Vlastně za to mohou právě Prodigy, že se o "programovatelnou" taneční hudbu začali zajímat i zastánci striktně "rukodělného" rockového fundamentu, což vyústilo až v aktuální křížení elektroniky a metalové image.
Jsou dítkem sedmatřicetiletého odbarveného blonďáka Liama Howletta. Ten od dětství drtil piano, poslouchal hip hop a v osmnácti, zasažen britskou acid house vlnou, se osmělil dát do té doby mírumilovně laděnému hnutí zlobivou tvář.
Zdůraznil burácející rytmiku, nabrousil syntezátory a za přispění rockového naturelu vokalistů Maxima Reality a Keitha Flinta vytvořili elektronickou protiváhu punku a heavy metalu: agresivní muziku, která funguje jako frustrační ventil.
Prodigy bavili pouze osvědčenými hityRecenze pražského koncertu z října 2006 |
A po dvou stylotvorných albech přišel i komerční průlom. Album Fat Of The Land (1997) s hity Breathe a Firestarter je se sedmi miliony prodaných kopií nejúspěšnějším tanečním albem všech dob.
Pak přišlo škobrtnutí, album Always Outnumbered, Never Outgunned (2004) u fanoušků propadlo. Mimo jiné i proto, že na něm neparticipoval žádný ze stálých vokalistů, a tak je vlastně spíš sólovkou Liama Howletta. Publikum si však na rapera Maxima Reality a zpěváka Keitha Flinta zvyklo.
Zlom přišel před dvěma lety s vlnou nu-rave. Mladí hudebníci začali najednou Prodigy a jejich souputníky ze začátku 90. let vzývat a nepokrytě z nich čerpat. Nejzářnějším příkladem jsou londýnští Hadouken! – jejich loňský úspěšný debut Music For The Accelerated Culture na Prodigy odkazuje nejen svým zvukem, ale i jménem (k druhé desce Music for the Jilted Generation).
A ti vycítili, že lepší příležitost pro comeback už nemusí přijít. A jako by předešlé album nikdy nebylo, novinka je návratem se vším všudy. Od apokalyptických bicích přes syntezátory jako cirkulárka až po naježené vokály Maxima a Keitha.
Zní to skvěle – ale jen dokud vám nedojde, že je to stejná past, do jaké se dostala prakticky každá velká kapela, která se rozhodla obnažit vlastní kořeny. Je samozřejmě obdivuhodné, že je někdo i po dvaceti letech na scéně schopen po zvukové stránce nakopat zadek klukům o generaci mladším. Rock’n’roll je však odjakživa nejen revolta, ale především autentičnost.
A i když je nová deska plná zloby, není tak úplně jasné, proti čemu se Prodigy bouří a jestli jim to máme věřit. Název desky (Útočníci musí zemřít) by se dokonce při troše ironie dal chápat jako vyhlášení války epigonům a snaze porazit je jejich vlastní zbraní.
Jenomže zatímco ti mají na naivitu ve svých začátcích trochu právo, od kapely formátu Prodigy je na místě očekávat víc. Přinejmenším náznak odvahy vyvíjet se a neustrnout. A ten chybí.
Přes několik skutečně slušných míst (za všechny jmenujme skladbu Take Me To The Hospital) nelze přehlédnout, že noví Prodigy se snaží napodobit Hadouken!, kteří se snaží napodobit Prodigy. A usvědčením, že tenhle vztek vlastně není reálný, že je to jenom hra na vztek, je závěrečná Stand Up, znějící jako remix Elvisova lasvegaského období.
Přes všechny zásluhy, jaké mají její tvůrci na současnou podobu elektronické hudby, Invaders Must Die je totiž především úlitbou aktuálnímu popovému trendu. Což fakt, že v jedné ze skladeb do bicích tříská Dave Grohl z Foo Fighters, nevyvrací, ale podtrhuje.
THE PRODIGY - Invaders Must Die
CD 45:52 min., cena 519 korun
Hodnocení: 60 %
