Abeceda komunistických zločinů: Dusivá léta disidentky Jüptnerové

  • 353
Disidentka Hana Jüptnerová žila i v komunistických 70. letech podle svého přesvědčení. Tajní ji za to vyslýchali i v šestinedělí. Disidentům je zasvěcen čtvrtý díl seriálu MF DNES, iDNES.cz a občanského sdružení PANT. Abeceda komunistických zločinů na lidských příbězích připomíná praktiky režimu, od jehož pádu letos uplyne dvacet let.

I obyčejný člověk má možnost volby, říká Jüptnerová. Když však byla bez místa, brečela.

"Přemýšlela jsem, že půjdu na psychiatrii," říká Hana Jüptnerová z Vrchlabí. Bylo to na jaře 1988 a ona, matka samoživitelka, byla bez zaměstnání.

Paradox v komunistickém Československu, v zemi, která do celého světa halasně deklaruje, že žádné nezaměstnané nemá. Šestatřicetiletá středoškolská učitelka češtiny a němčiny Hana Jüptnerová však opravdu nemůže žádné místo najít. Patří mezi ty, kterým se říká disidenti.

Kdo je disident

Označení disident se používá pro odpůrce režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech, především pro chartisty. Oni sami se tak označovali neradi. Termín pochází z latinského dissidere, nesouhlasit. Slovo "disent" začali používat v šedesátých letech západní novináři v souvislosti s kritiky režimu v Sovětském svazu, později i v dalších zemích.

Podepsala totiž Chartu a navíc nedávno veřejně kriticky vystoupila proti režimu. Pronesla projev na pohřbu disidenta Pavla Wonky, který zahynul v komunistickém vězení.

To byla samozřejmě chyba. Tím spíš, že to byl hodně kritický projev. "Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země..." řekla mimo jiné na smutečním rozloučení s Wonkou. Pohřeb se stal veřejnou manifestací proti komunistickému režimu. A "mocní této země“ se hned Jüptnerové začali mstít.

Místo je obsazené

"Přihlásila jsem se na inzerát, řekli, že mne vezmou. Pak jsem přišla druhý den vyřídit papíry a už to místo nebylo," popisuje. Odmítli ji dokonce v nemocnici, kde měla nastoupit jako uklízečka.

"Paní měla radost, že tam nastoupím. Ale pak už to také nešlo..." popisuje. "Kdybych nezískala místo, nedostala bych přídavky na dítě," vysvětluje. Nakonec jí pomohl kolega z evangelického sboru, kde byla členkou. Dostala místo v cukrářské výrobně.

Dusivá sedmdesátá

Jüptnerová však nevystoupila na Wonkově pohřbu náhodou, stejně jako nebylo náhodné, že už předtím podepsala Chartu. Tíživé časy sedmdesátých let ji totiž deptaly. "Když vznikla Charta, byla jsem ještě svobodná. A už za studií jsem se přátelila s mužem, který ji podepsal a jeho přítel byl dokonce ve vězení. Takže jsem tu situaci znala dobře. I podvědomě jsem Chartu uvítala, ta sedmdesátá léta byla opravdu dusivá," řekla.

CO ŘEKLA NA WONKOVĚ POHŘBU

"Milý Pavle, loučím se teď s Tebou za všechny Tvé přátele z Vrchlabí... Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země. Ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále ještě vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisíce jiných křivd. Ty jsi způsobil, že se nám rozměr smrti jako nejvyšší oběti stává znovu měřítkem hodnot. Pomohl jsi nám k tomu, že budeme jednat beze strachu."

V té době se však Jüptnerové tak trochu zamotal i osobní život. Čekala druhé dítě, ale tušila, že s manželem déle žít nebude. Rozváděla se. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že bude žít sama, Chartu podepsala. Bylo to v roce 1979. "Jinak bych to asi nemohla udělat, tím podpisem bych ohrožovala i jeho," říká.

Samozřejmě, že se o ni hned začala zajímat tajná policie. Jako o všechny disidenty. "Brali mne na výslechy. Byla jsem v šestinedělí a přijeli k nám domů, to nebylo moc příjemné," vzpomíná.

Nejhorší rozvrh

Měla smůlu samozřejmě v tom, že disidenti mimo hlavní město na tom byli kvůli izolaci většinou hůř. Ale mateřská dovolená jí na druhé straně nejspíš pomohla zbavit se nežádoucí pozornosti. Když skončila a měla nastoupit do zaměstnání, šlo to kupodivu hladce.

Byla překvapená, že ji na gymnáziu jako učitelku němčiny vůbec vzali. Ani s tím nepočítala. Ale výslechy pokračovaly. Při jednom z nich ji upozornili, že to řeknou ve škole. Rozhodla se je předejít.

Řekla to tedy sama. "Tak jsem sama řekla panu řediteli, že jsem podepsala Chartu, aby to věděl ode mne. Nebylo to moc příjemné, dávali mi ten nejhorší rozvrh, já jsem ještě dojížděla, to byl očistec," vzpomíná.

MÝTY A REALITA

Soudí se, že: Postavit se komunistickému režimu mohli jen ti, kteří měli známé jméno, kontakty na Západě a poutali pozornost světové veřejnosti. Pro ostatní to byl předem marný a především zbytečný boj.

Skutečnost: Příběh disidentky Jüptnerové ukazuje, že i obyčejná učitelka, navíc bez kontaktů a s bydlištěm mimo městská centra se mohla pokusit žít svůj život podle vlastního přesvědčení.

Ale stále ještě na tom nebyla tak špatně. Zatímco ostatní disidenti často končili ve vězení nebo byli nuceni k emigraci, ona ještě přežívala a mohla vlastně dělat i svou práci.

Roli v tom hrálo i to, že neměla prakticky žádné kontakty na ostatní chartisty. "Já jsem měla děti, já se chtěla jen solidarizovat, štvalo mne, jak s nimi zacházejí. Myslela jsme na lidi ve vězení, jak se tam asi mají...," popisuje.

Jenže pak přišly volby, ve kterých Wonka kandidoval jako nezávislý, a byl uvězněn. Jüptnerová držela protestní hladovku, když Wonka zemřel, rozhodla se promluvit na jeho pohřbu. Pak už to šlo všechno jaksi samo. Cítila, že ve škole už nevydrží, rozhodla se odejít.

Okamžitý vyhazov

Netušila, jak rychle to půjde. "Ve škole byly napjaté vztahy. Já si stejně říkala, že když tam jsem, tak tím říkám ano všemu tomu, co se děje kolem mne." Poslala výpověď a pak za ní přišel ředitel. "Chcete výpověď, nebo rozvázat pracovní poměr dohodou?" ptá se.

KDO JE HANA JÜPTNEROVÁ

Narodila se v roce 1952 v Trutnově, od roku 1976 učila na gymnáziu v Jilemnici. Po projevu na pohřbu Pavla Wonky pracovala jako pomocná síla v cukrářské výrobně a jako skladnice. Od roku 1990 znovu učila na střední škole, později působila jako pěstounka. Dnes je v důchodu, v pěstounské péči má ještě dvě děti.

"Odpověděla jsem, že dohodou. To byl pátek a on mi to ukončil od pondělí. Já přitom počítala, že budu učit do konce školního roku," popisuje. Touha zbavit se nepohodlné disidentky byla tak silná, že si tím vedení školy samo nadrobilo nemalé problémy. Jüptnerová byla totiž na gymnáziu jedinou němčinářkou, takže se po jejím odchodu musely složitě spojovat třídy.

A ji samotnou čekalo to nešťastné hledání zaměstnání, než zakotvila ve výrobně cukroví a později jako skladnice na stavbě čističky. K učení se bude moci vrátit až po pádu komunismu. "Samozřejmě nelituji, že jsem se řídila svým svědomím. Považuji se za obyčejného člověka, myslím, že i takový obyčejný člověk měl tehdy možnost volby," říká.

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy.

Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých něco podobného jako lidé uvedení výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály?

Pošlete nám je na redakční e-mail. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury.

Abeceda komunistických zločinů


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue