Zatímco na předchozích třech albech Madeleine Peyroux stavěla svůj repertoár zčásti z vlastních, resp. původních, písní a zčásti ze standardů (nikoli jen vyloženě jazzových, zpívala třeba i Waitse nebo Gainsbourga), tentokrát vystačila sama s písničkami, jichž je minimálně spoluautorkou.
Plně autorský přístup bývá za všech okolností bodem k dobru, jak ale z Bare Bones vidíme, nemusí být vždy samospasitelný. A zárukou stoprocentní úspěšnosti není ani slavný a šikovný producent, ani skvělá sestava hudebníků, ba ani neoddiskutovatelná interpretační kvalita samotné protagonistky.
Nepopsatelnost obsahu slova "kvalita" v umění jakéhokoli žánru tkví právě v tom, že přestože někdy mohou být všechny předpoklady k úspěchu předem dány, výsledek nakonec vrcholu vůbec dosáhnout nemusí - a samozřejmě to platí i naopak, jak víme ze stovek případů nahrávek, knih či filmů, které vytvořili "no name" tvůrci, od nichž jsme tudíž nic nečekali - a výsledek nás přesto v kladném slova smyslu poznamenal třeba na celý život.
Předchozím rozkladem samozřejmě nemá být řečeno, že Madeleine Peyroux v podobě alba Bare Bones předestřela posluchačům cosi špatného, nehodného jejího jména. Avšak laťka byla zejména předchozím výtečným albem Half The Perfect World nastavena až příliš vysoko.
Kladné "body" přitom albu kromě jejího podmanivého zpěvu (podobnějšího výrazem některým polohám Billie Holiday snad ještě víc než dřív, kdy toto "prokletí" Madeleine Peyroux pronásledovalo snad v každém článku) a producenta a basisty v jedné osobě Larryho Kleina přinášejí i další účastníci jeho vzniku.
Například Walter Becker ze souboru Steely Dan coby spoluautor několika písní nebo řádka skutečně velmi renomovaných hudebníků - bubeník Vinnie Colaiuta, pianista Jim Beard nebo varhaník Larry Goldings. Album je ovšem plně zaměřeno na projev zpěvačky (hrající ve většině písní na akustickou kytaru) a všichni hudebníci se plně soustřeďují na podkres jejího zpěvu.
Chyba snad ani není, že se jedná o album s převládající retro náladou, byť toho starosvětského soundu je místy možná trochu moc (už úvodní Instead v tomto smyslu nastaví atmosféru), spočívá spíš v celkové nevzrušivosti, jednostrunnosti skladeb, takže ani zpěvačka, ani kapela nemají příležitost výrazněji rozvinout hudební myšlenku.
A tak je oproti svému předchůdci album Bare Bones v kontextu srovnatelné produkce "jen" velmi slušné. Možná že Madeleine Peyroux je zpěvačka, která si mezi vlastní tvorbou potřebuje vystřihnout některou ze svých oblíbených převzatých písní, aby se "nastartovala". V tom případě by bylo dobré se vrátit ke starému modelu. Anebo prostě jen neměla svůj den.
Madeleine Peyroux: Bare Bones
vyd. Rounder/Universal, 49 minut
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
