Sám dal jeden gól, na další dva přihrál. I na ten, kterým jeho parťák Adamský rozhodl prodloužení. "Ten gól jsem ani neviděl."
Vážně?
No, jo. Už jsem šel z ledu a najednou koukám, že všichni skáčou na led. Říkám si, to bude asi gól.
Byl. Co pak hráč prožívá?
Úlevu a štěstí. Kdybyste viděli ty kluky v kabině. Jak moc chtěli, jak nechali na ledě maximum. Je hezkej pocit vědět, jak jsou kluci šťastní. A je fantastické vědět, jakou mají do hokeje chuť.
Kdyby se měřil čas strávený na ledě, kolik minut byste z těch 87 měl vy?
To nevím. Ale chodili jsme hodně, protože bylo spoustu oslabení i přesilovek. Všichni kluci se cítili být v pohodě. I trenér se nás ptal.
Rozhodlo až druhé prodloužení. Kdy naposledy jste tak dlouhý zápas hrál?
Ještě v Pittsburghu. Tam jsme šli pět prodloužení, takže tady to zase tak dlouhé nebylo. O přestávkách jsme jedli gely, před tím druhým prodloužení přinesli kluci nějaké oplatky.
Je prodloužení ještě o taktice nebo spíš jen o vůli?
Je to o vůli, taktika je daná. Ty chyby, co se objevily, pramení z únavy. A musím přiznat, že jsme v prodloužení měli i štěstí. Ale před prvním prodloužením jsme si říkali, že když gól nedáme teď, tak tam půjdem zase a dáme ho pak. Vyšlo to.
Jaké budou teď oslavy?
Zazpíváme si, v autobuse padne nějaké pivo a budeme čekat na koho v semifinále půjdeme. Před sezonou jsme chtěli do play-off, tohle je něco neskutečného a navíc. Tým má velkého ducha.
Na začátku druhého prodloužení vám ošetřovali šrám u oka. To bylo šití?
Kdepak. Chtěl jsem jít hned zpátky, tak mi to chytli sponkou. Trošku mě teď bolí hlava, ale to odezní.
