Tohle zarazí každého. Někteří telefon vymáčknou, jiní zmateně mlčí. Načež slyší: "Špatná odpověď. Litujeme, s vaším IQ nepoužívejte mobilní telefon."
Popravdě, neznat Panenku, to je ostuda. Autora památné bělehradské penalty, kdy míč načechral doprostřed branky a zařídil největší úspěch československého fotbalu. Titul mistrů Evropy 1976. V úterý Panenka slaví šedesátiny.
Fotbalová legendaBican, Masopust, Viktor, Nedvěd. Mezi tyto fotbalové legendy patří i Antonín Panenka. Autor vítězného gólu ve finále mistrovství Evropy 1976, památného bělehradského dloubáku, který od té doby kopírují stovky fotbalistů. Panenka je živou tváří populárního pražského klubu Bohemians 1905, kde odmalička hrál a podílel se na jeho vzestupu koncem 70. let. Nestihl jen titul, v té době už válel v Rapidu Vídeň (1981–1985), kde si to vynahradil dvěma ligovými prvenstvími. Nejlepší fotbalista Československa 1980 hrál v reprezentaci 59 zápasů a dal 17 gólů. Dnes prezident Bohemians. V úterý mu bude 60 let. |
Za všechno může syn. Stáhl to z pořadu Genzera se Suchánkem a nainstaloval mi to do mobilu. Několikrát jsem to chtěl vymazat, ale technice nerozumím. Aspoň se lidi baví.
Přesně takového vás lidé znají z trávníku. Baviče. Fotbalistu s knírkem. Odkdy ho nosíte?
Od sedmnácti. Manželka ho chtěla, abych nevypadal jako holátko. Ani jednou nešel dolů.
Nebyly o něj sázky?
Nějaké jo. Ale já na něm zase tolik netrvám. Za dvě stě tisíc ho klidně oholím.
Za dvě stě?
I za míň. Knírek brzy naroste, to není jako si nechat uříznout ucho.
Třeba vás někdo k šedesátinám vyhecuje.
Klidně, jsem připraven!
Panenkův omyl"Copak si někdo za dvacet třicet let na mou penaltu vzpomene? V análech bude zapsáno, že jsme byli mistry Evropy v šestasedmdesátém. Ale těžko bude někoho zajímat, že tenkrát poslal Panenka míč z penalty doprostřed branky. Mně už to připomíná jen znělka televizního pořadu Branky – body – sekundy. Říkám tomu – film pro pamětníky." Antonín Panenka v časopisu Stadion z 6. listopadu 1979 |
Já se tuhle historku dozvěděl až po Bělehradě. Ve třiceti člověk bere všechno s nadhledem. Dnes si říkám, že šlo o jeden ze dvou mezníků v mé kariéře.
A ten druhý?
Ve dvaceti jsem málem přišel o oko. Při zimním turnaji na Tatře Smíchov jsem dostal zmrzlým míčem, obaleným ledem a škvárou, do oka. Neviděl jsem, ležel v nemocnici, oko zalité krví, operovali mě.
To muselo být hrozné.
Já vůbec nepřemýšlel, že bych nehrál fotbal. Pořád jsem se pídil, jestli existuje jednooký fotbalista. Nakonec všechno dobře dopadlo a po půldruhém roce jsem zase kopal.
Nejslavnější penalta
Bican i Masopust začínali s hadrákem, Vízek kličkoval s míčem mezi stromy v sadu. Jak jste se učil míčové technice vy?
Něco je od pánaboha a něco vypilováno. Hrávali jsme v parku na dvě. Vybral jsem si nejslabšího kluka do branky, ještě jednoho k sobě a hrál proti pěti. Tam se fotbalista učí nejvíc. Odebrat balon, někoho obejít, zakončit. Ideální trénink.
Ale trénování vás moc nebavilo. To se o vás vědělo.
Měl jsem rád míč, ne běhání. Ale neflákal jsem to, jak si někdo myslel.
Třeba legendární trenér Pospíchal v Bohemce?
Ano. Jednou na mě nasadil kameramana, aby mě natočil při tréninku. Chtěl dokázat, že jsem flink.
Povedlo se?
Nejsem blbec. Zahlédl jsem kameru a makal jako šroub. Víte, kondice není vše. Jednou Pospíchal přinesl výsledky kondičních testů do kabiny a povídá: nejhorší Panenka a Dobiaš. Skončila sezona, on ten papír otočil a povídá: nejlepší hráči Panenka a Dobiaš.
Bělehradský zápas hrdina viděl poprvé!Obrazovka na notebooku se rozsvítila, záznam nejslavnějšího zápasu domácích fotbalových dějin se rozběhl. Československo versus SRN, neděle 20. června 1976, Bělehrad, výsledek 2:2, na penalty 5:3. "Počkejte," prosí Panenka a seskakuje z vysoké židle. "Musím pro brýle." Klátivou chůzí si pro ně jde. Bolí ho kyčle, památka na tisíce hodin odběhaných na trávníku. Nechce se tomu věřit, ale bělehradské finále vidí poprvé v životě. Po 32 letech. MF DNES mu zápas během rozhovoru pustila.
|
Pro mě znamenala jen nutnost. Já chtěl hrát od rána do večera fotbal. Jednou byl ve škole průšvih. Hodil jsem namočenou houbou, otevřely se dveře a učitel to chytil rovnou do hlavy. Zavolali si tátu a třídní mu radil, aby mi za trest zakázal fotbal. Táta povídá: Klidně ať nechodí do školy, ale bez fotbalu? To nikdy!
On měl fotbal tolik rád?
Moc. Vděčím mu za kariéru, všude mě vozil na motorce. Chodil na tréninky. Dokonce má o jeden víc než já. Šel jsem se koupat na hostivařskou přehradu, večer jsem přišel domů a hned ve dveřích dostal ránu. Kdes byl? povídá táta. Vždyť byl trénink! Do konce života jsem mu nevysvětlil, že jsem o něm nevěděl. Nevěřil mi.
Chtěl jste se fotbalem živit?
To oficiálně nešlo, vládli komunisté. Nechali nás ale zapsat v podnicích a my hráli fotbal. Víte, co byl největší trest pro fotbalistu té doby?
Netuším.
Když nás trenér zastrašoval, že půjdeme pracovat. Dělával to při prohřešcích proti disciplíně.
Ani vy jste nebyl svatý. Chodil jste před zápasem potají na klobásu.
To byla drobnost. Existovaly jiné prohřešky. Alkohol, kouření, nesměli jsme jíst knedlíky a tři dny před zápasem mít něco s ženskou. To poslední ale nešlo, přece nebudu manželce vysvětlovat, že mám nabitý program a s ní nebude nic (směje se).
A ty klobásy?
Celou kariéru jsem měl před zápasem jen lehká jídla, hovězí polívku a kuře s bramborem. Jenže za hodinu se ohlásil hlad. S tím pocitem se mi na hřiště nechtělo, tak jsem chodil na pěkně opečenou klobásu. K mamce, měla na Bohemce stánek.
Jídlo vám vždy dělalo potěšení. Po revoluci jste si dokonce otevřel cukrárnu. Jste na sladké?
Ohromně. Vždyť já kvůli tomu po dvou letech cukrárnu zavřel. Denně kafíčka, dorty. To nešlo.
Já myslel, že vaše cukrárna skončila pro podnikatelský neúspěch.
Kdepak. K nám si jezdili pro koláčky lidé až z Vídně, kde mám spoustu známých. Já chtěl zůstat u fotbalu a ne jako cukrář.
Vídeň. Vaše roky v Rapidu zůstanou nezapomenutelné. Byla tahle éra lepší než v Bohemce?
Moje srdce je Bohemka, ale za 23 let jsem tady nic nevyhrál. V lize nejlíp třetí. Rapid mi přinesl tituly, finále Poháru vítězů. Přitom jsem tam šel ve dvaatřiceti jako starý kořen, kterého Vídeňáci neznali.
Ale zamilovali si vás. Nechtěl jste ve Vídni zůstat natrvalo?
Přemlouvali mě. Dokonce mi nabízeli občanství a chtěli, abych hrál za rakouský nároďák. Jenže domov mám jinde.
Baví vás dnešní fotbal?
Málo. Nejradši jen výběry gólů.
Copak neobdivujete techniku a rychlost, v jaké ji hráči předvádějí?
Ronaldinho nebo Totti, ti jo. Umějí kopat, tvořit. Jenže český fotbal mi moc radosti nepřináší. Běhání a bojovnosti je v něm víc než krásy.
Tohle mi přijde jako staromilství.
Možná. Já žil v jiné době. Na hřiště jsem šel s tím, že chci lidem něco předvést. Bylo mi fuk, jestli za to dostanu deset tisíc nebo pět stovek.
Není to tím, že se nemohlo odcházet do ciziny a chyběla motivace?
Asi ano. Většina z nás žila s pocitem, že kariéru doklepe tady doma.
Ovás se s nadsázkou říkalo, že děláte fotbalové verše. Mimochodem, četl jste básně? Nebo je sám zkoušel psát a balit na ně holky?
Málo. Chybělo nadání. A holky? Kolikrát jsem před nimi utekl a šel radši na fotbal. Bavil mě víc.
Každého zaujaly vaše skvěle provedené trestné kopy a penalty. Proč to umějí jen výjimeční hráči?
I dnes kope spousta kluků dobře, ale nedokážou se správně postavit. Aby měli v ideálním sklonu tělo, stojnou nohu při posledním kroku, aby druhá noha nebyla toporná.
Při standardních situacích jste vypadal jako muž bez nervů. Opravdu neexistovalo žádné chvění?
Jen někdy. Já miloval, jakmile rozhodčí pískl trestňák. Dělal mi dobře pocit, že všichni ode mě čekají gól. Soupeř postaví zeď, za ní brankář. Jako by domě nalili elixír. Zkoncentroval jsem se a proměnil. Nádhera.
Ideální Panenkova pozice byla...
... z levé strany půlkruhu u velkého vápna, abych to měl na pravačku. Ta byla přece jen jistější. A dvaadvacet metrů od branky.
Nejslavnější byla bělehradská penalta. Neleze vám krkem se o ní stále bavit?
Asi bych byl milionář, kdybych dostal peníze za to, kolikrát jsem o ní mluvil.
A kolikrát jste tenhle kop zkoušel?
Třicetkrát a jen jednou nevyšel. V přáteláku ještě před Bělehradem, kdy o nic nešlo.
Jaký šrumec kolem vás byl po bělehradské penaltě?
Nic! Měl jsem deset dní dovolenou a s rodinou jel do Zadní Třebaně na ostrov. Bydleli jsme v chatce, hráli s kamarády nohejbal, karty, chytali ryby. K tomu pár besed.
Panenkovi následovníci
Dnes by z vás dělali hvězdu a klub by vás přeplácel, abyste mu neutekl. Co tenkrát?
Bohemka mi dala tričko. Zpředu nápis Kdo umí, ten umí, zezadu Kdo neumí, ten čumí. A peníze? Byl jsem zaměstnanec ČKD a fabrika mi přidala asi 150 korun.
Bělehradská penalta vás proslavila. Na co jste ale pyšný vy?
Na penaltu trochu žárlím, zastínila vše ostatní. Já byl vždycky pyšný, když se mi povedlo něco nečekaného. Dát gól do místa, kam jsem chtěl. "Jesle" soupeři. Nebo naznačit přihrávku doprava, ale poslat ji doleva.
Máte nějaký nenaplněný sen?
Jeden ze soukromí, ale to nebudeme pitvat. A taky bych chtěl mít v menším pro Bohemku tak krásný stadion, jaký má Slavia. Přijde mi to důležitější než postoupit do ligy.
Jak se cítíte v šedesáti?
Když ráno vstávám, je mi 72, ale večer jsem v pubertě. Teď vážně: trápí mě kyčel. Kvůli ní se nemůžu dobře pohybovat.
Půjdete na operaci?
Budu muset. Ale bojím se. Moc.
Nebojte. Tím si prošla řada lidí. A úspěšně. Dnes zase sportují.
Já vím. Ale já když vidím bílý plášť a nekřičí: Kupte párky, buráky, tak radši mizím.
Panenka. Pro vděčné fanoušky vždycky TondaPodzim 1973, Bohemians postupují do ligy a Antonín Panenka, jemuž bude za pár měsíců pětadvacet, se stává hitem fotbalové Prahy. Stále víc lidí začíná chodit do Ďolíčku a stále víc lidí přiznává, že je to hlavně kvůli Tondovi. V té době, bylo mi třináct, jsem Panenkovi začal fandit i já. Viděl jsem jeho nejslavnější zápasy, nezapomenutelné trestňáky, krásné přihrávky. Stál jsem na proslulé tribuně pod hodinami v květnu 1981, když se loučil s Bohemkou.
|