RECENZE: Normal se za thriller jen vydává, v některých scénách herci vzbuzují smích

Konečně pořádný český thriller, těšili se milovníci napětí na film Normal, jehož upoutávky vypadaly tak světově. S včerejší premiérou jim sklaplo.

Na Freuda vždycky dojde

„Mám skvělé herce a skvělý scénář,“ zapsal si režisér Julius Ševčík do deníku na počátku ctižádostivého projektu. Z herců si však uchoval přirozenost pouze filmový debutant Pavel Gajdoš v roli obhájce; typově zajímavého mladíka by měl prověřit „normálnější“ film než Normal.

Představitel sériového vraha Milan Kňažko předvádí variaci slavného kanibala Hannibala Lectera, ale k vnějškové démoničnosti už nepřidává potměšilou hravost Anthonyho Hopkinse, kterou mu ostatně abstraktní dialogy ani nenabízejí.

Normal

50 %

ČR-Makedonie, 95 min.

režie Julius Ševčík

hrají Milan Kňažko, Dagmar Veškrnová - Havlová, Pavel Gajdoš, Jan Vlasák

Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk)

Kinobox: 64 %

IMDb: 5.9

Nejhůře dopadla Dagmar Havlová coby vrahova manželka, přestylizovaná mondénní loutka, která věty pronáší v jedné intonaci. Lépe se jí věří živočišné erotické projevy než románové věty „Ten muž mi zlomil srdce“. A když ji režisér pro vyjádření vnitřní rozervanosti dekorativně opře o stěnu hned vedle detailu švába, má kino na výběr jen tichý úžas, nebo hlasitý smích.

Což je pořád širší volba, než jakou dostali herci. Scénář totiž neobsahuje ani napětí, ani tajemství. Na rozdíl od podobného vypravěčského modelu slavného Prvotního strachu je tu o viníkovi od počátku jasno bez pochyb a záhad.

Údaje o düsseldorfském netvoru Petru Kurtenovi – původně Peteru Kürtenovi, jež si divák najde na internetu, Normal pouze opakuje a ilustruje vesměs divadelně aranžovanými scénami. Jako bonus přidává pouze kuchyňské psychologizování v duchu rčení „Freude, Freude, vždycky na tě dojde“ či plané myslitelské fráze.

Ani oscarový hráč si neporadí s dutými řečnickými otázkami „Nač myslíte potmě?“ či „Rodí se zrůdy, nebo je sami vytváříme?“, natož s výroky „Na světě není místa pro nevinnost“ nebo „Před soudem stojí celá společnost“. Čistě na okraj – dialog obsahuje i prohřešky proti češtině, především si plete zájmena a větné vazby.

Bod pro Paroubka

Do jisté míry by pomohlo, kdyby byl Normal němý. Třeba na ostrý nástup policejního komanda v kostele rytmizovaný skvělou hudbou se dobře dívá, ačkoli už tady vystrkuje růžky hlavní potíž filmu: je v něm takříkajíc přestylizováno. A to prostřednictvím veškerých klišé, k nimž patří svíce, věčné kapky vody i krve, bílé plátno, dívčí vlasy poletující ve větru a panenky u postýlky zavražděné holčičky.

Výraznou výtvarnou stránku včetně nervního těkání kamery razil Ševčík už ve své prvotině Restart, tam však vycházela z příběhu. Do Normalu prosakuje stylizace jeviště včetně strojených deklamací, jako by se režisér zhlédl ve von Trierově Dogvillu, jenže v něm se inscenační půdorys záměrně přiznával, kdežto v Normalu je rušivě znát v pozadí.

Samy o sobě některé obrazy účinkují – třeba projekce vrahových obětí na ruce Kurtenovy ženy; jejich průhledné metafory jim však ubírají na síle. Okaté předstírání hry na velké umění má zkrátka za důsledek povrchní monotónnost, v níž se ztrácí jakékoli sdělení – s výjimkou postavy advokáta, jenž se díky Kurtenovi zbavil vlastních iluzí. Zato učinit z vraha filozofujícího proroka hitlerovské zkázy, to už je hodně levný oslí můstek k „poselství“.