Ona
Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic | foto: Dalibor PuchtaiDNES.cz

Zpověď ženy z Lidic: Muži a děti žijí. S tím jsme přežily koncentrák

Na osudnou noc a následné tři roky v koncentráku nelze zapomenout. Miloslavě Kalibové bylo 19 let, když Němci vypálili rodné Lidice. "Byli to zloději, lháři a vrazi," říká jedna z posledních pamětnic.

Miloslava Kalibová

  • Narodila se 29. 12. 1922 v Lidicích. Otec Jaroslav Suchánek byl cukrář a kuchař, vydal několik kuchařek. Má o tři roky mladší sestru Jaroslavu.
  • Bylo jí 19 let, když Němci zastřelili otce a ji spolu s matkou a sestrou poslali na tři roky do koncentračního tábora.
  • Po válce se provdala. Má dvě děti a čtyři vnoučata. Rodina bydlela v Praze, do Lidic se Miloslava natrvalo vrátila až v 80. letech minulého století.
  • Je členkou ravensbrückého táborového výboru a ve svazu politických vězňů. Pomáhá lidickému muzeu shromažďovat cenné historické informace o lidických rodácích.

Vyhlazení Lidic bylo reakcí německých okupantů na atentát na Heydricha. Myslíte si po tom všem, že měl smysl?
Když někoho připravit o život, tak aby už to stálo za to, aby šlo o špičku, která uděluje rozkazy. Heydrich byl zloduch, který už napáchal zvěrstva v Norsku a v Belgii, kde byl, než se dostal k nám do protektorátu. Po jeho nástupu přišlo jen vraždění. Sice kvůli atentátu zahynula spousta nevinných lidí, ale mělo to mezinárodní i diplomatický význam. Například Angličané hned v červenci odvolali podpis Mnichovské dohody a Francouzi v září.

V Lidicích jste se narodila?
Ano, doma v rodinném domku, který tam vedle své hospody postavil pro mou maminku její otec.

Vzpomínáte si na dětství?
Bývali jsme tu s rodiči a se sestrou jen přes zimu. Tatínek byl vyučený cukrář a kuchař a Všeobecný penzijní ústav ho zaměstnal v zotavovně v Luhačovicích, takže přes léto jsme bydleli tam. Pak ale tatínka přeložili na Slovensko, do Nového Smokovce. Rodiče a sestra se tam přestěhovali, ale já už jsem chodila do gymnázia a bydlela v Praze u příbuzných a známých.

Přišel 14. březen 1939, rozdělení republiky a tatínek musel zpátky do Čech.
Penzijní ústav neměl, kde by tatínka zaměstnal, a tak ho v sedmačtyřiceti letech penzionovali. Rodiče se tedy vrátili do Lidic a tady jsme byli i tu osudnou noc.

Měla jste po maturitě a Němci zavřeli vysoké školy. Bývala byste chtěla studovat?
Vždycky mě lákala medicína, ale nevím, jestli bych na ni stačila.

Už v den Heydrichovy smrti přišli do Lidic vojáci. Věděli jste, co se děje?
Kontrolovali všechny domy, takové prohlídky se běžně dělaly. Po celé zemi tehdy Němci pátrali po pachatelích atentátu. Mysleli jsme si, že tím to pro Lidice skončilo, ale večer 9. června se najednou ve vsi objevila nákladní auta s vojáky. Uzavřeli Lidice, nikdo nesměl ven. Pustili sem jen muže, kteří se vrátili z denní směny.

Šli jste tenkrát spát?
Šli jsme normálně večer do postele. Rodiče po půlnoci zjistili, že se něco děje. Muselo být zatemněno, a tak slyšeli jen těžké kroky z ulice. Nad námi bydlel Gustav Pospíšil, invalida z první světové války. Měl dřevěnou protézu, která při chůzi klapala. Tatínek to slyšel a povídá: Jéžiši, tam někdo vede Pospíšila. Vyváděli lidi napřed z domků na okraji a postupovali směrem doprostřed vsi, kde jsme bydleli i my. Přišli k nám někdy po třetí hodině ráno.

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

Vás vzbudili, až když přišli vojáci do domu?
Tři vojáci zabouchali na domovní dveře, jeden z nich mluvil česky. Maminka nás vzbudila a oni nám nařídili se rychle obléknout, že půjdeme na tři dny do školy k výslechu. "Vezměte si jídlo, peníze, šperky a vkladní knížky," řekli nám poměrně klidně. Asi aby nás uklidnili. Maminka se ještě ptala, co bude s prasetem, slepicemi a králíky. "O to se nestarejte, to už zařídíme sami," ujistili ji.

Pak vás odvedli ke škole.
S námi šli ještě mladí manželé Noví a jejich pětiletá holčička, kteří u nás měli pronajatou jednu místnost, protože si domek teprve stavěli. Na návsi u kostela už čekali vojáci. Mého tatínka a pana Nového odvedli pryč. Mě, o tři roky mladší sestru, maminku a paní Novou s dcerou vedli do školy. Na chodbě školy stál voják, vedle něj dva kufry, do nichž jsme musely hodit šperky, peníze, vkladní knížky, ale i náušnice, prstýnky, hodinky, co jsme měly na sobě. Po páté hodině nás pak odvezli do tělocvičny reálného gymnázia v Kladně.

Vaše domy už prohledávat nemuseli. Cennosti jste jim samy přinesly...
Projevili se tak, jak pro ně bylo typické. Jako lháři, zloději a vrahové. Domy pak vyrabovali podle toho, co se jim hodilo. Je například známo, že manželka velitele kladenského gestapa Haralda Wiesmanna později vozila své dítě v kočárku sestry důstojníka Horáka, kterou z Lidic vyhnali těhotnou. Hned po porodu ji deportovali za námi do koncentráku a dítě skončilo v ústavu, kde zemřelo.

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

Co se dělo v Kladně?
Zavřeli nás na tři dny do tělocvičny s několika řadami slámy na podlaze. Bylo nás tam na tři sta a nesměly jsme otevřít okna, tak si dovedete představit ten vzduch. Nejstarší paní bylo 88 let a nejmladšímu dítěti 16 dnů. Na chodbě nás hlídali němečtí vojáci. Uměla jsem ze školy trochu německy, a tak jsem se jich ptala, proč jsme tu, ale nikdo neodpověděl. Pozornost tu věnovali hlavně dětem. Volali si je s maminkami, ptali se na sociální poměry, na nemoce, zapsali si barvu vlasů a očí, měřili lebky. Hledali čistou rasu. Vybrali pouze tři děti z 98. Později vzali v Polsku na milost ještě sedm dalších. Ostatní zavraždili.

Děti pak matkám vzali?
Třetí den, v pátek k večeru, přišlo asi sedm mužů gestapa a jeden z těch sedmi vojáků prohlásil: Víte, co se v Lidicích stalo, za to půjdete na nějaký čas do tábora. Ženy pojedou vlakem a děti, aby pro ně byla cesta pohodlnější, pojedou autobusem. A vyzvali maminky, aby děti předaly vojákům. Nastaly strašné scény. Osmiletá holčička chytila mámu kolem krku: "Jestli jsi moje máma, tak mě přece nemůžeš dát," povídá. Bylo to nejsmutnější loučení v našem životě. Nakonec gestapáci rozhodli, že matky dětí do jednoho roku je budou doprovázet. Druhý den jim ale stejně děti sebrali, ženy poslali do Terezína a pak za námi do tábora. Ty malé děti odvezli do Prahy, do německého dětského domova v Krči. Jeden chlapeček tam zemřel, šest se jich zachránilo.

Druhý den jste jely do tábora Ravensbrück.
Náklaďáky nás odvezly na nádraží. Nastoupily jsme do osobního vlaku. Jely jsme dvě noci a den v doprovodu vojáků. Od nich jsem vyzvěděla, že tam, kam jedeme, nebudou lidičtí muži.

Jaké byly vaše první dojmy z tábora?
Na malé zastávce už čekaly esesačky, každá s vlčákem u nohy. Strkaly do nás a německy křičely, že se máme seřadit po pěti. Vedly nás kolem vilek esesáků, vypadalo to tam docela krásně. Kolem borovice, na konci jezero... Ale přede mnou nesly v průvodu dvě ženy na židli svou maminku, která se dvacet let nepostavila na nohy, protože měla silné revma. Přežila v táboře na slamníku ještě zimu. Zemřela příští rok na jaře. Po válce řekla její dcera mé sestře: "Kdybych věděla, co maminku čeká, tak bych ji sama zabila ještě doma na dvorku."

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

Věděly jste, že jste v koncentráku?
Jak jsme tam stály na lagerplatze a před námi dvě řady dřevěných baráků, pootevřelo se v jednom okno a česky se nás nějaká žena zeptala, odkud jsme. Nás zase jako první zajímalo, zda jsou tu už naše děti. "Tady nejsou žádné děti," odpověděla a v našich řadách to zašumělo. Teprve když jsme prošly bádem, tedy koupelnou, kde jsme musely odevzdat všechny svoje věci z domova, a sprchou, prozradila nám česká komunistická novinářka Jožka Jabůrková, že jsme v koncentračním táboře. Od té doby nám vrtalo hlavami, proč jsme tady, když jsme nic neudělaly.

Zůstaly jste pohromadě?
Blok měl dvě části, A a B, na každou se vešlo 260 vězeňkyň. Nás z Lidic bylo 196, takže tam s námi ještě žilo přes šedesát dalších Češek. Denní místnost byla čtvercová, dlouhá osm až deset metrů. Musely jsme se při jídle vystřídat u deseti stolů, ale protože se pracovalo ve dvou směnách, denní a noční, sešly jsme se pohromadě jen v neděli. Vedle byla místnost na spaní, železné postele ve třech patrech se špinavými dekami a modro-bíle kostkovaným povlakem. Byly jsme tu tři generace. Všechny jsme se znaly a prožívaly nejenom svůj osud, ale i těch ostatních. Nejstarší, 88letá paní Hanzlíková, která v životě neopustila Lidice, si vůbec neuvědomovala, kde je.

Dozvěděly jste se, co se stalo v Lidicích?
Nikdo nám to neprozradil. Jednou za měsíc jsme mohly napsat dopis příbuzným a také tak často dostat zprávu od nich. Dopisy jsme si vzájemně četly a chytaly každý náznak: Kde jsou muži? Co je s dětmi? Příbuzní psali jen: "Muži jsou jako vy," vyrozuměli jsme, že asi v nějakém mužském koncentráku. "Děti jsou v Polsku, psaly tam odtud." S tím jsme žily. Tatínek vydal před válkou kuchařku a maminka mu od spoluvězeňkyň sbírala po papírkách napsané recepty, že mu je po válce dá.

Ravensbrück

Branou Ravensbrücku prošlo přes 130 tisíc vězeňkyň a 92 tisíc se jich nedožilo konce války. Všechny nezemřely tam, některé byly před smrtí převezeny jinam. Například židovský a romský blok se kompletně stěhoval do Osvětimi...

Ravensbrück nesloužil jako vyhlazovací tábor.
Plynovou komoru tam Němci zřídili až koncem roku 1944 z jednoho skladiště vedle krematoria a hned začaly selekce. Byl únor a my musely bosy běžet asi sto metrů. Na konci stál komandant a lékař, kteří sledovali, která nemůže nebo má křečové žíly, nebo stačilo jen šedivé vlasy, ukázali na ni holí a pomocnice ji přitáhla a zapsala k likvidaci. Denně v té plynové komoře popravili dvakrát sto padesát osob. Během března tu takto zahynulo na šest tisíc žen, také maminčina sestra, která byla v té době po úplavici a špatně vypadala. To jaro bylo nejhorší. Myslely jsme si, že ta plynová komora nás asi taky čeká. Od vězeňkyň v kancelářích jsme ale věděly, že se fronta poměrně rychle blíží i k nám do severního Německa. A s ní konec války.

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

Jak maminka všechno zvládla?
Padesátiletá žena byla už v táboře stará. Nechodila do práce, ale pletla punčochy na bloku. Poslední rok se sestře podařilo dostat ji do pracovní kolony, protože bylo jasné, že staré ženy jsou dřív nebo později odsouzeny na smrt. My ostatní jsme pro akciovou společnost Dachau Betriebe šily na elektrických šicích strojích vojenské uniformy a také oblečení pro vězně. Jednu dobu jsme šily dlouhé vojenské kabáty s podšívkou. Nás dvacet u pásu muselo za 12 hodin ušít 220 kabátů. Ty, které ručně přišívaly knoflíky, musely za směnu přišít každá 840 knoflíků. Jiné ženy pracovaly pro pobočný závod Siemens, další stavěly baráky, silnice. Tábor se za ty tři roky rozrostl o dvacet nových a ještě větších baráků.

Měla jste strach o život?
Žily jsme ze dne na den a byly rády, když jsme se druhý den probudily.

Viděly jste přece umírat spoluvězeňkyně.
Umíraly hlavně ty starší, které v těch podmínkách měly menší šanci. Ale umíraly i mladé. Z Lidic nás koncentrák přežily tři čtvrtiny, zatímco ostatních vězeňkyň z Ravensbrücku zahynuly dvě třetiny. Nás zřejmě držela naděje, že se jednou vrátíme, setkáme se se svými rodinami a budeme zase normálně žít. O to horší pak byla ta rána po návratu, když jsme se všechno postupně dozvěděly.

Máchův Máj

V době, kdy přibývalo vězňů a ubývalo jídla, dovolili vězňům, že mohli dostávat balíčky s jídlem z domova. Byla tam také Anička Kvapilová, příbuzná divadelníka Jaroslava Kvapila. Než přišla do lágru, pracovala v městské knihovně a byla se svou přítelkyní Boženou zapojena do ilegální práce. Při výslechu vzala všechnu vinu na sebe. A ta kamarádka jí posílala balíčky a jídlo balila do jednotlivých listů Máchova Máje. Balíčky se ale v táboře cenzurovaly. Esesák se jí ptal: co to je za české texty? "Podívejte se na datum, 1836, to je nějaká stará nepotřebná knížka," odpověděla a děvčata na bloku pak nastudovala celý Máj. Bylo to moc působivé. Jenže velitel tábora se o konání kulturních a dalších shromáždění vězeňkyň dozvěděl a národnostní bloky rozstěhoval podle zaměstnání.

Byla jste tam někdy nemocná?
Musím to zaklepat. I když jsem v mládí trpěla na angíny, tam jsem marodku nikdy nenavštívila. Bylo to štěstí, protože péče tam byla všelijaká. Z nedostatku výživy se některým ženám dělaly boláky na nohou a na těle a doktor esesák, je "léčil" tak, že svou okovanou holínkou do rány kopnul.

Zhubla jste tam?
Já ani ne, i když život tam byl vyčerpávající a samá práce, ale moje maminka zhubla o třicet kilo. Protože ta neměla nikdy hlad. Říkala: Holky, já už ten chleba nechci, vemte si ho. A když jsme se vrátily domů - to jsme jedly! Maminka pak pořád vařila a pekla. Udělala třeba na plech dva velké koláče a já jeden celý snědla k snídani. Jako přílohu k masu jsem spořádala dvanáct knedlíků.

Přežily jste a přišlo osvobození.
Na 27. a 28. dubna vyhlásil komandant evakuaci tábora. A my musely vyrazit na pochod smrti. Nechtěly jsme jít, protože jsme si říkaly, že na frontách o koncentráku vědí, nikdy ho nebombardovali, takže jsme se tam v tom směru cítily bezpečně. Ale nedalo se nic dělat. Každé dvě hodiny odcházelo na 500 vězeňkyň a dostávaly na cestu balíčky, které už dávno předtím poslal vězňům mezinárodní Červený kříž, ale do té doby je užívali jen esesáci. Byla to nějaká masová a sýrová konzerva, ale my neměly vůbec odvahu to sníst. Věděly jsme, že máme zesláblé žaludky, a tak jsme snědly akorát sušenky.

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

Kam jste šly?
To jsme vůbec nevěděly. První dny nás po polních cestách doprovázeli esesáci. V noci nám dovolili si na dvě tři hodiny na zemi odpočinout. Ale pak jednou v noci zmizeli a my zůstaly samy. Rozdělily jsme se do národnostních skupin. Nás bylo 63 Češek, z toho 46 z Lidic. Zvolily jsme si vedoucí učitelku Miládku Šimčíkovou z Valašského Meziříčí, že půjdeme podle jejích pokynů dál. Bez dozoru jsme se dostaly na hlavní silnici a viděly proud lidí, který mířil na severozápad. Lidé utíkali před Rusy k Američanům. Civilních Němců jsme se spíš bály a zeptat se na cestu jsme mohly jen jiných vězňů, kteří šli s proudem. Radili, ať jdeme, co nám síly stačí, protože prý je na konci procesí skupina vojáků a ti zastřelí každého, koho uvidí u cesty odpočívat.

Jak dlouho jste pochodovaly?
Šestý den večer nás slyšeli mluvit dva Poláci, kteří stáli na kraji u cesty, a povídali, že v lese je velká skupina mužů ze Sachsenhausenu. "Jděte k nim, oni vám řeknou, co dělat." Bylo jich tam na pět set. Postavili nám přístřešky z větví, roští a papíru. Přespaly jsme tam a ráno se několik vězňů šlo podívat k silnici. Bylo 4. května a kolem projížděla Rudá armáda, takhle jsme byli osvobozeni.

Dopisy dětí

"Prosíme vás o nějaké jídlo a také pošlete lžíci a nůž. Jsme tady bez maminek a bez tatínků."

"Prosila bych vás o nějaké šaty nebo spodní prádlo, prosím vás, pošlete nějaké jídlo... třeba to, co dáváte králíkům, pošlete i hřeben a punčochy. Snad vám to někdy budu moct oplatit.

"Jsme zde samé děti z vesnice. Nevíte, kde je tatínek? Kde je maminka? Máme zde každý jen jedny střevíce a punčochy. V sobotu zde budeme tři neděle a vůbec se nepřevlékáme."

Byl důvod k radosti?
Nebyl, protože jsme ještě nevěděli, co s námi bude dál. Asi 18 kilometrů od naší skrýše začínala americká zóna a ti čeští vězni tam poslali delegaci, aby se zeptala, zda nás mohou dostat domů. Jenže se vrátili s tím, že na vězně není čas, že odzbrojují vojáky a hledají esesáky. Domů by nás mohli prý dovézt tak někdy v září, v říjnu, až budou spravené silnice a železnice. Mezi našimi vězni byl také Antonín Zápotocký, který navázal spojení s ruským velitelem ubytovaným v nedalekém městečku. Rusové nás asi třetí den převezli do toho města, kde byly po Němcích prázdné domy a skříně, na postelích jen železné drátěnky. U prázdných chalup hladově bučel dobytek. Zůstaly jsme tam pár dní a Rusové nás přestěhovali do zámečku po francouzských zajatcích, pak do baráků jednoho pracovního tábora a nakonec do Nového Brandenburgu. Tři budovy bývalých kasáren byly změněny na shromažďovací tábor pro cizince.

Kdy jste se konečně dostaly domů?
Přijel tam syn hledat svého otce. Našel ho a kromě něj odvezl autem do Čech ještě Zápotockého a Dolanského - to byl pozdější ministr státního plánování. Ti o nás řekli v Praze a přijely pro nás dva autobusy z Kladna. Prvního června jsme stály na Cínovci na hranicích. Čekalo nás slavnostní přivítání kladenskou posádkou, která střežila hranice. Hrála se hymna a byla vztyčena státní vlajka. My stály v jedné řadě, proti nám vojáci a staří legionáři v uniformách. Tak jsme si říkaly: Pane jo, to nás asi čeká něco špatného. Pochopitelně jsme vyzvídaly, co se v Lidicích stalo, a dozvěděly se, že muži jsou zastřeleni a Lidice zbořeny. Po tvářích nám tekly slzy. Druhý den jsme přijely do Kladna, kde nás čekali příbuzní a známí.

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

A neměly jste kde bydlet.
Dostaly jsme v Kladně třípokojový byt po německém inženýrovi z Poldovky. Ale Penzijní ústav, který zaměstnával tatínka, cítil vinu, že byl penzionován a kvůli tomu bydlel v osudnou noc v Lidicích, a nabídli mamince volný byt po Němcích v Praze. Maminka byla ráda a už 8. června jsem nastoupila do práce na svém původním pracovišti v nemocenské pojišťovně, protože jsem musela rodinu živit. Sestra dochodila školu a maminka ještě neměla vypočítaný vdovský důchod.

Kdy jste se vrátila do Lidic?
Poprvé jsem tu byla při první oficiální tryzně. V původně obydleném údolí kolem Zákolanského potoka nebylo po vsi ani památky. Po válce postavil stát nahoře na stráni novou obec, každá jsme dostaly jeden domek. Maminčin Národní výbor pronajal jiným zájemcům. Sestra domek také pronajala a do mého jsme jezdili s rodinami na víkendy. V létě tu sestra bývala s dětmi a nemocnou maminkou. Natrvalo jsem se sem přestěhovala až v důchodu v osmdesátých letech, když už mé dvě děti měly svou rodinu.

Nebylo smutné se sem vrátit?
Každý má nějaký osud. Působí ale kořeny. I starší ženy se tu vždycky cítily jako doma. Říkaly: "Víte, já si vždycky vyjdu támhle na stráň a dívám se do té původní obce a je mi dobře u srdce. Vidím tam ty jednotlivé domy a připomínám si, kdo v nich bydlel."

Pomáháte místnímu muzeu?
Památník pořádá třeba semináře pro učitele, tak mě pozvou, abych vyprávěla.

Jezdí sem hodně Němci?
Hodně, ale i Američani a jiní cizinci.

Byl tu někdy někdo ze sudetoněmeckého landsmannschaftu, který zastupuje Němce po válce odsunuté z pohraničí?
Ne ne, leda tajně, ale já jsem s ním nemluvila. Ten má jiný názor, Němci jsou podle něj chudáci, ale my si zase říkáme, že na jejich místě bychom byli rádi, kdyby nás tenkrát dopravili do Německa v celých rodinách a my si tam mohli zařídit nový život. Všichni bychom ale zůstali naživu!

Sledujete chování radikálních pravicových hnutí i neofašistických skupin?
Je to strašné. Co ale proti tomu můžeme dělat? Já mohu proti jakémukoliv násilí bojovat jen vzpomínkami. Proto připomínám a zdůrazňuji hlavně ty osudy nevinných dětí. Ze 105 dětí se jich domů vrátilo 17, šest jako úplní sirotci.

Jak se vám žije dnes?
Divím se, že jsem se dožila takového věku.

Ušetříte si třeba na dovolenou u moře?
Kdybych chtěla, tak bych mohla. K moři je to pro mě už daleká cesta, ale do lázní jsem od roku 2001 jezdila. Také jsem působila v ravensbrückém táborovém výboru a ve svazu politických vězňů a po roce 1989 jsem byla také v mezinárodním ravensbrückém výboru. Každý rok bylo zasedání delegátů v jiné zemi, takže jsem měla možnost se ještě podívat do světa. Navštívila jsem několikrát Ravensbrück i v Lodži a Chelmnu jsem byla. Teď už jsem se cestování bohužel musela vzdát, protože kvůli bolavým kolenům špatně chodím.

Co byste ještě chtěla zažít?
Abych měla pravnoučata. Život dětí je pro mě hlavní. A přitom se pořád ještě snažím tady pro památku Lidic nějak pomáhat.

Miloslava Kalibová vzpomíná - žena, která přežila vyvraždění Lidic

Lidice 10. 6. 1942

1. Půl roku před atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha a tři měsíce po jeho nástupu do úřadu, v němž okamžitě zavedl stanné právo a zpřísnil represe vůči obyvatelstvu, přistáli výsadkáři Josef Gabčík a Jan Kubiš na českém území, aby uskutečnili plán Anthropoid.

2. Konečně 27. května 1942 zaútočili, jenže samopal se zasekl a Heydricha zasáhla až bomba.

3. Svým zraněním podlehl 4. června.

4. Rozběsnění Němci dávali dohromady všechny stopy, které by je dovedly k pachatelům. Do rukou se jim dostal nevinný, leč tajemně znějící dopis Václava Říhy, který napsal své mladičké milence Anně Maruščákové do kladenské fabriky Palaba. Anička však byla nemocná. Dopis otevřel továrník a jako podezřelý ho předal českým četníkům.

5. Anička si pak při výslechu mimo jiné vzpomněla, že měla od Říhy kdysi pozdravovat nějaké Horákovy v Lidicích. O jejich synovi už gestapo vědělo, že je důstojníkem anglického letectva.

6. I když se závěry gestapa později ukázaly jako zcela vykonstruované, osud Lidic byl v tu chvíli zpečetěn.

7. Rozkaz zněl: muže zastřelit, ženy do koncentráku a děti na náležité vychování.

8. Ve vsi tehdy bydlelo na pět set lidí a Němci byli při vyhlazování skutečně důslední.

9. Všech 173 přítomných mužů postříleli rovnou na zahradě statku Horákových, dalších šestadvacet pak v Praze na kobyliské střelnici.

10. Nejstrašnější osud potkal 82 lidických dětí. Jen hrstka se totiž Němcům hodila na převýchovu.

11. "Nevyvolené" děti čekaly tři týdny na verdikt Bezpečnostního úřadu. Bez rodičů, jen v tom oblečení, v němž přijely, na betonové podlaze tovární haly v polské Lodži. Na rozkaz velitele jim nesměla být poskytnuta žádná lékařská péče. K jídlu dostávaly černou kávu, polévku a chléb. Nejmladšímu dítěti byl jeden rok a šest dní. Dětí do dvou let tam bylo šest.

12. Některé děti směly teprve 1. července poslat korespondenční lístek příbuzným, a to i přesto, že velitelé už věděli, že děti čeká smrt.

13. Druhý den odjely do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde byly zavražděny plynem ve speciálně upravených autech.

14. Vesnici Lidice Němci vyrabovali, zapálili a pomocí výbušnin srovnali se zemí, včetně školy, fary i kostela svatého Martina.

15. Po válce československý stát nechal na západ od pietního území postavit nové Lidice.