Bubník netajil svou radost z toho, že se konečně dočkal připomínky tehdejší velké křivdy. "Bojoval jsem mnoho a mnoho let za to, aby se podařilo něco takového udělat. Dokonce jsem tu chtěl otevřít hospůdku U mistrů světa, ale bohužel k tomu nedošlo. A dneska v 80 letech už se do toho pouštět nebudu,"
řekl Bubník.
"Je bezvadné, že to tu je, teď už hrozí jen to, že to někdo ukradne a ten bronz bude chtít prodat," dodal Bubník. Litoval pouze toho, že se pamětní desky nedočkalo více z jeho bývalých spoluhráčů. "Tohle se nikdy v žádném státě nestalo, aby národu pozavírali jejich miláčky. A my jsme jimi byli. Jsem dnes strašně rád a spokojený, že těm všem mým kamarádům, kteří jsou na této desce, můžeme vzdát hold, i když
jich většina hraje hokej tam nahoře a je to už 59 let," prohlásil člen nedávno vzniklé Síně slávy ČSLH.
"Strašně rád na ty kluky vzpomínám, protože ve mně všichni zanechali určitý kus života. Bylo to nádherné." Podle Bubníka se měl celý návrh zrealizovat již mnohem dříve. "Myslím, že předsedové svazu měli už dávno a dávno dát impulz k tomu, aby se nezapomnělo," uvedl Bubník.
"Možná je škoda, že mě a Bohouše Modrýho tehdy nepověsili, když jsme měli návrh trestu smrti. Kdyby nás pověsili, tak ta deska byla možná už dávno a dávno tady," dodal bývalý poslanec českého parlamentu.
Tragický konec první zlaté generace se začal naplňovat v sobotu 11. března 1950 na pražském ruzyňském letišti. Reprezentace se zde chystala k odletu na světový šampionát do Londýna, kde měla obhajovat titul mistrů světa, leč zbytečně. Špičky KSČ hokejistům cestu znemožnily, neboť žily v panických obavách z jejich hromadné emigrace. "Oznámili nám, že nemůžeme odletět kvůli reportérům, kteří nedostali víza. Zjistili jsme však, že to byla všechno lež a víza vydaná byla," připomněl Bubník.
Dva dny nato, kdy bylo oficiálně oznámeno, že se československé mužstvo MS nezúčastní, se část týmu sešla v oblíbené hospůdce U Herclíků poblíž Národního divadla. "To byla taková naše hospůdka, šest vojáků nás sem chodilo na obědy i večeře, protože naše kasárna byla Chuchle. Navíc Roziňákovi a Macelisovi se narodili synové a chtěli jsme to oslavit. Mladý kluci, jednadvacet let, k tomu alkohol a dudák. Zpívalo se a všechno možný," vzpomínal Bubník.
Rozčilení hráči si nebrali servítky a začala padat ostrá slova: "Svině komunistický. Mají strach, že bychom se nevrátili," ozývalo se například. "Pamatuju, jak jsme s Vaškem Roziňákem vybíhali z té hospody a křičeli, jak chceme mít křídla a chceme být volní. Křičeli jsme 'smrt komunismu' a že chceme svobodu. Blázniví dvacetiletí kluci, mysleli jsme, že to všecko zvrátíme," připomněl Bubník.
Hokejisté však netušili, že jsou během celého posezení pod dohledem dvojice příslušníků StB. "Ti pak mě a Roziňákovi řekli, že půjdeme s nima. První dostal ránu od Zlatka Červeného, ale druhý písknul a tady na tom náměstíčku už bylo připravené auto s mnoha policisty, kteří tam vtrhli a začali všechny zatýkat. Dnes už víme, že to na nás byla přichystaná past," uvedl Bubník.
Celá akce nakonec skončila příjezdem příslušníků Státní bezpečnosti a zatčením Bubníka, Roziňáka a Červeného. V následujících dnech byli pozatýkáni i další hráči - jako poslední, 24. března, legendární gólman "Bóža" Modrý. Likvidace týmu, která nemá ve sportovní historii obdoby, vyvrcholila neveřejným zasedáním soudu dne 7. října 1950.
Tresty 11 hráčů odsouzených za velezradu činily souhrnně 74 let a čtyři měsíce: Modrý dostal 15 let, Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Roziňák a Vladimír Kobranov 10, Josef Jirka šest, Červený tři, Jiří Macelis dva, Přemysl Hajný jeden rok vězení. Antonín Španninger s Josefem Štockem obdrželi osm měsíců.
Smutnou postavou celé, předem zrežírované špinavé hry, byl další vynikající hokejista Vladimír Zábrodský. Kdykoliv se podle výpovědí nezákonně obviněných hráčů mezi sebou bavili o opuštění republiky - zejména pak během Spenglerova poháru roku 1949 při setkání s hokejovými emigranty Josefem Malečkem či Jaroslavem Drobným - patřil právě on k vůdcům debaty. Nikdy však nebyl uvězněn ani vazebně stíhán.
