarší NFS: Underground (2), které tuhle skoro hru drtí na plné čáře. Grafikou počínaje, hratelností konče.