Americký dálkař překonal v roce 1991 slavný Beamonův světový rekord v úchvatném souboji s Carlem Lewisem. Má dva tituly světového šampiona a dvě olympijská stříbra. Na zlato z her však nikdy nedosáhl.
Prohlédněte si VIDEO Powell versus Lewis
I teď, jako 45letý bodrý muž, několikrát uhne pohledem od fotky, kterou na setkání donesl jeden z novinářů.
Po posledním pokusu na olympiádě 1996 na ní leží v písku, kam se s bolestivým výkřikem zhroutil po odrazu.
"Sdílím se světem jeden z nejlepších momentů svého života, světový rekord. Ale i jeden z nejhorších. Ještě teď se mě lidé ptají: Jak se máš, písečný muži?" rozesměje se pak.
A co se vám vybaví, když fotku z roku 1996 vidíte teď?
Carl Lewis skočil 850 centimetrů. Přišel jsem za ním a říkám: Sakra, kde se to vzalo? Tak daleko jsi neskočil dva roky. Co děláš? Máš už osm zlatých medailí, nemohl bys mi jednu nechat? Při čtvrtém pokusu jsem začal cítit třísla, v pátém už bolela. Doktor mě varoval: Jestli skočíš ještě jednou, je konec. Ale byla to olympiáda. Šel jsem s tím, že využiju poslední šanci, skočím 851 a odnesou mě. Ale když jsem se odrazil, bylo to, jako by mě někdo střelil do nohy.
Bolelo víc tělo, nebo mysl?
Nikdy jsem takovou bolest necítil. A mentálně to bylo těžké. V tu chvíli jsem pochopil, že nikdy olympijské zlato mít nebudu.
Jaký byl pro vás večer po závodě?
S Michaelem Johnsonem jsme měli stejného agenta. Měli jsme v plánu oslavu zlatých medailí. On vyhrál čtvrtku a já měl vyhrát dálku. Nechtěl jsem, ale nakonec jsem šel. Dalo mi dost práce se držet. Pak ke mně přišel vícebojař Daley Thompson a říkal: Miku, tebe přece lidi nepoznají podle olympijských medailí, ale podle světového rekordu. Poděkoval jsem mu.
Zlata vám vzal Carl Lewis.
Ano, měl jsem ve své disciplíně nejspíš nejlepšího atleta světa v době, kdy byl opravdu dobrý. Smekám. Naštěstí tam byl, aby mě posunul ke světovému rekordu. Naneštěstí jsem kvůli němu nikdy nemohl stát na vrcholu na olympiádě.
Jak vzpomínáte na den, kdy jste překonal rekord Boba Beamona výkonem 895 centimetrů?
V úchvatném souboji s Lewisem, který před vámi skočil 891?
Nebýt nedovolené podpory větru, měl rekord. Na ten den nikdy nemyslím. (rozesměje se) Jen když mi někdo ukáže video. Rok dva poté jsem záznam viděl snad desettisíckrát, ale už se nedívám. Je to minulost, nyní jsem otec, manžel a kouč. Ovšem za tenhle moment jsem na sebe pyšný. Překonal jsem zrovna tenhle rekord a proti Carlu Lewisovi. Ještě teď mi lidi říkají, kde v tu chvíli byli. Kamarád to slyšel ve sprše. Jeden kouč ze střední školy zrovna řídil. Tak zajel ke krajnici a plakal.
Kdo by vás mohl překonat?
Irving Saladino je hodně talentovaný. Děsí mě. Když skáče, cítím, že ze mě udělá bývalého rekordmana.
Změnilo by se tím pro vás něco?
Brečel bych! Jsem rád světovým rekordmanem, ale vím, že mě někdo překoná. Ovšem rád bych rekord držel 20 let. Jesse Owens ho měl 25 let, Bob Beamon 22 let a 10 měsíců. Ještě mi zbývají tři roky. Ale nemyslím, že to vyjde.
Říkal jste, že koučujete. Koho?
Snažím se středoškolským atletům pomoci zjistit, jaké jsou jejich sny. Každý nemůže být světovým rekordmanem, ale chci, aby ze sebe dostali to nejlepší. A navíc poslouchají. Ti velcí atleti si častokrát myslí, že vědí všechno.
Nechtěl byste je trénovat?
Některým pomáhám, jsem konzultant. Trénovat? Pokud by nevydělávali opravdu hodně peněz, nestálo by to za to. Atleti chtějí, aby kouč byl pořád u nich. Ano, je to zábava, jenže to neznamená, že mým dcerám bude pršet na hlavu. Musím se starat o dům. Kdyby nastala správná situace, dám se na to. Jenže teď mě baví pracovat s mladými.
Jste tvrdý kouč, nebo demokrat?
Nejsem zlý, ale chci své atlety inspirovat. Takže jim řeknu: Bylo to docela dobré, ale chci, aby to bylo opravdu dobré. Chtějí mě pak ohromit. Nekřičím. Zvlášť na mladé. Taky mají život, nevíte, co se v něm děje. Vždy chci, aby mi to řekli, protože když se kluk rozejde s přítelkyní, asi to ovlivní náš trénink.
Jak teď vypadá vás běžný den?
Vstávám v 5:15 s manželkou, která je učitelka. Potom se vzbudí dcery, mají žízeň, tak jim dám napít, nakrmím je, umyju, obleču a odvezu do předškoly. Promluvím si s učiteli, udělám úkoly, na které jsem byl moc líný večer předtím. Pak začnu pracovat s atlety. Udržují mě mladého, díky nim znám nejnovější slova a tance. Pořád se přistihuju, jak říkám: To bylo v roce 1986... Přejděme to, ani jste nebyli na světě.
Když s juniory trénujete, jaký máte nyní osobní rekord v dálce?
Ještě pořád můžu dělat dálkařská cvičení, to je můj jediný trénink. Při sprintu na 10 metrů pořád většinu svěřenců porážím. Ale 15 metrů by už bylo moc. Skáču jen z krátkého rozběhu. Potřeboval bych větší rychlost a mám o pár kilo víc. Znám své limity. V dálce i v době největší slávy nesmíte mít strach. Vždyť musíte běžet tak rychle, jak umíte, trefit se na desku, jež má 20 centimetrů. Musíte se odrazit do vzduchu a přistát bez toho, že byste se zabili. A ještě v šortkách před davem lidí. Pro staré lidi je to nebezpečné.
Vypadá to, že jste spokojený muž.
Prohrál jsem olympijské zlato o tři centimetry. Stálo mě to čtyři či pět milionů dolarů v možných smlouvách. Taky jsem chtěl skočit 915 centimetrů. Ale kdo ví, jestli bych pak potkal svou ženu a měl dcery. Jsem šťastný. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu do amerického týmu, porazím Carla Lewise a budu mít světový rekord. A že vás bude zajímat, co říkám. Mohlo by to být horší, ne?
