Paralympijská plavkyně: Protéza mi stojí doma v koutě

  • 154
Znáte ji z reklamy, kde tancuje, hraje fotbal a plave. Dělá věci jako ostatní vrstevníci. Dvacetiletá Tereza Diepoldová se od nich však liší. V deseti letech přišla při nehodě o nohu. Dnes patří mezi naše nejlepší postižené plavkyně.

Tereze bylo deset let, když ji a jejího o sedm let staršího bratra vzali prarodiče na dovolenou do Španělska. Jeli tam už podruhé. Řidiče autobusu cestou přemohl mikrospánek, narazil do pilíře a autobus se skutálel ze svahu. Všichni z rodiny byli zraněni. Relativně nejlépe z nehody vyvázl bratr, který nemá žádné následky. Dědeček má dodnes problémy s nohou, babičce museli amputovat ruku, Tereza přišla o nohu. Řidič autobusu zemřel.

Kam se vám lidé podívají, když vás potkají?
Nejčastěji do očí, pak pohledem sjedou a zjistí, že mám handicap. Někdo něco prohodí, ale většina mlčí.

Najdou odvahu zeptat se, co se vám stalo?
Spíš ne. A když, tak starší ženy nebo děti, které nemají zábrany. To pak slyším, že jsem chudák holka a že je to neštěstí.

Vadí vám to?

Tereza Diepoldová

* Tereza Diepoldová se narodila 17. 7. 1988 v Pardubicích, kde vystudovala sportovní gymnázium.
* Studuje na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.
* Patří mezi naše nejlepší handicapované plavkyně. Na mistrovství světa (2005) skončila na čtvrtém místě. V Aténách na paralympijských hrách (2004) desátá, loni v Pekingu na patnáctém místě.
* Žije s rodiči a bratrem Lukášem (27) v Pardubicích.
* V budoucnosti by se chtěla věnovat práci s mentálně postiženými.

Už jsem si zvykla, ale někdy mě to tak naštve, že bych lidem něco řekla, ale vím, že to stejně nemá smysl. Raději nosím sluchátka na uších, abych nic neslyšela.

Co vás na tom štve?
Kdybych já byla zdravá a potkala někoho takového, tak bych si postižení všimla, ale nekomentovala. Podívala bych se spíš, jestli nepotřebuje pomoci. Vadí mi, když mě lidé považují za neschopnou a závislou na druhých, přitom to tak vůbec není.

A vy jste schopná všechno zvládnout?
Já mám strašně malý handicap. Úplně všechno samozřejmě nedokážu, nevyměním třeba žárovku u stropu, ale většinu věcí udělám sama, jako bych byla zdravá.

Máte protézu?
Mám ji doma. Stojí mi v koutě.

Proč ji nenosíte?
Protože jsem líná.

Tak tomu nerozumím. Protéza je přeci od toho, aby vám pomáhala.
Ona je strašně těžká, váží sedm kilo. Bez nohy se cítím svobodnější, můžu si dělat, co chci. S nohou pajdám a hrozně mě to s ní bolí v třísle, otravuje mě.

Kdy jste ji měla naposledy?
Nenosím ji asi posledních pět let. Už by mi vlastně ani nebyla, protože jsem vyrostla, ale to by nebyl až takový problém. Dá se upravit.

Proč jste si ji tedy nechala udělat? A jak to vůbec funguje, když někdo přijde o nohu? Dostane protézu automaticky?
Když jsem byla malá, hrála jsem basketbal. Po nehodě basketbalisté založili sbírku, kam mi lidé posílali peníze, ale na protézu to nestačilo. Babička zrovna četla nějaký článek o panu Horáčkovi (textař a podnikatel Michal Horáček) a napsala mu. Požádala ho o peníze. On se spojil s rodiči a doplatil tři sta tisíc korun, které mi chyběly do milionu, abych ji mohla mít. Dnes už ji platí celou pojišťovna. Tehdy mi protéza pomohla, naučila jsem se s ní chodit, ale teď se cítím líp bez ní.

Tereza Diepoldová

Pamatujete si na tu nehodu?
Jen ohromnou ránu a křik, pak už nic. To nejhorší asi zažil brácha, který všechno viděl a ještě se o nás staral. Pak jsem se probrala v nemocnici ve Francii. Ležela jsem tam nějakou dobu, ale moc si z toho nepamatuju. Vždycky jsem se probudila, doktoři mi píchli něco na uklidnění a zase jsem spala. Když mě pak převezli na ARO v Praze, bylo to podobné. Vlastně jsem skoro měsíc prospala a nepamatuju si na to. Byla jsem malá, moc jsem to neprožívala.

I pro desetileté dítě přeci musí být hrozný šok, když přijde o nohu.
O nohu jsem nepřišla hned po nehodě, ale asi o tři týdny později, 16. července, den před desátými narozeninami. Nejdřív to vypadalo, že noha půjde zachránit tím, že mi vezmou štěp z té zdravé. Jenomže jsem dostala otravu krve a situace se tak zkomplikovala, že mi hrozila operace srdce. Má prognóza byla padesát na padesát, že přežiju, nebo ne. Rodiče tenkrát lékařům řekli, ať mi raději nohu amputují, než abych zemřela. I mně se hrozně ulevilo, když jsem o nohu přišla.

Měla jste bolesti?
Strašné. Lékaři zkoušeli všechno možné, ale nic nezabíralo. Že jsem přišla o nohu, to pro mě bylo vysvobození.

Jaké to bylo, když jste se probudila po narkóze?
Byla jsem "sjetá" po lécích a pořád opakovala, že mám narozeniny a nemám nohu. Rodiče se u mě v nemocnici střídali, protože někdo musel být doma s bráchou. Tenkrát byl u mě zrovna táta a vím, že i on z toho byl vyřízený. Ale po pár dnech se mi strašně ulevilo.

Přestala ta bolest úplně, nebo to je opravdu tak, jak lidé popisují, že nohu cítí, i když ji nemají?
Ta bolest přestala, ale fantomové pocity, což je právě to, že nohu pořád cítíte, mám.

Kdo vám v téhle situaci nejvíc pomohl?
Můj táta. Když mi vzali nohu, tak jsme si půjčili vozík. Bral mě na výlety, projeli jsme celou Prahu, nenechal mě, abych o tom mohla přemýšlet, abych byla plačtivá. Oba moji rodiče jsou takoví. Vlastně všichni v rodině jsme tvrďáci. Nelitovali mě, spíš byli vůči mně tvrdí, a za to jsem jim vděčná.

Vyčetla jste někdy prarodičům nebo rodičům, že vás vzali na dovolenou, která vám takhle změnila život?
To vůbec ne, myslím, že to byl osud. I kdybych zůstala doma, tak se něco stane a možná něco horšího. Nemám důvod někomu něco vyčítat. Jen občas babičce její nálady, protože se moc lituje. Po nehodě přišla o ruku, fyzicky se s tím naučila žít, uvaří, upeče, všechno zvládá, ale psychicky handicap nese hodně špatně.

Jezdíte autobusem?
Městskou hromadnou dopravou jedu, ale na dovolenou bych do něj nesedla. Nemám ráda vysoké patrové autobusy, těch se bojím, i když kolem mě jen projedou. Cestuju vlakem nebo autem. Z autobusu mám strach.

Po operaci zůstala Tereza na vozíku, protože neuměla chodit o holích. Její maminka odešla z práce, aby se o ni mohla starat. Čtyři měsíce po nehodě se vrátila do školy.

Jak se k vám chovali spolužáci, když jste přišla poprvé do školy?
Oni nevěděli, co se stalo. Pan učitel jim to řekl až před mým příchodem. Můj nejlepší kamarád se mnou půl roku nemohl normálně mluvit, protože mě litoval, ale když viděl, že jsem stále stejná, že jsem se nezměnila, tak jsme spolu zase vycházeli. Ostatní to přijali úplně normálně, pomáhali mi. Tenkrát jsem si uvědomila, že jsem pohyblivá, že není důvod, proč být na vozíku. I vůči ostatním vozíčkářům, kteří jsou na tom hůř, jsem se cítila divně. Během týdne jsem se proto naučila chodit o holích.

Tereza Diepoldová

Posmívaly se vám děti kvůli postižení?
To se mi nikdy nestalo. Měla jsem štěstí na dobré lidi kolem sebe. I teď na vysoké škole vím, že mi vždycky pomůžou.

Byla "výhoda", že se vám to stalo v deseti letech, než kdybyste si tím musela projít jako dospělá?
Myslím, že v deseti jsem si neuvědomovala souvislosti a následky. Brala jsem to tak, jak to je. Kdyby se mi to stalo v pubertě, asi bych to nesla mnohem hůř. Nedovedu si představit, že bych něco takového prožila v patnácti letech, v době, kdy holky "honí" kluky. Můžu být ráda, že se mi to stalo v deseti letech.

Styděla jste se někdy kvůli postižení?
Styděla a stydím se dodnes, když mám kluka. Říkám si, že ho omezuju. Třeba když spolu jdeme po městě a nedržíme se za ruku, protože jdu o holích, tak se stydím. Sice k sobě patříme, ale ve skutečnosti to tak nevypadá. Vždycky se ale uklidňuju tím, že když mě má rád, tak mu to nevadí. A stydím se taky, když uklouznu a spadnu před lidmi. Občas se mi to stává v zimě nebo po dešti.

Bála jste se prvního milování?
Ne, když jsem s klukem sama doma, tak jsem v pohodě. Doma se chovám úplně normálně, jsem v teplákách, mikině, zná mě takovou, jaká jsem.

Měli vaši kluci také nějaký handicap?
Ne, nikdy. Nechci kluka s handicapem, protože si myslím, že až budu stará, sama budu potřebovat pomoc. A tu mi člověk s postižením nebude moct dát. Já potřebuju pořádného chlapa, o kterého se budu moct opřít.

A už jste ho potkala?
Měla jsem ho, ale jen krátce. Rozešel se se mnou.

Souviselo to s vaším postižením?
Tam byl problém v něčem jiném, kromě mě měl asi ještě další tři holky. (směje se)

Přemýšlíte v takových chvílích, jak by váš život vypadal, kdyby se ta nehoda nestala?
Ne. Jsem už tak zvyklá nemít nohu, že někdy, když koukám na maminu, říkám si, jaké to asi je, cítit obě chodidla na zemi. Už jsem ten pocit zapomněla. Moje postižení mi přijde tak normální, jako bych ho měla od narození. Jsem ráda, že jsme všichni nehodu přežili, a nemám důvod takhle přemýšlet, protože mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají. Myslím si, že mi to hodně dalo, že jsem změnila náhled na život, jsem klidnější, předvídám, dopředu si uvědomuju určitá nebezpečí.

Tereza Diepoldová

Tereza před nehodou hrála basketbal a také chvíli tancovala. Po návratu z nemocnice ji otec přivedl k plavání, kterému se začala věnovat závodně. Dnes patří mezi naše nejlepší postižené plavkyně. Byla na paralympiádě v Athénách a Pekingu. Loni nastoupila na vysokou školu v Olomouci, kde studuje obor tělesné kultury.

Co byste chtěla dělat po škole?
Chci se věnovat mentálně postiženým lidem někde v chráněných dílnách. Kvůli svému handicapu nemůžu dělat asistenta jinému tělesně postiženému, protože bych mu nemohla pomoct.

Pomáhá podle vás stát dobře postiženým?
Určitě je to lepší než dříve, když se zavírali do ústavů, ale v něčem je to u nás pořád postavené na hlavu. Já například musím každý rok chodit k posudkovému lékaři, aby zkontroloval, jestli mi náhodou noha nedorostla. To mi přijde zbytečné.

Natočila jste reklamu, ve které tancujete, vlastně děláte všechno jako zdraví lidé. Opravdu tohle všechno zvládnete?
Já opravdu dělám všechno. Na diskotéky zajdu, i když už ne tak často jako dřív. Už mě to tam nebaví, spíš jdu s kamarády do hospody, díváme se na fotbal, napijeme se, i když teď jsem musela alkohol omezit.

Proč?
Protože jsem na kolejích, nepravidelně jím, občas se napiju a touhle životosprávou jsem přibrala.

Čekala bych, že máte díky tréninku takový energetický výdej, že nemůžete přibrat.
Normálně sice ne, ale vysokoškolský život se na mně v tomto ohledu dost podepsal, takže jsem se začala omezovat. Když se napiju, tak jedině vinného střiku.

Jste spíš nervák, nebo kliďas?
Jak v čem. Třeba ve vztazích jsem flegmatik, ale co se týče učení, plavání a situací, kdy je důležité, abych udělala třeba zkoušku, tak to jsem nervák. A to takový, že se mi klepou ruce, mám "vokno" a je konec.

Byla jste vynervovaná i na paralympiádě v Pekingu, kde jste měla šanci na lepší umístění, než jak to nakonec dopadlo?
Určitě, ale skončila jsem tak taky proto, že jsem na svoji disciplínu čekala čtrnáct dní a už mě to tam nebavilo. Začalo mi být úplně jedno, jak dopadnu. Nakonec jsem toho litovala, protože jsem měla potřebnou sílu, mohla jsem něco dokázat.

Tereza Diepoldová

Je něco, čeho ještě chcete v plavání dosáhnout?
Nemám žádné konkrétní sportovní cíle, ale chtěla bych dokázat jednou s plaváním skončit. Jsem na něm závislá. Končím s ním už asi pět let, ale vždycky pokračuju dál. Když mi bylo čtrnáct let, tak jsem se dostala na svůj vrchol, od té doby už se nelepším, jsem pořád na stejné úrovni a buď plavu hůř, nebo pořád stejně. Konkurence strašně roste, ostatní holky jsou fakt dobré a já si myslím, že už se nikam nepodívám.

Je to pro vás droga?
Svým způsobem je. Plavání by mi chybělo. Bez sportu bych nemohla žít. Mám ráda, když se něco děje, mám ráda, když pořád spěchám. Když uplavu, co mám, mám ze sebe dobrý pocit.