Na Objev roku byli nominovaní tři mladí zpěváci. Vzpomněl jste si na své začátky? Jaké jste měl v jejich věku cíle?
Já jsem se chtěl hlavně trochu odlišovat. Toužil jsem bourat hranice mezi vážnou a populární hudbou, tíhl jsem ke zpěvákům, kteří se svým repertoárem uměli dotýkat obého. A přál jsem si, aby když lidé zapnou rádio a uslyší můj hlas, okamžitě poznali, že jsem to já.
To se vám splnilo do puntíku.
K poznání už snad jsem, to je pravda. Ale ta rádia mě nehrají. Jsem pro ně moc starý. Mají svoje playlisty a formáty, podle kterých by to měl člověk nad čtyřicet v muzice pomalu začít balit a věnovat se něčemu jinému.
Vy jste ale přece pro řadu lidí legenda.
Jenže to samo o sobě nestačí. Čímž si nestěžuji a nikomu nic nevyčítám, ona je to celosvětová vlna. V Německu tomu říkají šílenství mládí, Jugendwahnsinn. Naštěstí jsou tu ceny, jako je Slavík, které ukazují, že ještě nepatříme do šrotu. Že hodně lidí oceňuje výdrž a legendu zpěváka, který má za sebou bezmála padesátiletou dráhu.
Takže ocenění jako Slavík je pro vás stále stejně cenné?
Samozřejmě. Je to takový barometr přízně publika. Ještě větší povzbuzení je však pro mě počet získaných hlasů. Letos jich bylo neuvěřitelně! Mám chuť ještě pár let zpívat a nemohl jsem dostat lepší motivaci.
Existuje z vašeho pohledu ještě něco víc než Slavík?
Koncerty. Mám za sebou turné a fakt, že se mi dařilo zaplnit největší sportovní haly, je pro mě osobně možná ještě o něco víc. Nejspíš proto, že je v tom autentičnost prožitku, nejde "jen" o žebříček. Interpret cítí, že ho lidé mají rádi, a ti zase cítí, že je tu jen pro ně. Je to nepřenosná zkušenost.
Kolik cen Český Slavík ještě zpěvák Karel Gott získá?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 27. prosince 2008. Anketa je uzavřena.
Přesto si při všech vašich úspěších říkám: potřebujete ještě vůbec vydávat nové desky?
Mám tak široký repertoár, že bych nemusel: na koncertech jsem si ověřil, že lidé tíhnou k nostalgii a rádi si opakují věci, které znají z dřívějška a mají k nim blízký vztah. Ale já chci dělat i nové písně, to je myslím ambice každého umělce. Prahnu po tom, abych ukázal, že pořád na něčem pracuji, že neležím někde pod palmou a neříkám si, že stačí, aby se hrály moje staré hity. Nestačí, chci se stále posunovat.
Kam?
Kolikrát jsem slyšel, že patřím k těm, kdo už zpívají jen pro své vrstevníky, ale to není pravda. Na turné byly všechny generace – od dětí přes teenagery až po babičky. Mimochodem, oslovovat široké publikum se mi daří i v sousedním Německu. Mám z toho obrovskou radost, protože tam zažívám ty posuny, které mě baví. V jednom pořadu jsem si například zazpíval s raperem, kterému bych mohl být dědečkem, ale on si mě sám vybral. Jmenuje se Bushido a je velmi kontroverzní. Jeho texty jsou dost drsné, popisují život, jaký je. A on chtěl, aby mu refrén zapěl někdo, kdo zpívá, jak je svět plný dobrých zpráv.
Bushido feat. Karel Gott - Für immer jung
Jaký jste z toho měl pocit?
Bylo to gigantické! Přivedl mě před své publikum, patnáct tisíc dětí, a oni všichni mě brali úplně přirozeně. Ječeli radostí. Přitom bych měl říct, že jsem to nedělal proto, abych se vnutil novým posluchačům, prostě jsme si sedli. Na tom pódiu se emocionálně prolnuli dva lidé, kteří dělají sice hodně odlišné žánry, ale názorově jsou na jedné lodi.
Vraťme se ke Slavíkům. Skutečně pokaždé počítáte i s možností, že budete druhý? Máte dvě verze projevů?
Dvě verze nemám, ale je fakt, že zatímco poslouchám jiné děkovné řeči, přemýšlím, co bych asi řekl, kdybych nevyhrál. Marek Eben o tom má krásnou písničku, jmenuje se příznačně Kdybych nevyhrál... Pochopitelně bych poděkoval, i kdybych byl druhý. Ale ona je ta soutěž stejně spíš jen taková hra, hecování v dobrém, které mě ještě nepřestalo bavit.
Takže doživotního Slavíka, díky kterému byste se vyhnul každoročnímu soutěžení, nechcete?
Jen ne nic doživotního, doživotí zní děsivě konečně. To radši budu každý rok hezky znovu bojovat. Zdravá konkurence mi dělá dobře.
