Když přichází řeč na jihoamerický fotbal, je potřeba si uvědomit jednu věc: tahle trochu podivná hra, přivezená do Jižní Ameriky anglickými přistěhovalci v 19. století, je na kontinentě nejlacinější, nejpřístupnější masová zábava pro každého.
Fotbal je demokratická legrace za málo peněz: nemusíte si kupovat drahé vybavení, kopnout do míče si může kdokoliv, nějaké místo se vždycky najde. Pro tu ne tak majetnou většinu obyvatel kontinentu (to jsou ti, které nevidíme v jihoamerických televizních seriálech) se jedná o úplně nejlepší způsob, jak strávit těch pár chvil, kdy nemusí zrovna pracovat nebo lenošit.
PŘEČTĚTE SI: Argentinskou fotbalovou reprezentaci povede legendární Maradona
A pro kluky z předměstí jihoamerických velkoměst jde často o jednu z mála možností, jak žít lépe. Můžou se celý život dřít (a perspektivy jsou nevalné), můžou vstoupit do gangu (a nechat se co nejdřív zastřelit) – nebo budou šikovní s míčem.
Jednomu z nich, drobnému argentinskému klučinovi se sklonem k nadváze, se to povedlo: na Mundial v roce 1978 se sice ještě nedostal, ale za rok už získal světový titul s juniory a za osm let to byl právě on, kdo zařídil Argentině další seniorský titul, a to způsobem, který vešel navždy do dějin.
Fotbal potřebuje svoje symboly, hlavně v Jižní Americe.
A my mluvíme o jednom z těch největších, o Diegu Armandu Maradonovi.
Maradona měl všechny předpoklady stát se v očích veřejnosti tím skutečným hrdinou. Ruku na srdce, koho ve skutečnosti zajímá fotbalista, který je "hodný kluk", vzor pro poslušné děti, který poctivě trénuje, nikdy nekopne do soupeře, z nefér hry se mu zvedá žaludek a za svoje úspěchy vděčí především tvrdé práci a poctivosti?
Kluky z ulice bude víc přitahovat někdo jiný. Talentu za deset normálních fotbalistů, raketový nástup do domácí ligy, věčně rozvázané tkaničky při zápase, lukrativní smlouvy v Evropě, soukromá letadla, rychlá auta, spousta večírků, žen... a to všechno s popraškem kokainu (Diegova kariéra vrcholila v podobné době jako éra jiného latinskoamerického antihrdiny, kokainového krále Pabla Escobara).
Aby ale nedošlo k nedorozumění: fotbalista, který se po hřištích proháněl v triku se slavnou číslicí 10 na zádech, přes všechny excesy nikdy nezapomněl, odkud pochází a jak žijí jemu podobní, kteří neměli to štěstí jako on. Jeho lidé to chápali, i když jejich idol nikdy nebyl jako Petr Čech.
Jeho fotbalová kariéra je docela známá: doma začal v Argentinos Juniors, aby ho nakonec zlanařil superklub Boca Juniors. V roce 1982 přišla nabídka z Barcelony a první mistrovství světa – tady Argentina vypadla v druhém kole a dvaadvacetiletý Diego se v osmifinálovém zápase s Brazílií nechal vyloučit, když se rozhodl dodat trochu šťávy mizerně hrajícímu mužstvu tím, že jednomu ze soupeřů jednu nemilosrdně vrazil.
V Barceloně to nebylo nic moc: první rok dostal žloutenku, druhý rok mu přerazili při zápase nohu. Tehdy už zřejmě mocně šňupající hvězda se v roce 1984 přesunula do průměrné Neapole, kde se z něho definitivně stalo božstvo: byly to nejlepší Diegovy fotbalové roky a jen díky němu udělala Neapol díru do světa jak v italské lize, tak v evropských pohárech.
Rok 1986 znamenal pro Maradonu konečně titul mistra světa. A způsob, jak dovedl Argentinu v Mexiku až na vrchol, je hodný pozornosti především díky jednomu zápasu: čtvrtfinále s Anglií.
Tento zápas je možná klíčem k pochopení ducha rebelského génia. Pár let předtím zatáhla vojenská vláda Argentinu do poněkud nesmyslného vojenského konfliktu s Británií o Malvínské (Falklandské) ostrovy.
Ovšem Argentinci narazili na železnou pěst železné lady Margaret Thatcherové a ze zdánlivě snadné operace se vyklubala těžká porážka. Nepálští gurkhové v britských uniformách nakonec nezkušené argentinské odvedence smetli.
Naštěstí pro Argentinu znamenala porážka i konec vojenské vlády, ale země nesla potupu nelibě.
A v této situaci se obě země střetly znovu na trávníku. Pomstu vzal do rukou Diego.
Zkoprnělé Angličany vyprovodil v podstatě sám během tří minut. První gól dal jasně rukou: naskakoval na brankáře Petera Shiltona, který si šel pro centr, a bez zaváhání ho svojí "boží rukou" přeloboval do sítě. Chvíli si počkal, co viděl rozhodčí, ten neviděl nic – a nejslavnější kontroverzní gól byl na světě.
Než se po pár minutách stačili Angličané koncentrovat na hru, zmocnil se Maradona ve středovém kruhu míče a předvedl asi největší sólo dějin světového fotbalu: soupeři nestíhali nic a během pár sekund byl Diego u brány a dal druhý gól.
Nejvíc nefér gól a nejvíc dominantní gól během několika okamžiků. Co můžeme chtít víc?
Drama jako sám život. Anglie jela domů, Argentina už pak nikomu nedala šanci až do finále. Šťastný Diego pak jen říkal argentinským novinářům: "To bylo za Malvíny!"
Místo v dějinách bylo zajištěno.
Hvězdná kariéra pokračovala v Neapoli i na mezinárodní scéně. Mistrovství světa, kde měl se svým týmem obhájit titul, se konalo v roce 1990 v Itálii, a i když Diega zle trápilo zranění nohy, dotáhli to se štěstím Argentinci do finále, kde podlehli Německu.
Byly to současně hodně divoké roky: Maradona byl pro neapolské fanoušky nedotknutelný, ale ke konci 80. let se i toto změnilo. Objevily se jeho společné fotky s prominenty neapolské mafie, měl neshody s trenérem i spoluhráči, na kokain létalo snad i jeho soukromé letadlo, občas nestihl dorazit včas na zápas a začal viditelně tloustnout.
Po pozitivním dopingovém testu jeho italské angažmá v roce 1991 skončilo. Na jihu Itálie je každopádně Maradona milován dodnes jako někdo, kdo vrátil v Itálii jinak vysmívaným jižanům hrdost. A nic na tom nemění fakt, že dluží italskému státu asi třicet milionů eur na daních.
Konec fotbalové kariéry strávil Maradona doma v Argentině, s výjimkou krátké epizody ve španělské Seville. Božská desítka byla u konce se silami. Jeho hra už nebyla tak nepřekonatelná jako dříve.
Nikde dlouho nevydržel a doopravdy se zmobilizoval jen s vidinou svého posledního Mundialu v USA v roce 1994. Zhubl, omezil drogy, trénoval, stal se hlavním tmelícím elementem mužstva, které ovšem na mistrovství postoupilo jen s vypětím všech sil.
Na turnaji ho čekal ovšem jen další pozitivní dopingový test – výjimečně byl nalezen efedrin. Maradona ve své autobiografii tvrdí, že za to mohl jeho lékař, který neuhlídal složení potravinových doplňků – jako ostatně vždy v podobných případech.
Z USA přijel vyřízený člověk. Zkusil se ještě jednou vrátit do staré dobré Boky, ale po matných výkonech přišel další dopingový skandál. Kokain tentokrát mohl vydávat za potravinový doplněk jen těžko.
Maradonův osobní život není tak bouřlivý, jak by se dalo čekat. Oženil se brzy, se svou ženou Claudií má dvě dcery… Nakonec se rozvedli, i když je rodina stále v kontaktu a považují se za přátele. Diego byl pochopitelně velký nevěrník: v Itálii žije minimálně jeden jeho syn, ke kterému se přihlásil (až v nedávné době).
"Měl jsem hodně žen, protože my Argentinci umíme žít." Tak pravil bůh.
I bez fotbalu byl ale Maradona nepřehlédnutelný, minimálně doma v Argentině. Všechno nasvědčuje tomu, že si uhnal docela slušnou závislost na drogách, které se i přes veškerou dobrou vůli zbavoval jen obtížně.
Absolvoval několikrát detoxikační léčbu na klinikách ve Švýcarsku a na Kubě (kde navázal přátelské vztahy se samotným Fidelem, který ovšem jako baseballový fanatik fotbalu vůbec nerozumí), ustál několik kolapsů – ten největší v roce 2004, kdy se předávkoval téměř fatálně.
V mezidobí střílel ze vzduchovky z okna po dotěrných novinářích, v jednom z lepších období se stal hvězdou showbyznysu s vlastní televizní talk show a je stále vyhledávanou fotbalovou celebritou.
Rebel tělem i duší se v posledních letech našel i v něčem jiném: vzpurná povaha, která pro něj znamenala konflikty s trenéry, funkcionáři i s FIFA, ho dovedla do pozice stoupence obrozené latinskoamerické levice a vášnivého odpůrce globalizace a amerikanizace světa. Kromě Fidela Castra byl k vidění s venezuelským prezidentem Hugem Chávezem, účastnil se i některých politických shromáždění a rozhodně si nebral při svých vyjádřeních – nedělal to totiž nikdy – servítky.
Tento vývoj je vlastně logický: kluk z předměstí, který byl šikovný s míčem, jen zůstal věrný sám sobě. A lidé ho stále milují a rozumějí mu.
Diego se svými démony bojuje dál. Zřejmě úspěšně se popral s kokainem a po zmenšení žaludku i s notorickou nadváhou, ale jak se často stává, při boji s kokainem si vydatně pomáhal alkoholem, což v minulém roce znamenalo další hospitalizaci a fámy o jeho smrti.
Ale po každém kolapsu následuje návrat: teď je prý zase ve formě, jeho mladší dcera navíc čeká dítě s jednou z mladých nadějných argentinských fotbalových hvězd, takže Maradona se chystá na roli dědečka a těší se, jaké fotbalové geny jeho vnouče podědí.
Legendy to mají těžké. Někdo vidí Maradonu jen jako notorického narkomana, který žije ze své bývalé slávy a pomalu přestává být v kontaktu s realitou. Pro jiné je to téměř prorok, svatý člověk, kterému celý život někdo házel klacky po nohy a odvracel ho z jeho cesty. O jednom ale nemůže být pochyb: Diego Maradona byl na hřišti vždycky ten nejlepší.
Teď si můžeme počkat na to, jak to nezkrotitelnému rebelovi půjde na trenérské lavičce argentinské reprezentace, o kterou tolik stál. Premiéru bude mít 19. listopadu v souboji Argentiny se Skotskem.
P.S. Mezi fanoušky Maradony se počítá i slavný srbský filmový režisér Emir Kusturica – a tak se na život živoucího fotbalového boha můžeme ze všech stran podívat i v jeho dokumentu, uvedeném poprvé na letošním filmovém festivalu v Cannes.
