Dýchat, tolik se chce dýchat! Ale nejde to. Z trávníku je náhle obří pohřebiště, na němž leží bezvládně desítky obětí. Liverpoolští fanoušci byli kvůli nezvládnuté bezpečnostní situaci umačkáni v tlačenici.
A před liverpoolským stadionem plane věčný oheň.
Tak krásné to přitom mělo být odpoledne! Na semifinále FA Cupu mezi Liverpoolem a Nottinghamem Forrest, hraném na neutrální půdě v Sheffieldu, se těšila velká spousta lidí.
"Nemohli jsme se toho utkání dočkat," vzpomíná Jenni Hicksová, jež se na stadion vypravila s manželem a dvěma dcerami ve věku 15 a 19 let.
"Tři lístky jsme měli k stání a jeden k sezení na jinou tribunu, kam jsem šla z rozhodnutí rodiny já. Byla jsem zklamaná, chtěla jsem stát vedle svých dcer." Když se Jenni s dívkami loučila, netušila, že je to naposledy. Večer je našla mezi těmi, kteří nepřežili...
Ještě po letech mrazí ze záběrů zoufalých lidí, kteří se snaží uniknout z dusivého svěráku a pak, když se jim to podaří, zkoušejí křikem a pláčem marně oživit své blízké.
Mezi touhle apokalypsou se válely programy utkání s nejkrutějším vtipem ve fotbalových dějinách. Na jejich titulní straně totiž stálo:
"Při pohledu na Hillsborough pochopíte, proč je považován za perfektní stadion pro důležité zápasy. Za stadion, který absolutně vyhovuje takovým příležitostem a takovému počtu diváků."
FRanoušci pykali za diletantství pořadatelů a policie, kteří udělali špatně snad vše, co se špatně udělat dalo.
Liverpoolské příznivce, jichž bylo mnohonásobně víc než těch z Nottinghamu, umístili na menší z tribun, otevřeli jen některé brány na stadion, prodlevami při vstupních prohlídkách způsobili chaos, a když se mnozí pokoušeli z mačkanice zachránit přelezením plotu, shazovali je zpět.
Na tribunu se nakonec dostalo mnohem víc lidí, než byla její kapacita, a zátarasy dělící hlediště od trávníku se pro nebožáky v dolních řadách staly smrtícím lisem.
"Byla to jatka. Viděl jsem těla nesená na reklamních mantinelech a snažil jsem si říkat, že jsou jen v bezvědomí. Někde uvnitř jsem však věděl, že jsou mrtví," vylíčil jeden z diváků, který vyvázl. Mezi mrtvými byl i desetiletý bratranec současné liverpoolské hvězdy Stevena Gerrarda a on tvrdí, že není den, aby na něj nevzpomněl.
"Slzy z Hillsborough nikdy neuschnou," říká emotivně. "Každý rok pořádá klub mši za mrtvé z toho osudového dne a povinností hráčů je přijít. Jdu a vyprávím lidem o Hillsborough. Když jim celý ten příběh povím, ztratí zděšením slova."
Tragédie před dvaceti lety zcela změnila fotbal. V Anglii byla postupně zrušena místa k stání, zavedena fotbalová legislativa, jež prakticky zlikvidovala projevy chuligánství. V bezpečnosti na stadionech nyní slouží Británie jako nedostižný ideál.
Dřív bylo v anglických hledištích peklo. Teď je na nich ráj.
A Hillsborough? Hillsborough byl krvavým očistcem.
Hraju pro Jona-Paula, vzpomíná Gerrard na neštěstíPokaždé když přijíždím k Anfield Road, vidím, jak je na památníku věnována úcta 96 fanouškům, kteří se nikdy nevrátili ze semifinále FA Cupu v roce 1989. Pohlédnu na jména těch, kteří upadli a už nemohli vstát. Mé oči spočinou na jednom jméně: Jon-Paul Gilhooley, desetiletý kluk, se jako jeden z nejmladších nevrátil z Hillsborough domů. Znal jsem Jona-Paula. Byl to můj bratranec. Přeběhne mi mráz po zádech. Pokřižuji se a jedu dál. Bylo mi necelých devět, když nám Hillsborough vzal Jona-Paula. Dospěl jsem v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, co se stalo. Běželi jsme celá rodina k televizi a nevěřícně na ni zírali. Nemohl jsem tomu uvěřit, bylo to jako v hororu. Nikdo z nás nechápal to krveprolití. Prosili jsme boha, aby tam nebyl nikdo od nás. Nakonec jsem si šel lehnout. Praštil jsem sebou do postele v naději, že všechny myšlenky, které se mi honily hlavou, zaspím. O půl deváté následujícího rána někdo zaklepal na dveře. Běžel jsem dolů a odemkl. Dědeček Rony beze slova vešel dovnitř. Věděli jsme, že se stalo něco hrozného, pohled na dědovu tvář to potvrzoval. "Mám špatné zprávy," řekl. "Jon-Paul je mrtvý." Slzy, hněv, zmatení. Nevěděli jsme, že Jon-Paul byl na stadionu. Semifinále FA Cupu dostal jako zvláštní dárek. Jeho mamce Jackii se podařilo sehnat lístek, rodinný přítel vzal Jona-Paula s sebou. Opouštěli Liverpool plni očekávání. Jon-Paul se už nikdy nevrátil. To mě bude vždy trápit. Pokaždé když vidím jeho rodiče na Anfield Road, dává mi to ještě větší odhodlání být úspěšný. Před mým debutem za Liverpool mi řekli: "Jon-Paul by byl na tebe hrdý." Během zápasu jsem měl pocit, že se na mě z nebe dívá, potěšen, že plním náš sen za oba. Ve chvíli vítězství jsem vzpomněl na to, jak Jon-Paul prožíval výhru Liverpoolu. Každý den mě zabolí u srdce, že tady s námi nemůže být. Neštěstí, které se stalo v Hillsborough, už nesmí znovu nastat. Když vidím jméno Jona-Paula vyřezané na chladném mramoru, cítím se smutný a rozhněvaný. Jedno však vím jistě – hraju pro Jona-Paula. Převzato z Gerrardova životopisu na serveru www.premierleague.cz (redakčně kráceno) |
