"Vyrábíme spoustu věcí včetně dalších cen, ale přiznávám, že ke Lvům mám velmi osobní vztah," říká majitel sklárny Rückl Crystal Jiří Rückl, kde se filmové sošky vyrábějí už osm let, a když mu zástupkyně V.A.C. Otilie Semorádová předá jednoho pochroumaného, opravdu to vypadá, jako kdyby veterinářovi přivezli raněné zvířátko.
"Chudáček, má uštípnutý čumák. No tak si ho tu pár dní necháme, to se spraví," rozplývá se nad soškou Petra Poše, který ji před třemi lety dostal za Fimfárum, a teď ji posílá na správku. "Ten ročník si obzvlášť pamatuju, Fimfárum tehdy dostalo čtyři Lvy, je to tak?" obrací se na mě a má pravdu.
Pan Rückl není žádný extrémní filmový fanoušek, jen se svou práci snaží dělat maximálně profesionálně. Když už sošky pocházejí z jeho sklárny, chce vědět, u koho našly domov. "Obzvláště u hereckých kategorií mě to baví sledovat," přiznává.
Český lev miluje, když je horko
Český lev, respektive jeho skleněná figurka, nemá lehký úděl. Než ji výrobci pustí k majiteli, musí třikrát do pece. Ve formě se peče při 1 000 stupních Celsia, po vyjmutí musí chladnout dlouhé dva dny a ani o minutu míň. "Kdybychom mu ten čas nedali, mohlo by v něm vzniknout pnutí a Lev by popraskal," vysvětluje Rückl.
Následuje broušení, leštění, pískování a nakonec zlacení, po kterém musí Lev do pece znovu, aby zlatý povlak neopadal. "Zlatí se směsí nejrůznějších silic a čtyřiadvacetikarátového zlata, která sice nevypadá vábně, ale hodnotu má vysokou," prozrazuje paní Romana, která se zlacení věnuje už dvacet let.
Když sledujete její soustředěnou práci, nemůže vás nenapadnout, co by se stalo, kdyby jí ruka ujela. "To se prostě stát nesmí. Jinak to znamená nové broušení a spousta práce navíc," říká a štětečkem vybarvuje písmenka v názvu kategorie.
"Jména se vyrývají až dodatečně, to je také důvod, proč musí Lev do pece třikrát. Výroba je tak sice o jeden cyklus delší, ale aspoň se nemusíme bát, že nás někdo bude podezřívat z vyzrazení výsledků. Neznáme je," dodává Romana, jež ze stydlivosti "zapřela" příjmení.
Zmetky musí do koše
Důležitou fází výroby lvích sošek je broušení. Odehrává se v prostředí, jehož klima nemá daleko k tropickému. "Brusiči mají prakticky neustále mokré ruce, proto má voda teplotu lidského těla. Pravda, je tu díky tomu trochu nedýchatelno, ale dá se to," říká náš průvodce mezi vrčícími bruskami. Jaroslav Mádle, který má broušení Lvů na starosti již několik let, si ovšem nestěžuje.
"Baví mě to, je to tvůrčí práce. Do ruky dostanu odlitek, který není dokonalý, a já na něm vybrušuju detaily, konkrétně to vydá zhruba na třicet plošek. Čumák, tlapy, oči, uši a pak také lesklé a matné plochy, o to všechno bych se měl postarat já. Když mám den, zpracuji tři čtyři sošky, běda ale, když se někde seknu, omylem něco odštípnu nebo se mi dostane do ruky hodně pokažená soška. To jsou potom hodiny piplání navíc," říká Mádle s tím, že zmetky, to znamená hodně nepovedné kousky, musí likvidovat.
"Jediní Lvi, kteří existují, jsou ti v soutěži. A pak samozřejmě pár náhradních kousků, které se každý rok vyrábějí pro případ, že se nějaký poškodí. Rozhodně to není tak, že bychom všichni měli doma kopii. I když je pravda, že já jednoho Lva mám. Je to ten úplně první, kterého jsem vyrobil podle návrhu akademického malíře Jakuba Švédy," usmívá se Mádle a připouští, že za léta strávená se Lvy už se u něj projevuje profesionální deformace.
"Když se dívám na přenos z udílení, nesleduju ani tak kdo vyhrál, jako jestli soška vypadá, jak má. Zatím bylo všechno v pořádku, tak uvidíme příště," uzavírá.
