Je to devadesát minut, které udělají z kandidáta prezidenta. Nebo naopak z prezidenta bývalého prezidenta, Jimmy Carter či George Bush starší by mohli vyprávět. Ani byste neřekli, že zrovna tady se dělají dějiny: dva muži (výjimečně tři, teď dokonce po desetiletích i jedna žena) přijdou, zaseknou do sebe jazyky jako tomahavky a po hodině a půl odejdou. Vlastně to vypadá velmi prostě. Ve skutečnosti mají prezidentské debaty v USA pravidla složitější než bridž. Před čtyřmi roky byla přesně dohodnuta dokonce teplota v místnosti. Jedenadvacet stupňů.
Letos jsou pravidla zřejmě o něco uvolněnější. Zato při minulých volbách, když vyjednávači za tábory George Bushe a Johna Kerryho dojednali poslední odstavec ze smlouvy dlouhé 32 stránek, šli to zapít do baru.
. Neviditelná pravidlaTelevizní debaty mívají složitá pravidla. Dohoda mezi tábory G. Bushe a J. Kerryho před čtyřmi roky měla 32 stran, stanovena byla i teplota v sále. Letos je vše uvolněnější, ale viceprezidentská kandidátka Sarah Palinová, jež se necítí jistá, si vymínila, že ona i její soupeř budou sedět za stolem a nesmějí si klást otázky. |
Pamatovalo se na všechno. Každá strana se snažila urvat pro sebe to, co považovala za výhodu. Všechno totiž hraje svou roli. Například letos republikánská viceprezidentka Sarah Palinová nechtěla stát na pódiu. Cítí se jistěji za stolem. Bude to tak.
Podobné to bylo i při viceprezidentské debatě před čtyřmi lety: také Dick Cheney a John Edwards tehdy seděli nezvykle za stolem. Vynutili si to republikáni, aby rtuťovitý a pružný Edwards, jenž se jako právník naučil podporovat svá slova pohybem po soudních síních, neporazil stárnoucího a unaveně vyhlížejícího Cheneyho už jen svým elegantním vystupováním.
Tehdejší pravidla byla vůbec neobvyklá a puntičkářská. Sál měl mít například teplotu nižší než 21 stupňů, avšak republikáni požadovali větší teplíčko. Vsázeli na to, že Kerrymu třeba opět potečou kapky potu, což prý odpuzuje ženy, a hlavně – debatér vypadá, že je v úzkých.
. V rádiu JFK prohrál
První obětí televizního věku byl Richard Nixon v debatě s Johnem Kennedym v roce 1960. Byl po nemoci, potil se – a opálený JFK vyhrál. Výmluvné je, že podle průzkumu mezi posluchači rádií vyhrál na celé čáře Nixon. Z rozhlasu totiž byla slyšet jen slova, lidé u televizí se rozhodovali podle dojmu... |
Demokraté souhlasili také s tím, aby řečnické pultíky byly nezvykle vysoko a aby oba soupeři stáli hodně daleko od sebe. Účel: Bush byl o dost menší než Kerry a výška pultíků i vzdálenost mezi nimi měly tento handicap zamaskovat.
Republikáni tehdy na Kerryho nastražili dokonce světelnou past. Protože byl výřečný a Bush stručnější, prosadili prezidentovi lidé světelnou signalizaci, která upozorní na to, že svůj čas "přešlápli". Barevné žárovičky měly říkat: Hleďte, John Kerry opět potřebuje příliš času, aby vysvětlil, co si myslí. To znamená, že nemá příliš jasno.
Protože Bush nebyl považován za zrovna pohotového řečníka, prosadili jeho vyjednavači do smlouvy i odstavec o tom, že kandidáti se nesmějí vzájemně oslovovat a nebudou si klást přímé otázky, na které by ten druhý musel odpovídat. Teď je to přesně naopak. McCain a Obama při první debatě měli na zodpovězení každé otázky dvě minuty, pak měli ještě pět minut diskutovat sami mezi sebou. To jim moc nešlo. "Mně to neříkejte, řekněte to přímo jemu," musel moderátor vyzvat Baracka Obamu.
Naopak viceprezidenti jako by byli v sále každý sám. Štáb Palinové si vymohl, že vzájemné otázky nebudou povoleny.
Ale při debatách bývají nakonec důležitější jiné detaily.
Na hodinky se nedívej!
Už je to šestnáct let, ale George Bush starší se kvůli tomu možná budí v noci ještě dnes. V průběhu poslední ze tří debat s Billem Clintonem se mezi řečí podíval na hodinky. To gesto mělo sílu ručníku vhozeného do ringu. Říkal tím: Už aby to skončilo. Jak dlouho se ještě budu trápit? Už nemám zájem. Celá Amerika to tak přečetla.
V roce 1984 prezident Ronald Reagan jasně prohrával už druhou debatu se svým vyzývatelem Walterem Mondalem. Hovořil zdlouhavě a téměř stařecky. Logicky dostal otázku, která nemohla nepřijít: totiž, zda mu nebude na překážku jeho vysoký věk. "Nechci z věku udělat téma této kampaně," odpověděl s úsměvem. "Opravdu nechci vytřískávat politický kapitál z mládí a nezkušenosti mého protivníka." Tím Reagan všechno vyhrál.
Tyto epizody – a samozřejmě spoustu dalších – mají na zřeteli i McCain a Obama.
A hlavně tu legendární, která je už notoricky známá. Před první televizní debatou v historii se John Kennedy trochu opaloval a přišel sršící zdravím a energií. Richard Nixon se zotavoval z virózy a vypadal tak špatně, že mu po přenosu telefonovala i jeho matka, která měla starost, jestli je v pořádku. Taky se nestačil přeholit. Tohle možná rozhodlo.
V debatách totiž lidé nezkoumají znalosti kandidátů a detaily jejich programů. Ověřují si jejich osobnosti, jejich chování. Vidí, jak se chovají pod tlakem a jak pohotově reagují. Hlavně však hodnotí to, jak vypadají. Více než politické postoje je přesvědčí postoj před kamerou. Vypadá kandidát důstojně a státnicky? Je rozhodný, klidný, autoritativní a důvěryhodný?
Američané tomu říkají "působit prezidentsky".
V roce 2000 Al Gore v první debatě při každé Bushově odpovědi hlasitě vzdychal, jak potlačoval svůj nesouhlas a popuzení. Bylo to slyšet po celé Americe. A uškodilo mu to.
Kandidáti dobře vědí, že oficiálním účelem debat je, aby vysvětlili, co by dělali jako prezidenti, rozhodne však hlavně to, jestli vypadají a mluví jako prezidenti. O úspěchu nerozhodují analýzy a vize, ale umění hrát, pohybovat se a také trochu showmanství.
Vyhraje ten lepší herec. Když v debatách v roce 1992 hovořil Bill Clinton, měl v očích výraz, jako by recitoval milostné verše dívce v kavárně. Rovnou však "sbalil" celou zemi.
Podobně jako herci na debaty i nacvičují. McCain i Obama, Palinová i Biden několik dnů biflovali ty správné odpovědi, nacvičovali pohyb, správná gesta a výrazy. Měli figuranty, kteří nastudovali budoucího protivníka a chovali se co nejvíce jako on. Bidenovou sparingpartnerkou byla samozřejmě žena.
Po celou dobu je drilují nejlepší odborníci na komunikaci.
A ti zbylí čekají, jak to dopadne. Pro různé odborníky na řeč těla a psychology jsou debaty něco jako předčasné Vánoce.
Nejsou mimo hru: někdy mohou udělat vítěze i z poraženého.
Umění obrátit výsledek
Pro diváky trvá televizní debata devadesát minut. Ve skutečnosti jsou to tak tři dny. Po ní se rozjede debata o debatě.
. Kerry v. Bush
Často nakonec rozhodují detaily, které nemají s debatou nic společného. Když například Kerry řekl, že Bush vlastní dřevařskou firmu, ten odpověděl: "To je pro mě novinka. Chcete koupit nějaké dřevo?" Sál se smál, ztuhlý Bush se uvolnil a bodoval i druhý den v průzkumech. |
V současné americké mediální kultuře kabelových televizí, bleskurychlých reakcí a vlivných blogů volební štáby musí ovlivňovat novináře od první minuty.
Před čtyřmi lety jsem poslal volebnímu štábu Johna Kerryho mailem několik dotazů, na něž jsem nikdy nedostal odpověď. Zato jsem ve chvíli, kdy běžely debaty, dostal řadu mailů upozorňujících na skutečné nebo domnělé přešlapy, které v diskusi právě udělal George Bush.
Američtí novináři, kteří kryjí volby, dostanou desítky těchto mailů. Z obou táborů. Ovlivňování pokračuje i potom. Někdy se tak podaří během pár hodin nebo dnů opravdu udělat vítěze z toho, kdo podle většinového názoru skončil na lopatkách. Například v roce 2000 po první debatě Bushe s Gorem. Gore byl téměř jednoznačně prohlášen za vítěze, ale televize, nejvíce probushovská stanice Fox News, se začaly zaměřovat na Goreovo vzdychání. Stala se z něj zpráva. Měla symbolizovat, že Gore má příliš hraběcí způsoby. A tak se debata, kterou Gore v reálném čase vyhrál, stala za několik dnů debatou, kterou prohrál.
Někdy i horší kandidát může vyhrát, pokud má lepší tým.
Vítězem nemusí být zrovna ten, kdo položí svého soupeře na lopatky silou argumentů a utluče ho fakty. Televizní debaty jsou jako krasobruslení – záleží na celkovém "uměleckém" dojmu.
V televizi víc než myšlenky zabírají hlášky a gesta.
Před čtyřmi lety při první debatě s Kerrym měl Bush často výraz nervózního školáka. Američané ho tak potom viděli až do druhé debaty, kde už si dal pozor. To bylo jediné, na co se scukla debata: vyplašená mimika, ne myšlenky.
V pokračování se to obrátilo. Kerry tehdy hovořil o tom, že Bush má jakousi malou dřevařskou firmu – zřejmě to měl být nešikovný příklad. Bush reagoval slovy: "Cože? Já že mám dřevařskou firmu? To je pro mě novinka. Chcete koupit nějaké dřevo?" Všichni se smáli, televize to vysílaly a Bush bodoval.
Někdy jsou tyto hlášky jen dílem momentálního nápadu, vtipnou replikou, většinou jsou však vymyšleny dopředu. Pracují na nich týmy lidí, kteří musí předpokládat, co řekne protivník a jak ho chytře a vtipně utřít. Pak je naděje, že se z hlášky stane šot, který bude tvořit jádro zpravodajství z debaty.
V roce 1980 zničil Reagan Cartera tím, že na mnohá jeho prohlášení reagoval shovívavým úsměvem: "Už s tím zase začínáte." Carter vypadal jako peskované dítě. Sál se smál a tahle věta se objevovala v televizi skoro jako nějaký klip.
Jsou to detaily, ale velmi rozhodují i v dobách, kdy se hovoří o významných tématech. Je to tím, že debaty jsou jedinou příležitostí, kdy Amerika vidí oba kandidáty v přímém střetu. A protože není často schopna rozeznat detaily, přednosti nebo úskalí plánů zdravotní péče nebo politiky v Afghánistánu, vybírá si podvědomě toho, kdo na ni působí lépe.
Někdy jen díky vtipu, obratné replice nebo sebevědomému držení těla. Vítězí prostě ten lepší.
Někdy to bývá ten lepší herec.
