Ona

Chomutovská primátorka: Nelíbí se mi tvrzení, že jsem Čunek v sukních

  • 368
Na první pohled tak nepůsobí, ale umí být přísná. Až tak, že se k ní podřízení někdy bojí do kanceláře. Ale když vejdou, mají prý aspoň jasno, co se po nich chce. Primátorka Chomutova každopádně vyvolává vyhraněné emoce.

Jedni jí tleskají za tvrdý postup vůči neplatičům, druzí jí ho vytýkají a nazývají ji Čunkem v sukních. Ivana Řápková je toho času nejznámější primátorkou v Česku.

Jak velké máte teď právě dluhy?

Myslíte jako město?

Výjimečně ne. Myslím vy osobně.

Mám hypotéku, teď to bude tak tři sta tisíc.

Napadlo vás, že byste třeba neměla na splátky?

Ivana Řápková

* Primátorce Chomutova bude 30. září 43 let

* Narodila se v Mostě, ale celý svůj život strávila v Chomutově.

* Po maturitě pracovala
jako úřednice, později
vystudovala VŠE v Praze
a práva na Západočeské
univerzitě.

* Byla správkyní konkurzní
podstaty, po vstupu
do ODS v roce 1997
radní a starostkou.

*Je rozvedená a má
dvě dcery: dvacetiletou
Michaelu a devítiletou
Kristýnu.

* Její slabosti: nechává všechno na poslední
chvíli a nikdy neodolá,
když vidí v cukrárně větrník.

* Doma pětkrát týdně hodinu běhá na běhacím
pásu.

To bych asi prodala dům, na který mám tu hypotéku, a šla bych bydlet někam, kde bych neměla tak vysoké náklady.

Předpokládám, že bydlíte v Chomutově na dobré adrese.

Teď myslím ano, bydlím ve vilové čtvrti na okraji města.

A dřív?

Když jsem byla malá, žila jsem s rodiči na klidném sídlišti. Pak jsem se vdala a přestěhovala se na Zahradní, což už je bohužel jedno ze sídlišť, kde je život hodně těžký. Tohle sídliště sice není prohlášené za ghetto, ale je v jejich lajně. A celé ty tři čtyři roky, během nichž se mi tam narodila i první dcera, jsem se snažila, abych tam bydlela co nejkratší dobu. Ten rámus, bordel a sem tam nějaké lejno ve výtahu nebylo nic příjemného, večer jsme se báli vycházet. Zesílilo to vždy po výplatě nebo po dávkách. Mně se naštěstí podařilo odejít, ostatním lidem ne.

Tady je tedy prapůvod vašeho dnešního tvrdého postupu?

Rozhodně mě ta zkušenost ovlivnila. Mám dvě holčičky a nechci se o ně pořád bát. Ty scény se nedějí jen na sídlištích, různé dětské gangy se pohybují po celém městě. Vybavuju si, jak mi volala starší dcera, chtěla jít domů ze sportovní haly, ale bála se, že tam na ni jeden ten gang čeká, tak jsem pro ni musela dojet. Teď už je jí dvacet, má přítele, takže obvykle jezdí s ním. A tu druhou, které je teď devět, vůbec nepustím samotnou. Vozím ji já nebo její tatínek, jsme sice rozvedení, ale máme dobré vztahy a střídáme se, aby nemusela chodit nikde sama.

A když jste byla vy malá?

To jsem samozřejmě sama chodila. Jako děti jsme přišli ze školy a hráli si před domem, dokud se nevrátili rodiče z práce domů. Dnes si to neumím představit.

Asi to tak nebude jen v Chomutově. Bydlím v centru Prahy, mám devítiletou dceru jako vy a teď si uvědomuji, že jsem ji ještě nepustila samotnou ven si hrát.

Já taky ne. Ale tak to nedělám jenom já nebo vy, dělají to tak skoro všichni rodiče. Asi máme větší strach, celkově je ta doba mnohem drsnější. Spousta rodičů vozí ráno dítě do školy a odpoledne ho vyzvedává.

A vy - chodíte večer domů sama?

Jezdím autem až domů. Ale to dnes taky jezdí kdekdo. Je to rychlejší, bydlím v místě, kam nezajíždí autobus, už tam nejsou ani lampy. Večer bych se tam asi opravdu bála.

A proč vlastně? Stalo se vám někdy něco na tom sídlišti na Zahradní?

Nestalo. A mým blízkým či známým taky ne. Naopak tam, kde bydlím teď, vykradli jednoho souseda a druhého unesli. Je to tam docela zajímavé.

A přesto se tam cítíte líp.

To je pravda. Máme zabezpečený dům jako všichni ostatní, je to taková jistota a obrana proti strachu.

Kdybyste si mohla vybrat souseda a musela volit mezi někým takzvaně nepřizpůsobivým a extremistou z Dělnické strany, koho byste si vybrala?

Těžké dilema. Ale uvažovala bych takto: o nepřizpůsobivém vím, že bude dělat rámus, že život vedle něj bude nežitelný, že se budu bát vyjít z bytu. Bude to dělat ten z Dělnické strany? Bude mě nějak vykořisťovat, bude ubližovat mně nebo mým dětem?

Chomutovská primátorka Ivana Řápková

Předpokládám tedy, že byste si spíš vybrala toho extremistu. Mám tomu rozumět tak, že k němu a priori cítíte větší sympatie?

Ne, takto jste se mě ani neptala. Jde mi čistě o to, abych ochránila svoje děti.

A propos děti. Když jste se dívala v televizi na záběry křičících žen a dětí, že jim město, respektive jím najatí exekutoři berou dávky, nezasáhlo vás to jako ženu a matku? Nezapochybovala jste o tom, co děláte?

Jako žena si myslím, že pokud by to byly dobré matky, tak by takovou situaci vůbec nenavodily. Možná jste viděla i jiné záběry, kdy tito lidé dostali nový byt a vypálili ho. Jak je možné, že ho vypálili, brali drogy, dětí si nevšímali a my je museli zachraňovat? Jak je možné, že rodiče pošlou nezletilé dítě do obchodu krást? Nechají ho v zimě běhat v tričku? Tak právě tohle mě jako matku velice zasahuje.

Třeba v tom je ta matka někdy nevinně. Prostě se ptám, zda vám nebylo těch žen někdy líto.

Těch žen ne. Mně je líto těch dětí.

A to, co děláte, jim pomůže?

Ono se to moc neříká, ale my máme pro lidi ve špatné situaci azylové a sociální byty, máme terénní pracovníky, kteří je učí, jak si půjčit a splácet peníze, jak nepropadnout lichvářům. Jde jen o to, zda lidé té naší pomoci chtějí využít, nebo ne.

Nemáte někdy na ulici strach, že se vám bude někdo chtít pomstít?

Teď není na takovou otázku úplně nejvhodnější doba, protože spousta lidí mi naopak vyjadřuje podporu. Jistě, některým se to nelíbí nebo se ptají, proč jsem situaci nechala dojít tak daleko, ale nejsou to výhrůžky. Výhrůžku jsem zažila jedinou: když mi loni přišla obálka s nábojnicemi. Tehdy jsem se opravdu bála. Ale nesouviselo to s exekucemi.

Nýbrž s tím, že jste odvolala ředitele zooparku pana Rabase, poslance za Stranu zelených, pokud se nepletu?

Na to samozřejmě nemám důkazy, ale ano, bylo to v té době. Pořádaly se tehdy demonstrace, lidé mi nosili plyšová zvířata na radnici, v tom jsou zelení perfektní. Pak ty demonstrace začaly být až vulgární, pamatuji si, jak pod radnicí stáli pan Bursík, paní Jacques a pan Rabas a směrem k oknu měli namířený nápis, že ve výběhu sviní je ještě volno. Bylo to dost drsné, ale znovu říkám: nevím, zda ta nábojnice s touhle kauzou souvisela.

To přišla obálka a vy jste ji otevřela?

Ne, obálku objevili už na poště a dali ji rovnou policii, já ji ani neměla v ruce. Policie mi zavolala a dala na výběr: buď budu mít ochranu, čímž dojde ke značnému omezení života mé rodiny, nebo budu mít určitý dohled. Vybrala jsem si to druhé.

V čem to spočívalo?

Ráno přijeli a jejich auto mě doprovázelo do práce a pak totéž večer. Bylo to stresující, hlavně pro moje děti. Takže jsme si pak doma řekli, že to zvládneme sami, usoudili jsme, že ta nábojnice byla provokace a že to nejspíš nikdo nemyslel vážně.

Děti o té obálce věděly od začátku?

Musela jsem jim to říct hned, nemohla jsem čekat, až se to objeví ve zprávách. Starší dcera reagovala větou: "To je hrozný" a víc to nerozebírala, s Kristýnkou to bylo složitější, trochu plakala a bála se o mě. Říkala "Maminko, já už nechci, abys byla primátorka." Teď má naopak radost, to je prý dobře, že jsou na mě lidi hodný.

Svěřila jste se s tou obálkou i bývalému manželovi?

Ano a domluvili jsme se, že kdyby bylo potřeba, bude u něj mladší dcera častěji.

Říkala jste, že s bývalým manželem máte dobré vztahy. Kdekterou ženu, která se rozvádí, by na to asi zajímal recept.

Myslím, že po rozchodu je nejdůležitější se od bývalého partnera úplně odpoutat. Jedině tak s ním dokážete rozumně spolupracovat při výchově dětí.

Chomutovská primátorka Ivana Řápková

Vaše starší dcera s exekucemi souhlasí?

Ano, probírá to i se svými kamarády. Život v Chomutově dobře znají.

Proč jste to vlastně neřešila dřív? Takhle to vypadá, že jste si vymyslela populistický krok ve chvíli, kdy jste potřebovala přikrýt některé své nepříjemné kauzy. Například nevýhodný pronájem Kamencového jezera, o němž točila reportáž Česká televize.

Ale ty dvě věci spolu vůbec nesouvisí. Ředitel zooparku mi poté, co jsem ho odvolala, řekl, že se mi mediálně pomstí, a to splnil. Dostal mě na dno i lidsky. Skutečnost je přitom opačná: zoopark vzkvétá a na Kamencovém jezeře město vydělává.

Tohle bohužel posoudit neumím. Ale neřekla jste mi, proč jste ty dluhy neřešila dřív. Čí to byl vlastně nápad, ty exekuce?

Můj… Ale neptejte se mě, proč mě to nenapadlo dřív. Já nevím.

Jste tvrdá žena?

Myslím, že ano. Ale myslím, že jsem i citlivá.

Jak se to projevuje?

Jsem na radnici už šest let a mockrát jsem cítila bezmoc, když za mnou přišli lidi s prosbou o pomoc a já ji neuměla zařídit. Třeba přišli mladí manželé, kteří si na hypotéku koupili byt, opravili ho, pak se do domu nastěhovala rodina, která všechny obtěžovala, takže oni už v tom bytě nedokázali žít a vrátili se k rodičům, protože na nový neměli a tenhle byl neprodejný. Nebo přišel starší muž, že jeho vnučka se nevyspí, v noci pláče a ráno musí do školy. A já jim musela říct: "Nemám vám jak pomoci, zavolejte policii." Policie přijela, vypsala těm, co dělali nepořádek, pokutu a oni se jí vysmáli: "My jsme na sociálních dávkách, nám nemáte co vzít!" Tohle mě dovedlo k přesvědčení, že pokud mám těm lidem, co se nemohou bránit, pomoci, tak musím být tvrdá.

Ti nepřizpůsobiví za vámi byli někdy taky?

Jednou. Přišel muž se ženou i s dítětem a řekl: "Já chci nový byt, protože už máme šest let výpověď kvůli dluhům a vy jste nám nedali nový!" Ti mě nedojali.

Jste oblíbená u svých podřízených?

Tak... vědí, že musí perfektně plnit své povinnosti. Když je neplní, tak určitě umím zvýšit hlas a být ironická, nepříjemná.

A u veřejnosti?

To záleží na tom, co se zrovna děje. Teď jsem spíš oblíbená. Paradoxně horší je to ve chvílích, kdy třeba zavádíme nový systém parkování nebo otevíráme dětské hřiště.

Hřiště? To někomu vadí?

Samozřejmě, to začnou chodit stížnosti, že děti dělají rámus, nebo mi přijdou lidi rovnou vynadat.

Chápu, vy přece proti rámusu bojujete. Jak to vypadá, když někdo přijde primátorce vynadat?

Jednotlivci se ke mně chovají slušně, horší je skupinka lidí, to na mě i křičí, například když přijdou na moje pravidelné setkání s občany. Jednou se na mě rozkřičela jedna paní na ulici, byla v opravdu těžké situaci, měla pocit, že se na ni všichni vykašlali, a tak jsem to na té ulici odnesla i za vládu.

Komu se s tím doma svěřujete?

Mám přítele, který mě má rád, pomáhá mi a miluje mě.

Primátorek u nás moc není, že…

Není. Jsme tři z pětadvaceti.

Vytvořily jste si nějaký ženský minispolek?

Tak na to jsme od sebe příliš daleko: jedna je ze Zlína - i když původem taky z Chomutova - a druhá z Frýdku-Místku. S tou první si občas napíšu, s druhou prakticky nejsem v kontaktu a vídáme se jen na setkáních jednou za tři čtvrtě roku.

Dokážete i takhle na dálku posoudit, zda jste v něčem jiné?

Myslím, že jsme houževnatější. Musíme být, abychom se na takovou funkci vůbec dostaly.

Protože jste ženy, nebo protože jste matky?

Obojí. Záleží na tom, zda muži okolo jsou tak osvícení, že dokáží ženy brát a respektovat jejich názory. Pořád jsou takoví, kteří se nás snaží srazit na kolena a dají to najevo povýšeneckým jednáním.

Myslíte tím některé konkrétní primátory?

Vůbec ne, takové jsem nezažila. Mluvím o lidech, kteří mě obklopovali, než jsem se vůbec stala lídrem kandidátky.

Takže spolustraníci?

Ano. No a pak je samozřejmě těžké to všechno skloubit s rodinou, na to žena potřebuje velmi silné zázemí. Střídáme se s exmanželem, pomáhá starší dcera, babička, teta.

Kolik času trávíte s mladší dcerou?

Hodiny.

To je málo, nebo tak akorát?

Tak já jsem to nijak neprůměrovala, jsou dny, kdy jedu v práci do večera, a pak si ji zase vyzvednu ve škole už v jednu a jdeme domů nebo si ji vezmu na nějakou akci, kde reprezentuji město a kam může se mnou. Taky se v poslední době docela dost učíme - vyjmenovaná slova. Samozřejmě bych s ní chtěla být víc, ale tak to má asi každá žena, která chodí do práce.

Chomutovská primátorka Ivana Řápková

Co vás vlastně hnalo do politiky?

To přišlo tak nějak samo. Pracovala jsem jako správkyně konkurzní podstaty, potom přišli známí, že hledají nové tváře do strany. Rok nato jsem kandidovala, pak se stala radní, starostkou, primátorkou.

Míříte ještě výš?

Láká mě to. Ať už tady v regionu, nebo na celostátní úrovni, třeba v Poslanecké sněmovně. Ale pokud se ptáte, zda jsem dostala nějakou konkrétní nabídku, tak nedostala.

Přirovnávají vás k Čunkovi v sukních, víte o tom?

Vím a nelíbí se mi to.

Nemáte pana Čunka ráda?

Pro mě je, když to řeknu slušně, nekomentovatelný… Ale hlavně, on stěhoval do buněk Romy, zatímco my zásadně děláme opatření proti všem nepřizpůsobivým, protože problém se netýká jen Romů. Jenže na základě podobných přirovnání pak na mě útočí romské organizace.

Taky vás přirovnali k americké kandidátce na viceprezidentku Sarah Palin, mimochodem je vám tahle dáma sympatičtější než třeba Hillary?

Myslím, že ano. Připadá mi racionálnější. Ne že bych tedy souhlasila se všemi jejími názory, stejně jako ale nesouhlasím se vším, co říká Hillary Clinton.

Tipovala bych vás tak s tou Sarah. Ale v tom přirovnání šlo ještě o něco jiného - o půvab. Podle jednoho průzkumu mezi americkými studenty prý vyšlo najevo, že když je žena hezká, profesně ji hodnotí hůř, protože se zaměřují víc na její sex appeal. Setkáváte se s tím?

To neumím posoudit. A taky nevím, zda takto více odpovídali muži, nebo ženy, od nichž to může být určitá nevraživost.

Na to jste někdy narazila?

Ano, měla jsem jednání, při němž mi dotyčná žena dávala najevo, že ona je ta nejlepší a že bych si měla dát pozor. Je to taková ješitnost.

Touto vlastností ovšem muži také oplývají.

Ano, ale jinak. Muž si buď dá pozor, nebo vás chce úplně srazit. Žena o svou pozici bojuje rafinovaněji a vymezuje si své pole působnosti.

Vy taky, třeba podvědomě?

To nevím, obvykle se snažím konfliktu předcházet, abych pak svým jednáním nenavodila negativní atmosféru. Měla jsem, pravda, jedno ne úplně příjemné jednání s mluvčí ministra Kocába Lejlou Abbasovou, která v podstatě vnikla do mé kanceláře.

Vnikla? Co to znamená?

Byla zamíchaná mezi jiné hosty, takže jsem ji požádala, zda by mohla vyčkat, ale ona naopak požádala ty ostatní, zda by jí dali přednost. U mě jsme si pak vyjasnily stanoviska a já jí vysvětlila, že nemůže zasahovat do rozhodování města. Asi jsem byla přísná, ale na druhé straně nešlo ani o nevraživost, ani o řevnivost, na kterou jste se ptala.

Vaše město teď nemá moc dobrou pověst. Máte tu vůbec nějaké krásné místo?

Máme jich spoustu.

A to nejkrásnější?

Já nejradši chodím do Bezručova údolí a na Kamencové jezero. Je tam úžasný klid. Z jedné strany je voda, z druhé velká zelená pláň a stromy. A za chvíli tam začne všechno rozkvétat.